•Dnes si mimo jiné popovídáme o žárlícím Junsuovi, Aronově motání se mezi tykáním a vykáním (pardon, přijde mi to hrozně rozkošné :D) a o tom, jak se JJ nesnaží sbalit Zhoumiho.
Užijte si první část dvaašedesáté kapitoly!•

"Začínám chápat, proč si Eric vypnul mobil," zabručel Aron a rozmrzele odmítl další hovor. Za dnešek už desátý. A to, prosím, bylo teprve půl jedenácté dopoledne.
"Chansung?" zeptal se Junsu.
"Jo."
"A ozval se ti Ren?"
"Hm. Včera."
Su povytáhl obočí. "A od té doby nic?"
"Všechno jsem mu vysvětlil. Nemá důvod mi vyvolávat."
"A nepřijde ti trochu divný, že Chansung tě nahání už asi postý, ale tvýmu úžasnýmu Vyvolenýmu stačilo ke klidu duše jedno vysvětlení?"
"Ren ví, že nahánět mě nemá smysl," opáčil Aron klidně. Nezlobil se, byl zvyklý, že Junsu na Rena nasazuje při každé možné příležitosti.
Démon ostentativně ohrnul nos, aby dal nadmíru jednoznačně najevo, co si o Aronově názoru myslí, a mrzutě se zadíval z okna. Zamyslel se.
"Hele…," napadlo ho, "tys Min Kiho zabil proto, že Rena ohrožoval, že jo?"
"Správně."
"Ale jak ho mohl ohrožovat? Byli jste přece na Akademii. A tam Min Ki, předpokládám, neměl přístup. Jasně, byl Min Hův kámoš a tak vůbec, ale… pochybuju, že by Min Ho Min Kimu dovolil poflakovat v Yesungově blízkosti. Takže ve škole byl Ren přece v bezpečí. Podobně jako Nichkhun ještě nedávno před Minhyunem, ne?"
Aron se ušklíbl. "Přesně jako Nichkhun před Minhyunem, ano."
Daemonův cynický tón Junsua zmátl. Údivem svraštil čelo.
"Jak jsi řekl, Min Ki se k Renovi nemohl reálně přiblížit. A tak na to šel chytřeji. Oklikou. Nu, a jak vidno," Aron si významně poklepal prstem o spánek, "nesmírně se mu to zalíbilo."
"Počkej… Sny? To, čím zdeptal tebe, nejdřív prováděl Renovi?"
Rudovlásek přikývl.
"Ale," Junsu se zamračil, "to přece nemohl… byl živý, neuměl se Renovi dostat do hlavy, nemohl ho terorizovat ve snech -" A pak najednou všechny detaily a okolnosti secvakly dohromady a jemu to došlo. Vykulil na Arona oči. "Minhyun?"
"Snad tě to nepřekvapuje?" zasmál se daemon hořce. "Minhyun Min Kiho zbožňoval. Udělal by pro něj cokoli."
"Takže je to vlastně jeho vina!" odfrkl Junsu. "Všecko. A netvař se tak, Arone, ani ty nemůžeš věřit tomu, že by Minhyunova výpomoc Min Kimu vůbec nepomohla se ve světě snů tak dobře orientovat!"
"Netvrdím, že vůbec…"
"Ah, jak si s ním proboha může hrát na nejlepší kamarády, když víš, co ti udělal?!"
"Zaprvé," odsekl Aron, "na nic si nehrajeme. Neříkám, že je Minhyun můj nejlepší přítel, ale… mám ho svým způsobem rád. Rozumí mi. Zadruhé, neudělal to schválně. Naopak. Byl z toho vedlejšího účinku dost zoufalý." Chtěl jsem ho prostě naštvat. A věděl jsem, že lapač snů mu ztíží práci… že se k tobě nedostane tak snadno… Chtěl jsem ho dohnat k naprosté nepříčetnosti. "A zatřetí," polkl pachuť, která mu při vzpomínce na Minhyunova slova ulpěla na jazyku, "snažil se napáchané škody odčinit."
"Myslíš ten nápad s lapačem snů? To by vás nakonec taky napadlo."
"Ale napadlo by nás to včas?"
Junsu zaúpěl. "Posloucháš se vůbec?! Proč ho furt bráníš?! Minhyun je jasně zodpovědnej za to, že na tom jsi, jak na tom jsi! Jo, možná je za to zodpovědnej nepřímo, ale zodpovědnej je! A - a nějaké pitomé doporučení, týkající se lapače snů, kterej stejně skoro nefunguje, to nesmaže!"
Aron jeho výbuch sledoval s dokonale chladnokrevným výrazem ve tváři. "Ty nikdy nebudeš spokojený, viď?" konstatoval uštěpačně. "Když půjde o mě a kohokoli."
Junsu zrudl, rozpačitě odvrátil zrak. Aron ťal do živého. Junsu žárlil, samozřejmě, že žárlil. Ani si neuvědomoval, jak moc, dokud Aron nezareagoval na jeho zmínku o Minhyunovi… a přitom to nebylo žádné vychvalování, mluvil o něm docela obyčejně… Jenže právě ta nenucená obyčejnost byla nesnesitelná. Dráždila ho, aniž by přesně chápal čím. Snad… iritovalo ho, s jakou lehkostí Aron přijal Minhyunovu přátelskou žádost? Vyděsila ho snad ta změna? Pokládal Rona za obezřetného a vůči lidem/démonům/čemukoli veskrze nedůvěřivého… vždycky tomu tak bylo… Dokud se Hwang Minhyun nevytasil s tím mizerným kýčovitým prohlášením "Aron je můj nejlepší kamarád."
Rozumí mi.
Hloupost!
"Mám o tebe jenom starost," vyštěkl popuzeně. "Hwang je…
(magor)
dost problematický společník. Souhlasí vůbec s tím vaším kamarádíčkováním Eric?!"
Aron neurčitě trhl rameny. "Není z toho zrovna nadšený… ale nezakázal mi se s Minhyunem vídat."
"Možná by mu měl někdo navrhnout, ať to pro dobro svýho děcka udělá."
"To by se ten někdo zbytečně namáhal."
"Ale Hwang -!" namítl Su, svůj umanutý protest však nedokončil. Mobil v Aronově kapse se rozezvonil pojedenácté. Daemon se tázavě podíval, kdo volá, a usmál se.
Rozumí mi.
"My o vlku…," broukl pobaveně; hovor bez váhání přijal. "Ahoj, Minhyune."
Junsu ztichl jako pěna. Ublíženě sledoval, jak ho Aron, zpěvavě trylkující do telefonu, opouští. Jenže co bylo horší, Aron ho neopouštěl pouze fyzicky.
Vzdaloval se mu jako ten nejbližší z jeho nejbližších.
Vnímal, takřka hmatatelně, jak se mu den ode dne vzdaluje víc. A co bylo nejhorší, on to nemohl nijak zvrátit.
•••
Aron zaklepal na dveře pracovny a nečekaje na vyzvání nahlédl dovnitř. "Ahoj," zazubil se na Erika provinile.
Vévoda pozdvihl obočí. "Jestli ti zdrhnul jeden z těch pokusnejch křečků, který Hyesung chová ve sklepě, modli se, ať chcípne rychle." Tenhle Aronův výraz dobře znal. Předznamenával, že má chlapec na srdci něco, o čemž ví, že se Erikovi nebude líbit.
"K Hyesungovým radioaktivním křečkům jsem se ani nepřiblížil," ubezpečil ho rudovlásek a váhavě přistoupil ke stolu. Nervózně se zhoupl na patách. "Před chvíli mi volal Minhyun. Pozval mě k sobě na návštěvu… dneska. Že by mě vyzvedl někdy po obědě a… byl by rád, kdybych se zdržel na večeři…"
Eric se zamračil.
"Řekl jsem mu, že se nejdřív musím zeptat tebe."
"To je od tebe nesmírně pozorné," utrousil démon ironicky.
"Je - jestli nechcete, abych tam chodil, nepůjdu!" zadrmolil Aron horečně.
"Takže se bez námitek podvolíš mojí pravomoci "jsem tvůj otec, a dokud žiješ pod mojí střechou, budeš dělat, co já řeknu"?"
"Ano."
Eric se ponuře uchechtl. "Usiluješ o cenu nejposlušnější dítě roku?"
"Jen o tvoji bezvýhradnou přízeň."
"Tu už dávno máš."
"Jenže nezaslouženě," kontroval daemon a démon potřásl hlavou.
"Máš pravdu. Nechci, aby ses s ním scházel."
"Dobře."
"Jenže nebýt Minhyuna, nebyl bys teď tady."
"Dobře…?"
"Dlužím mu laskavost."
"Oba mu ji dlužíme," podotkl Aron významně.
Vévoda si povzdychl. "Pokud ho ty chceš - dobrovolně - navštívit, nebudu ti bránit."
"Děkuju."
"Říkals po obědě, že? Tak kolem jedné?"
"Hm."
"Zavezu tě tam."
"Ah, ale to není nutné, Minhyun říkal -"
"Zavezu tě tam."
"Jistě," zamumlal Aron, načež podezíravě svraštil čelo. "Nechcete ho vyděsit, že ne?"
"Já?" Erikovy rty zkřivil rozpustilý úsměšek. "Nikdy."
•••
Dopoledne strávila většina "odbojového" studentstva v knihovně. Což bylo dosti nezvyklé, protože byla sobota. Knihovnice Luna proti studijnímu zápalu už z principu nic nenamítala, tuhle vykutálenou bandu však po celou dobu ostražitě sledovala zpoza monitoru počítače, protože jí bylo jasné, že studijní zápal tu nehraje žádnou roli.
První kolektivní aktivitou - ve snaze najít Muna Junghyuka - bylo prohledávání čtyř ročenek, kompletní údobí Kangtova zdejšího studia, které přinesli Key, Taemin a Kyuhyun. Tato akce však žádné ovoce nepřinesla, a tak se mírně rozčarované studentstvo rozdělilo na dva tábory - první, pod vedeném Henryho, prohledával staré noviny, druhý, pod vedením Onewa, pročítal knihy zabývající se více či méně podrobně fenoménem démon a reinkarnace jeho lidskosti.
Zhoumi jedním okem pokukoval po textu v knize, která ležela před ním a Donghaem, a občas kolegu upozornil na nějakou zajímavou pasáž, o kterou se pak Hae nadšeně podělil s ostatními. Byla to naprosto ideální spolupráce, protože Mi neměl nejmenší chuť se nahlas projevovat, kdežto Donghae si diskutování náramně užíval.
Kolem jedenácté dozkoumali první publikaci a Zhoumi Haemu podal další knížku, která ležela na jedné z otevřených ročenek. Mladší do ní ihned s díky zabořil nos, nevšiml si proto, že Zhoumi zůstal zaraženě zírat na vybledlé fotografie ve studentském almanachu. Vlastně ne fotografie… fotografii. Jednu jedinou.
Kangtovu absolventskou podobenku.
Ač se to zdálo nemožné, byl na ní mladík ještě nádhernější než na fotce, kde jej shodou náhod spatřili úplně poprvé; líbezný půvab šestnáctiletého dítěte se vytříbil v dechberoucí krásu devatenáctiletého muže.
Yesung prohlásil, že je Kangta nádherný jako démon. To ale nebyla pravda. Kangtova krása neměla s tou démonskou co dělat, Kangtova krása tvořila vlastní, samostatnou kategorii. Nedala se nikam zařadit, nedala se s ničím srovnávat. Byla… ne, nebyla vlastně ani tak kategorií, jako spíš… unikátní entitou.
Speciální. Jedinečnou. Nebývalou. Zcela.
Tak jak může mít taková unikátní entita něco společného s ním?!
Jenom… mi někoho připomínáš.
(Mrtvého daemona, Andy?)
Víš, že jsi mu podobný?
(Mrtvému daemonovi Muna Junghyuka, Arone?)
Jo, řekl bych, že máš k Erikovu ideálnímu typu docela blízko.
(K mrtvému daemonovi Erikovy zavražděné lidskosti, Minho?)
Zhoumimu se zvedl žaludek. Vrávoravě vyskočil na nohy, z té přespříliš rychlé změny polohy se mu však zatmělo před očima a on poslepu zašmátral po hraně stolu, jedinému vyššímu pevnému bodu v okolí, aby se o něj mohl na pár vteřin opřít. Rukou se však ohnal tak prudce, že svrhl ročenku, která se zaduněním dopadla na podlahu.
Donghae, Onew, Siwon a Kyuhyun sebou vyplašeně trhli.
"Jsi v pořádku?" svraštil Choi ustaraně čelo.
Mi nepřítomně přitakal. "Musím na vzduch," zamumlal, a zuby nehty potlačuje nutkání utéct, spěšně vypochodoval z knihovny.
Nedíval se napravo nalevo, prostě šel. Nechal za sebou budovu školy, a nakonec i Min Hovu bariéru, šel a šel, až dorazil k houštinám na pravé straně jezera. Stál tu i jeden jediný osamělý strom, ve skrytu jehož stínu se Mi usadil, kolena si přitáhl k bradě a zahleděl se na třpytivou vodní hladinu.
Měl tohle místo rád. Chodíval sem, když mu bylo smutno, a blahodárné účinky zdejší atmosféry fungovaly… nu, skoro stoprocentně. A co bylo vůbec nejlepší, nikdy tu nepotkal ani živáčka.
Dobrých pět minut bez hnutí civěl na rodinku kachen, líně se houpajících na poklidných vodách jezera, a zarputile ignoroval svoje dotírající temné myšlenky.
Znenadání se kačerova zelená hlava ostražitě obrátila směrem k němu a Zhoumi si uvědomil, že za sebou slyší kroky. Překvapeně se ohlédl. Mířil k němu Junjin.
Jindy by ho to rozrušilo, zrovna tak jako když se s ním setkal poprvé, podruhé a vlastně i potřetí. Momentálně byl však Mi v tak divné náladě, že se neobtěžoval říct ani bú a bez zájmu se znovu zahleděl na kachny.
Junjin se mlčky posadil vedle něj.
"Zrovna jsem sám se sebou filozofoval, jak je hezké, že o tomhle místě nikdo neví," zabručel Číňan kousavě.
"Tak to tě musím zklamat," ušklíbl se Jin. "Za studií jsem sem chodíval často… debatovávat s Chansungem kupříkladu."
Mi povytáhl obočí. "Fakt?"
"Hm. A vypadá to tu pořád stejně… Jen stromů tenkrát rostlo víc."
"Bylo to lepší?" zeptal se zamyšleně Zhoumi. "Tehdy?"
Junjin pokrčil rameny. "Asi ano."
"Asi?"
"Nevracel bych se, jestli se ptáš se na tohle."
"Nebyl jste tehdy šťastnější?"
"Byl."
"A přesto byste se do té doby nevrátil, kdybyste dostal tu možnost…?"
"Kdybych to udělal, možná bych neublížil těm, kterým jsem ublížil," uznal starší. "Jenže… kdybych takhle žehlil svoje chyby, utíkal bych sám před sebou a svojí odpovědností, a to… to mi přijde zbabělé."
"Tak zbabělé, hm? Máte zajímavý pohled na věc…" Mi utrhl jednu z odkvetlých pampelišek a foukl. Bíle ochmýřená semínka se vznesla do vzduchu. "Proč jste vlastně přišel?"
"Abych se tě velmi neoriginálně zeptal: Jak ti je?" pousmál se Junjin skoro… omluvně.
"Vážně?" odfrkl Zhoumi. "Erikův neoficiálně adoptovaný syn se ptá mě, jak mi je? Nemělo by to být naopak?"
"Možná… ale Erikův neoficiálně adoptovaný syn se zeptal první. Takže?"
"Já nevím," hlesl černovlasý. "Nevím, jak mi je. Zní to asi nesmyslně, ale… Jsem zmatený, jako jsem ještě v životě nebyl. Moje instinkty vřískají, že zlynčovat ho je málo, a zdravý rozum oponuje, že kdybych to dopustil, strašně bych toho litoval, protože…" Roztržitě se hryzl do rtu.
"Protože ho znáš," doplnil za něj Junjin jemně. "A víš, že je hodný."
Mi přikývl.
"Naprosto tě chápu, první dva dny se to ve mně pralo úplně stejně," povzdechl si Lord. "Pro daemona vlastně neexistuje jednodušší rovnice, než démon plus vražda lidskosti rovná se likvidace démona. Jsme tak naprogramovaní. Do jednoho."
"To není pravda."
"Že ne?"
"Aron má všechny daemonský programy těžce na háku."
"No," Junjin se zamyšleně poškrábal za uchem, "Aaron Kwak je případ sám o sobě… A to nemyslím jako urážku."
"Tak to mu, s vaším svolením, vyřídím, až ho zase uvidím. Bude nadšený."
"Prosím. Každopádně běžní daemoni reagují zrovna tak, jako momentálně reaguješ na Erikovu situaci ty, takže nemáš jediný důvod se tím trápit. Je to tvá přirozenost."
"Děkuju."
"A vedeš si moc dobře, mimochodem."
"Snažíte se mě sbalit?" přimhouřil Zhoumi nedůvěřivě oči.
Jin se rozchechtal na celé kolo. "Ne, přísahám, že zrovna teď, jsou mé úmysly zcela nevinné," ujistil ho pobaveně. "Měl jsem na mysli to, jak se se vším okolo vyrovnáváš… respektive přemýšlíš o tom, což je základ. Daemon se nesmí nechat svými černobílými daemonskými instinkty slepě ovládat."
"To nezní jako rada, kterou bych čekal od daemonského Lorda."
Starší se usmál. "I daemonský Lord ví, že hodnotit stejně démona, který otevřeně nenávidí lidi a vyžívá se v zabíjení, a démona, který je bez nadsázky tou nejlaskavější bytostí, jakou kdy svět poznal, je epochální konina."
"Měl bych mu odpustit," zamumlal Mi. "Jenže nevím, jestli to dokážu… určitě ne dneska. Ani zítra, ani… nevím. Nevím kdy."
"Je jen na tobě, kolik času potřebuješ," broukl Junjin. "Nikdo nemá právo tě nutit."
"Děkuju," zopakoval Číňan tichounce a opřel se hlavou o mužovo rameno. Jin ho s úsměvem pohladil po vlasech.
"Nemáš vůbec za co."


Je mi jasný, že tu Minhyuna a Arona družíš jen přátelsky, ale ono je to tak ňuňatý!!!