•(Má rychlost mě děsí. Ehm.) A druhá část o plnění Minhyunova slibu Aronovi, Yesungově schůzce s doktorem Anem, velkém stěhování národů, Min Hově paranoie a... poslední pasáž doporučuju proložit žvýkáním citronu.
Užijte si zbytek jedenašedesáté kapitoly!•

•••
Majordomus otevřel dveře a trojice démonů se se znaveným "díky" vploužila dovnitř.
"Je každé setkání s vašimi rodiči tak… ehm… náročné?" odkašlal si Junsu, svlékaje si z ramen Erikovo sako. Ne že by sám sako neměl… jen ho jaksi nenapadlo si ho sbalit. Však kdo by předpokládal, že ho Grace a Simon Munovi pozvou na oběd, no ne?
"I náročnější," přitakal vážně Eric. Hyesung ho dloubl loktem do boku.
"Zvykneš si," ujistil Junsua.
Majordomus taktně vyčkal, či bude jejich konverzace pokračovat, a když naznal, že nikoli, přitočil se k Erikovi a promluvil: "Máte návštěvu, Výsosti. Čeká na vás v přijímacím salonku."
Eric sebou při těch slovech poplašeně trhnul.
Hyesung přelétl očima z manžela na majordoma a zamračil se. Termín návštěva se v posledních třech dnech stal synonymem pro bulvární parazity. Ohledně těch měl ale personál domu přece jasné instrukce… "Kdo je to?"
"Baron Hwang, pane."
"Hwang Minhyun?"
"Ano, pane."
Hyesung a Eric si vyměnili udivený pohled.
"Připomeň mi," zamyslel se ten starší, "proč jsem vlastně stahoval tu bariéru kolem našeho domu…?"
"Protože pro tebe bylo příliš vyčerpávající ji udržet… a protože aristokracie středního věku by nás sežrala zaživa, kdyby se k ní doneslo, že bráníme ve vstupu do domu jiným démonům tak agresivním kouzlem, ehm," objasnil mu Sung.
"Jo, pravda."
Majordomus tu nepřímou narážku pochopil okamžitě. "Mám barona poslat pryč?"
"Samozřejmě -," odfrkl Hyesung znechuceně, Eric mu však skočil do řeči.
"Ne. Není třeba. Vyslechnu ho."
Hyesung a Junsu na něj překvapeně pohlédli. Vévoda se rozpačitě ošil a snažně netečně pokrčil rameny.
"Když už je tady…"
"Vážně?" nevěřil Shin vlastním uším. Sledoval, jak Eric spěšně mizí mezi antickým sloupořadím na pravé straně haly, a potřásl hlavou. "Co sakra čeká, že se od Hwanga dozví?"
"Něco o Aronovi," zabručel Junsu.
Hyesung na něj nechápavě zamrkal.
"Jsou teď přece nejlepší kámoši, Aron a Minhyun," ušklíbl se mladší. V jeho tónu zaznívala notná dávka cynismu. "Tuším, že hyungnim podvědomě doufá, že Hwang něco ví… Ale můžu se mýlit."
Mezitím Eric - povážlivě rychle - dorazil ke dveřím inkriminované místnosti. Nespěchal proto, že by se snad barona nemohl dočkat (haha), prostě jen neměl chuť čelit Hyesungovým otázkám. A podezíravým pohledům. Zvlášť pak, když sám dost dobře nevěděl, co si od interakce s Minhyunem vlastně slibuje.
Pár vteřin otálel, než se zhluboka nadechl, vzal za kliku a vstoupil dovnitř.
Minhyun vyskočil na nohy a vysmekl vévodovi devadesátistupňovou úklonu. "Vaše Výsosti."
Nikdy nepochopil, kde Jessica, Junsu a ostatní vidí Minhyunovu fyzickou podobu s Aronem. Minhyun vůbec nevypadá jako Aron. Ani trochu. Aron je úplně jiný… Aron je…
Eric si zahanbeně uvědomil, že nemá daleko k tomu, aby se dal do breku. Sakra.
Pokynul mladšímu, ať se posadí, a sám usedl do protějšího proutěného křesla.
"Nu? Co tě sem přivádí?" Zamyšleně přimhouřil oči. Minhyunův strach byl takřka hmatatelný. Už dlouho zřetelně vnímal, že se jej démon nočních můr bojí, avšak až dodneška netušil jak moc. Až dodneška spolu totiž nikdy nemluvili mezi čtyřma očima, vždy u toho byl přítomen někdo další, což celou analýzu zkreslovalo… Jedinkrát ho nenapadlo, že je Minhyunova hrůza z něj tak velká. A o to méně nyní rozuměl tomu, proč Minhyun, sedící jako by spolkl pravítko, dobrovolně přišel do jeho domu. Jaký by mohl mít důvod…?
"Musí to být opravdu důležité…"
Vyměnili si krátký pohled. A Minhyunův strach znenadání přebila jiná emoce. Silná, neskutečně silná… Emoce, která neměla se strachem zhola nic společného.
"Ano. Je to velice důležité," přisvědčil baron tiše.
Emoce, která byla jeho přesným opakem.
"Jsem tu kvůli Aronovi."
•••
Yesung vytáhl z kapsy mobil, aby zkontroloval aktuální čas, když se za ním ozvalo tázavé: "Profesor Yesung…?"
Ohlédl se a stanul tváří v tváří drobnému usměvavému muži. "Tony An," představil se mladšímu zvesela a podal mu ruku.
Potřásli si.
Yesunga bezděčně napadlo, že jestli tenhle chlápek chodil s Kangtou, nevypadá on vedle Min Ha vůbec tak nepatřičně, jak se domníval. Ne, že by byl Tony přímo ošklivý… spíše jen k uzoufaní obyčejný.
Notně nezáživně společensky konverzujíce, usadili se v nedaleké kavárně U Černé kočky. Tony vyčkal, až se servírka s jejich objednávkou vzdálí, a promluvil; tentokrát již k tématu: "Chcete se tedy dozvědět něco o Kangtovi."
Yesung přikývl. "Proto jsem tady, ano."
"Kde jenom začít…"
"Možná… od vašeho seznámení? Poznal jste ho na Akademii, viďte?"
Doktorovy rty zbrázdil nostalgický úsměv. "Chodil o ročník níž… Strávili jsme spolu rok a půl. Čtvrtý ročník jsem dostudoval ve Státech," vysvětlil, "o šest let později získal titul z medicíny… Ještě ten rok jsem se vrátil do Koreje a našel si místo u svatého Jana. Ani ve snu by mě nenapadlo, za jakých okolností se o tři roky později s Kangtou shledám." Zasmál se. Trpce.
"Věděli jste, co se mu stalo?"
"Ne. Nikdo nám to přímo neřekl. Každopádně… jednoho dne přinesla ta malá Japonka, která Kangtu pravidelně navštěvovala - Yuki? Yumi? tak nějak se jmenovala - fotku. Byl na ní Kangta a někdo, kdo vypadal úplně stejně jako ten démon, co po smrti Kangtovy matky a bratra každý měsíc pravidelně financoval jeho pobyt na klinice. Když se jí Miryo - jedna ze sester - zeptala, jestli je to on, jenom zavrtěla hlavou a řekla: "Tenhle Mun už není."
Nu, nemá-li ctihodný vévoda jednovaječné dvojče, nabízí se jen jediná možnost…"
"Lidskost."
"Taková byla naše soukromá teorie, ano. Daemon, démon a jeho mrtvá lidskost."
"Eric tedy platil za Kangtův pobyt u svatého Jana?" svraštil Yesung čelo.
"Vy ho znáte?" zpozorněl Tony.
Černovlasý zaváhal, na moment. Ač se mu Tonyho strohý tón nezamlouval, on se přece neměl za co stydět. "Ano," přiznal popravdě, "znám Erika Muna."
Než stačil starší cokoli poznamenat, přinesla servírka jejich kávu. Čímž bylo debatování na toto téma definitivně promlčeno.
"Asi dva týdny potom, co došlo k tomu neštěstí v Ryuovic domě -," Tony povytáhl obočí, "slyšel jste o té kauze?"
"Vím jen, že Kangtovy příbuzné našli mrtvé a nikdy se nezjistilo, co se tehdy odehrálo."
"Nebiologické příbuzné," přiblížil mu Tony. "A nejen je. Našli tam těch mrtvol minimálně deset." Nasypal si do kávy cukr a zamíchal. "Otce Kangta nikdy nepoznal a jeho matka umřela, když mu bylo šest let. Ujala se ho její nejlepší přítelkyně, Ryu Ji Hye, která měla syna - stejně starého jako Kangta - jménem Ji Hoon. Paní Ryu byla známá svou… nechutí k čemukoli, co souviselo s démony. A ráda se obklopovala lidmi, kteří s jejím postojem souhlasili. Nechci tvrdit, že vedla sektu, ale… démony z duše nenáviděla a ve svých stoupencích tuhle myšlenku podněcovala, jak jen to šlo."
"Chcete říct, že ti další mrtví v jejich domě byli její antidémonsky založení přisluhovači?"
Tony přitakal. "Spekulovalo se, že v tom mají démoni prsty… dokud policie nevydala prohlášení, že sedm z těch deseti… nebo jedenácti lidí spolklo pilulku s jedem. Včetně paní Ryu. Dva nebo tři pak měli zlomený vaz, minimálně jeden však proto, že spadl - nejspíš při útěku - ze schodů. Nejzajímavější úkaz však přinesla pitva Lee Ji Hoona: jeho orgány byly rozleptané zevnitř."
"Démonská krev?" zamračil se Yesung. "Ale takový průběh… to by znamenalo…"
"Že Lee Ji Hoon byl poloviční démon, jo."
"Tím se asi paní Ryu nikomu na potkání nechlubila…"
"Pochybuju, že vůbec vysvětlila samotnému Ji Hoonovi, co jeho potřeba pití krve skutečně znamená… Dokonale se tím ale vysvětluje, proč dělala mezi svými syny tak propastné rozdíly."
"Protežovala Kangtu?"
"Aniž by o to stál," povzdychl si Tony. "Ale ono se není moc čemu divit… Kangta byl prostě ideální dítě. Milé, slušně vychované, ve škole prospívající na výbornou. Na základní a nižší střední škole navíc obrážel klavírní soutěže, ze kterých zpravidla odcházel jako vítěz. Měl vlastně nastoupit na konzervatoř… z toho ale sešlo, když se u něj projevilo magické nadání. Výjimečné, jak taky jinak… ohnivých mágů se rodí málo." S úšklebkem usrkl horké kávy. "V polovině prváku navíc zjistil, že dovede hýbat věcmi pomocí svoji mysli. Telekineze se tomu, myslím, říká…?"
Yesung přikývl.
"A k tomu všemu připočtěte, jak nelidsky úchvatně vypadal… Možná vám to bude připadat směšné, ale já se ho bál."
"Nemiloval jste ho…?"
"Byl jsem do něj zamilovaný od chvíle, co jsem ho poprvé uviděl," zasmál se Tony. "Zbožňoval jsem ho, nevýslovně moc, a zároveň se ho děsil. Protože… byl prostě příliš dokonalý. Nedává to asi smysl, ale nevím, jak lépe to popsat…"
"Myslím, že rozumím," zamumlal Yesung a pozvedl ke rtům svůj šálek.
"Abych se ale vrátil k vaší původní otázce: dva týdny po smrti Ryu Ji Hye a Lee Ji Hoona se na klinice zjevil Eric Mun - v té době ještě zcela anonymní -, jediné, co ho zajímalo, bylo, kolik u nás stojí pacientův pobyt na měsíc, a když mu sestra řekla cifru, ten obnos jí bez jediného dalšího slova položil na stůl, a odešel. Pod bankovkami pak našla lístek s tím, že odedneška hradí veškeré poplatky týkající se Kangtovy hospitalizace u svatého Jana on. Přicházel pravidelně každý dvacátý den v měsíci, přesně v deset dopoledne. Bez výjimky."
"Navštívil někdy Kangtu?"
"Odmítal se k němu jen přiblížit. A to je na tom celém to nejsmutnější. Protože Kangta na něj čekal. Celých těch pět let."
"Čekal…?" udivilo Yesunga.
"Kangtův běžný den vypadal tak, že seděl na posteli a zíral ven ze zamřížovaného okna. Bez hnutí, několik hodin v kuse. Když měl o stupeň živější náladu, zašel do společenské místnosti zahrát ostatním pacientům na piano… většinou ale neopouštěl pokoj a jen neúnavně vyhlížel. Že čeká na něj jsem zjistil tři měsíce potom, co se u nás Mun zjevil poprvé.
Kangta byl už od svého příchodu na kliniku dokonale prázdný. Nemluvil, neprojevoval se, jenom přežíval. Ale to dopoledne… pamatuju si, že jsem vešel do jeho pokoje a okamžitě jsem věděl, že je něco jinak. Jeho pohled, jeho výraz… najednou byl živý. Tak živý, jak jsem nevěřil, že ho ještě někdy uvidím." Tony zasmušile odvrátil zrak. "Když viděl, že Mun přichází, z vteřiny na vteřinu ožil. Když viděl, že odchází, zmocnila se ho znovu ta staronová letargie… Kolikrát jsem měl nutkání přestěhovat ho do pokoje na druhé straně budovy, odkud by neměl výhled na příjezdovou cestu… jenže Miryo mi to pokaždé vymluvila. Nevím, jestli naštěstí nebo bohužel. Mně přišlo kruté budit v něm falešné naděje, jí vzít mu to jediné, co v něm dovedlo probudit emoce."
"Řekli jste Erikovi, že ho chce Kangta vidět?"
"Já ne. Pokud mu to řekla Miryo, mně se o tom nezmínila."
Asi dobře věděla proč, napadlo Yesunga suše. Zajímalo by ho, jestli doktor An chová k Erikovi takové antipatie proto, že Kangtu zlomil, anebo proto, že pouze o něj Kangta projevoval zájem. Možná by nebylo od věci promluvit si i s tou sestřičkou Miryo… ta by mu o celé věci mohla podat objektivnější obrázek…
"Jak umřel?" zeptal se Sung po chvíli přemítavého ticha.
"Zápal plic. Bojkotoval léčbu. Všechny léky, které dostával, schovával pod matraci… A my to zjistili, až už bylo pozdě."
Skolil ho zápal plic. Nebo… spíš se jím nechal skolit. Leeteuk si ani neuvědomoval, jak výstižná jeho slova tehdy byla…
"Kdo zaplatil pohřeb?"
"Eric Mun." Nevraživost se z Tonyho tónu vytratila. Nahradilo ji smutné, melancholické smíření. "Na pohřbu pak do sebe zapadl i ten poslední dílek skládačky…"
Yesung zmateně nakrčil čelo.
"Leží pochovaný vedle Muna Junghyuka."
•••
Min Ho dobrou minutu nepřítomně civěl na ikonu souboru v otevřené složce. Zvažoval, či má nebo nemá náladu se jím zaobírat. Nakonec naznal, že nikoliv, a tak notebook s povzdychem zaklapl, zavřel oči a zavrátil hlavu o polstrované opěradlo židle.
Před půl hodinou dorazil zpátky na Akademii, nemaje sebemenší tušení, co se Yesung dozvěděl od toho psychiatra, se kterým se sešel. Chtěl vyzvídat… jenže Yesung byl tak zřetelně neochotný i vůbec otevřít pusu, že od své snahy raději upustil. Nebyl si však jistý, jestli to bylo správné rozhodnutí. Vlastně by vůbec nemuseli mluvit o tom, co mu pověděl ten doktor (ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nezajímá), nemuseli vůbec mluvit o Kangtovi nebo Erikovi, mohli mluvit o čemkoli… o jakékoli prkotině…
Jen kdyby mluvili.
Nejspíš se plašil úplně zbytečně, Yesung se přece zdál být v naprostém pořádku… Jenže jeho včerejší slova Min Ha přespříliš vyděsila. Ne, nešlo o ta slova… byl to ten bezděčný posunek. To, jak se Sungie prsty dotkl šedesát let starých jizev na zápěstích.
Musím jednat s rozvahou… Když jsem naposledy jednal impulzivně… neskončilo to dobře.
Na stole se mu rozezvonil mobil. Min Ho otevřel jedno oko, natáhl se pro telefon a zamžoural na jméno volajícího.
"Hyesung?" zabručel rozmrzele, přesto však hovor přijal: "Co chceš?"
Druhý konec linky zůstal tři rozpačité vteřiny zticha. "Min Ho, to jsem já," ozvalo se konečně.
"Eriku!" Hrabě se přestal houpat na židli a s uštěpačným šklebem ve tváři se opřel lokty o stůl. "Tak vy jste neumřel?"
"Promiň… Měl jsem ti dát vědět."
"To teda měl."
"Omlouvám se."
"Ah, kašlete na to. Stalo se něco?"
"No, jak se to vezme… Mám na tebe prosbu. Vím, že už je pozdě -"
"Pozdě?" Min Ho se zamračil na hodiny visící nade dveřmi. "Ještě není ani šest."
"Ale než se vrátíš, bude minimálně devět."
"Vrátím odkud?"
"Mohl bys mi přivézt Arona? Ehm," Eric si nejistě odkašlal, "samozřejmě pokud bude chtít…"
Min Ho se zasmál. "Jestli bude Aron chtít?" zopakoval pobaveně. "Zbytečnější poznámku ještě nikdy nikdo z pusy nevypustil!"
Pět minut nato už hrabě Choi klepal na dveře Aronova a Chansungova pokoje.
"Aronnie ~ Otevři ~," zahalekal zpěvavě. "Jestli neotevřeš, dojdu si pro náhradní klíč a otevřu si sááám. A ty víííš, že to udělááám ~!"
Zevnitř pokoje se ozvaly šouravé kroky, následované cvaknutím zámku. Dveře se pootevřely a ve škvíře, kterou by člověk sotva protáhl ruku, se zjevil Aronův nedůvěřivý obličej.
Min Hovy rty zvlnil spokojený dravčí úsměv. "Sbal si věci."
Chlapcův výraz se z podezíravého změnil v absolutně zmatený.
"A hni sebou. Eric ti mě jako osobního šoféra najal jen na hodinu a půl."
Aron vytřeštil oči; několik chvil na něj jen nehnutě beze slova zíral. Pak se mu z hrdla vydral tichý vzlyk… a on rozvalil dveře dokořán a skočil Min Hovi kolem krku.
•••
Když o hodinu a čtyřiatřicet minut později (Min Ho si pro efekt v mobilu nastavil stopky) zazvonili u dveří Munovic sídla, neotevřel jim majordomus, ale zubící se Junsu.
"Zdar! Kde se flákáte?"
"Než se Aron vypraví… je horší než ženská," povzdechl si Min Ho teatrálně a se smíchem se vyhnul daemonově napřažené ruce.
"Nevím, kdo z nás potřeboval celý ten proces balení fotograficky dokumentovat," odfrkl Aron.
"Máš to nafocený?" nadchl se Junsu.
"Všechno," ujistil ho Min Ho.
"Boží!"
"A pak že Minhyun je psychopat," utrousil Aron otráveně, šťouchl do Junsua cestovní taškou, aby si uvolnil cestu dovnitř, a vešel do domu.
Nechtěl svou bezprostřední reakci nijak přehánět… když ale uviděl Erika, scházejícího z posledního stupně schodiště, bez přemýšlení odhodil tašku, rozběhl se k němu, a usedavě vzlykaje, nadšeně démona objal.
"Nepřejte si mě, jestli vás ještě někdy napadne, že bych mohl být daemonsky uvažující daemon!"
"Odpusť mi to," zasmál se Eric a sevřel brečícího Arona v náručí.
Min Ho a Junsu celou scénu sledovali s přiblblými úsměvy na rtech.
"To je tak pěkný!" rozněžnil se Su.
"Až bych z toho zvracel, jo," zašklebil se Min Ho. "Mimochodem, co že Eric tak najednou změnil názor?"
"Minhyun."
"Minhyun?"
"Minhyun."
"Přišel sem, něco Erikovi řekl, ten dvě hodiny bloumal po domě jak ve snách, načež nám oznámil, že pošle pro Arona," pokrčil rameny Andy, který se zjevil po Min Hově pravici.
"A že si půjčuje můj mobil," dodal Hyesung, který se vynořil vedle Junsua.
"Wow," konstatoval Min Ho.
"Jo. Bylo to značně nečekané," přisvědčil Sung. "Zdržíš se chvíli, viď? Dáš si něco k pití?"
"No…" Hrabě zaváhal. Mínil se přece vrátit na Akademii co nejdřív, čistě pro vlastní dobrý pocit nenechávat Yesunga dlouho samotného…
"Kávu? Čaj?"
Chováš se jako blázen, okřikl se v duchu a tázavě vyčkávajícímu Hyesungovi věnoval křivé, snažně bezstarostné pousmání.
"Kafe. To nejmenší, jaký v kuchyni zvládnou uvařit."
•••
Zpátky na Akademii Min Ho dorazil před půl desátou. Cestou k západnímu křídlu zvažoval, jestli zamířit přímo k Yesungovu apartmánu, nakonec ale naznal, že bude lepší umýt a převléknout se u sebe, a teprve potom se dožadovat přijetí u své rozkošné ženy.
K jeho překvapení byly dveře jeho apartmánu odemčené. A uvnitř se svítilo. Že by…?
"Ahoj," zavolal neurčitě do útrob tichého bytu.
"Ahoj," odpověděl mu Yesungův hlas z kuchyně.
Min Ho se usmál a spěšně skopl boty. Společné trávení pátečního večera z Yesungovy iniciativy? To si rozhodně nechá líbit!
Zašel se opláchnout do koupelny, rovnou se převlékl do pyžama, které nechal na prádelníku válet od rána, a potom se po špičkách přikradl ke kuchyni.
To, co tam uviděl, ho vyděsilo natolik, že zareagoval rychleji, než stačil rozumně zapřemýšlet.
Vystartoval k Yesungovi, z ruky mu vyrazil nůž, který se zařinčením spadl na podlahu. Starší vyjekl leknutím.
"Co blbneš?!"
Min Ho neodpověděl; zíraje na nůž, těžce oddechoval, jako by právě uběhl maraton.
"Min Ho, pusť mě."
Pustit ho? Nerozuměl těm slovům. Nechápal, co znamenají. Nebyl s to předanou informaci správně zpracovat… Zíraje na nůž, sevřel Yesunga v náručí pevněji.
"Min Ho, to bolí!"
Ať už jeho mozek zatemnilo cokoli, vystrašený výkřik jeho milovaného všechnu tu mlhu rázem rozehnal. Min Ho od Sunga prudce odskočil. "O - omlouvám se!" vyhrkl, ruce chlácholivě pozvednuté.
Černovlasý očima konsternovaně zatěkal mezi ním a nožem na podlaze. "Co sis proboha myslel?" vyštěkl roztřeseně. "Že se chystám podřezat si žíly?!"
Min Ho provinile uhnul pohledem a Yesung s povzdychem zavrtěl hlavou.
"Ale no tak…" Přistoupil k démonovi a vzal jeho tvář do dlaní. "Podívej se na mě, Min Ho."
Démon, ač neochotně, poslechl.
"Nemusíš se o mě bát, jasné?"
"Já vím," hlesl hrabě. "Vím, že panikařím úplně zbytečně, protože vím, ty neuděláš žádnou pitomost, jenomže… ten včerejšek… já," obemkl prsty Yesungova zápěstí, palci pohladil zhojené jizvy, "nemůžu na to přestat myslet…"
Starší nakrčil čelo. "Jsou to jen jizvy."
"Já vím, ale…"
"Připomínají mi, co už nikdy nesmím udělat. Co to brát takhle?"
Min Ho se zamyslel. "Jo… to zní… dobře."
Yesung se s úsměvem vytáhl na špičky a políbil ho. "Uděláme si hezký večer?"
"Ano, prosím."
"Měl jsem v plánu nakrájet k zelenině i tamten sýr," Yesung pokynul ke camembertu na lince, "ale… možná to radši uděláš sám…?"
"Ano, myslím, že radši ano," zasmál se Min Ho rozpačitě. Zvedl ze země nůž, opláchl ho ve dřezu a dal se do díla.
Yesung vytáhl z lednice lahev vína a ze skříňky dvě sklenice.
"Kde jsi vlastně byl?" zeptal se, zatímco z hrdla odšroubovával korkovou zátku. "Kolem osmé jsem na tebe klepal v kanceláři - bez úspěchu - a pak jsem si všiml, že máš pryč auto…"
"Doručoval jsem Erikovi Arona."
"Vážně?" Yesung se rozzářil. "Tak konečně nějaká pozitivní zpráva!"
"No že? Bylo to tak sladký, že mi málem vypadaly všechny zuby."
"Oznámili jste to Chansungovi?"
"No… Aron mu nechal vzkaz na stole."
"Vzkaz na stole? To je krutý."
"Hele, buďme rádi, že udělal aspoň to. Renovi nenechal ani ten vzkaz…"
"S Renem nebydlí."
"Ale Ren je jeho Vyvolený!"
"To se přeceňuje."
"No, Yesungu!"
"Ryze na vztahu daemona a démonovy lidskosti není vůbec nic romantického, když se nad tím zamyslíš."
"No ryze možná ne, ale žádný daemon ke svému daemonství nepřijde minutu potom, co svého Vyvoleného poznal. Mají spoustu času svůj vztah romanticky rozvinout."
"Jenže jako daemon jsi nucený svého Vyvoleného upřednostňovat… naprosto před kýmkoli. Co když v průběhu času potkáš někoho, koho budeš milovat víc?"
"Tak jsi v prdeli," uznal Min Ho a odložil nůž. "Nemám ovšem pocit, že by Aron nějak… dramaticky zbožňoval Chansunga…"
"No jo… kruci… a já už chtěl říct, že je vlastně celej ty…"
"Chansung že je jako já?!"
"Jistě. Taky mu chybí sebeúcta," zazubil se Yesung andělsky, chopil se sklenic a s nonšalantním pobrukováním zamířil do obýváku.
"Ts… Jsem rád, že uznáváš, že jsi satan." Min Ho vzal do jedné ruky obložený talíř, do druhé otevřenou lahev vína, zhasnul v kuchyni světlo a připojil se ke smějícímu se Yesungovi.
Posadili se na pohovku. Sklenky melodicky zacinkaly, když si přiťukli na zdraví. Yesung zamyšleně schroupal dvě na kolečka nakrájené okurky a - pohled zkoumavě upřený na Min Ha - naklonil hlavu ke straně.
"Poslyš…"
Hrabě tázavě povytáhl obočí.
"Mohl bys mě v neděli dopoledne zavézt do Soulu?"
"Proč ne… Co potřebuješ v Soulu?"
"Mám domluvenou další psychiatrickou schůzku."
"Už zase?" zaúpěl Min Ho. "S kým?!"
"S jednou sestřičkou od svatého Jana."
"Rozhovor s doktorem ti nestačil?"
"Doktor byl do Kangty blázen. Chtěl bych slyšet objektivní verzi příběhu," vysvětlil Yesung a nabídl Min Hovi cherry rajče. Tmavovlasý je zamračeně sežvýkal.
"Ach jo…"
"Můžeš jít se mnou," navrhl Sung jen tak mimochodem.
Min Ho svraštil čelo. Ta nabídka ho zaskočila. "Fakt?"
"Pokud tě to zajímá…"
"Jasně, že mě to zajímá!" Věděl o Erikovi všechno. Všechno vyjma téhle šedesát let staré epizody. Epizody, která Erika strašila dodneška. "V kolik vyrazíme? V devět? V deset?"
"V půl desáté."
"Geniální."
"To jsem holt celý já," ušklíbl se Yesung.
•••
Eric schoval prázdnou cestovní tašku do skříně a spokojeně se rozhlédl po pokoji.
"Jsme hrozně šikovní," souhlasil s jeho nevyřčenou poznámkou Aron a dokončil finální úpravu - nad čelo postele zavěsil lapač snů, jehož oranžovočervená pírka evokovala iluzi tančících plamenů.
"Děkuju."
"Hm. Teď dovol, abych předložil své podmínky," usmál se démon zeširoka.
Aron se zarazil. "Podmínky?"
"Zaprvé, ač nepochybuju, že bydlení u Min Ha má své nesporné výhody, chci, aby ses přestěhoval sem."
"Jakože… oficiálně?"
Eric přikývl. "Zadruhé, kroužíme kolem toho sice už pět let, dodneška ale nepadlo žádné závazné vyjádření, takže… Neoficiálně oficiálně jsi moje dítě, Aarone Kwaku. Pokud s tím nesouhlasíš, máš smůlu. Formálně se samozřejmě můžeš obrátit na mého právníka… budeš tím ale jen zbytečně ztrácet čas."
Rudovlásek se dal do smíchu. "Nebojte, žalovat vás doopravdy nemíním."
"Odpovídáš tedy…?"
"Ano a ano. Jestli to chcete písemně…"
"To není nutné," zazubil se Eric.
"Je nějaké zatřetí?"
"Přání. Přestaň mi, prosím tě, vykat."
Aron se nejistě kousl do rtu. "To… bude náročnější…"
"Já vím, já vím, slyšel jsem toho o své netykatelnosti víc než dost," ujistil ho Eric s povzdychem. "Ty jsi ale moje dítě a moje dítě mi nemůže vykat!"
"To dává smysl…"
"Že?"
"Dobře. Budu se snažit," slíbil Aron. Okamžik nato jeho zrak zcela mimoděk padl na mobil ležící na nočním stolku. Chlapcovo čelo svraštila rozpačitá vráska. "Ehm, Eriku? Už jste - už jsi," opravil se spěšně, "zapnul mobil?"
"Ne, ještě ne. Proč?"
"No… až to uděláte, nelekněte se."
"A čeho?" Vévoda se zatvářil zmateně.
"Počtu zmeškaných hovorů," zamumlal Aron neochotně. "Ode mě."
"Je to tak zlé?"
"Horší."
"Dobře," zasmál se Eric trochu křečovitě, "děkuju za varování." Vzal daemona kolem ramen. "Už se to nikdy nestane. Přísahám."
Aron k němu s úsměvem zvedl hlavu. "Mám tě rád."
"Já tebe taky," hlesl démon strachu dojatě a přivinul si své neoficiálně oficiální dítě do náruče.


Ňuňám. (A je mi líto Kangty.) Fakt ňuňám.