•A poslední část osmapadesáté kapitoly! Těšte se na akutní přebytek Arona, flirtujícího pošahance Junsua, Sungmina, co si hraje na Yesunga, přísně tajnou královskou záležitost(!) a Minha, co sám se sebou filozofuje o poetičnosti jižního křídla. Nevím, v čem chlapec jede, ale ten matroš chci taky.
A ano, epický (ne, epický fakt není) zvrat, na který všichni už několik (desítek) kapitol čekáme, je za rohem.
pozn. na okraj: Šest set stran ve Wordu zdoláno, haha.
Pěkné čtení přeji!•

•••
Junsu rozmrzele odhodil mobil do peřin, se širokým zívnutím se protáhl a obrátil se ze zad na břicho. "Zjistils už, co chtěl Eric po Chansungovi?"
"Ne," zabručel Aron přes rameno a opřel se lokty o zábradlí balkonu. "Podle Erika mi to má totiž povědět Chansung. Jenže Chansung, jakmile mě zmerčí, bere roha. Doslova. Měls vidět, jakou rychlostí vystřelil z pokoje… ani pozdravit jsem ho nestihl…"
"Jakej kokot by před tebou utíkal?!" odfrkl Junsu dopáleně. S nezvyklou mrštností se zvedl z postele, přerázoval ložnicí a skrze otevřené balkonové dveře se připojil k Aronovi. Šťouchl do něj loktem. "Kašli na něj, 'šak ten cápek musí být totálně šáhlej!"
Rudovlásek se na něj křivě pousmál a zvedl oči k obloze. Slunce pomalu zapadalo a barvilo podvečerní nebe v nachově fialovém odstínu. Z té krásy se člověku až tajil dech. Snová líbeznost červánků dodávala té jindy tak všední denní době nádech neskutečna.
"Máš tu nádherný výhled…"
Junsu cosi neidentifikovatelného zamručel; fantaskní scenérii na obloze nevěnoval sebemenší pozornost. S připitomělým úsměvem civěl na Aronův perfektní aristokratický profil. "To teda rozhodně mám," přisvědčil rozpustile.
Mladší se zarazil, tázavě na něj pohlédl. Vzápětí však Junsuovu narážku pochopil a vyprskl smíchy: "Ty jsi pako, Minjune!"
"No dovol! Konstatuju fakta!"
"Oukej, chápu, že jsem to nejkrásnější, co jsi v životě viděl -"
"Počkej," zarazil ho Junsu. "Kámoším se s Horvejkulem…"
"No a?"
"No… je to Horvejkul…"
"Co je Horvejkul v porovnání se mnou?!" urazil se Aron s afektovaností hlavního herce kolumbijské telenovely.
"Pravda…" Démon si zamyšleně poklepal prstem o bradu. "Seru na Horvejkula!"
Pročež se oba hystericky rozchechtali.
"Nuže, Aarone můj milený! Měli bychom oslavit, že ses konečně uráčil mě navštívit!" zvolal Junsu, na moment zmizel v ložnici a vrátil se s dekou, jednou plyšovou pandou a dvěma polštáři v náručí. "A když se ti tolik líbí na mém skvostném balkoně," dramaticky deku roztáhl, "uděláme si piknik přímo tady!"
"Nádhera!" Aron mu nadšeně zatleskal. "Máš jídlo?"
"Ne."
"…"
"Bude to originální piknik. Piknik bez jídla!"
"To si dej patentovat."
"Dám," ujistil ho Junsu. Načechral si polštář, umně se svalil na deku a ruce (a pandu) spokojeně založil na břiše. Pak ale mrkl na daemona, dosud postávajícího u zábradlí, a důrazně dlaní poklepal vedle sebe.
Aron přisedl.
"Ale no ták…! Lehni!"
"A zaštěkej, co? Vypadám snad jako pes?!"
"Ne. Vypadáš jako štěně," ušklíbl se Junsu.
Američan přezíravě odfrkl a přetáhl ho polštářem po hlavě. Vzápětí ale tentýž polštář poslušně položil vedle toho Junsuova a mrzutě se na něm uvelebil.
"Spokojený?"
"Naprosto!" přisvědčil démon a zasněně vydechl: "Teď je to perfektní!"
"Co přesně?"
"Přece tohle všechno! Jsem naživu. A ty jsi tady. A… nic se mezi námi nezměnilo…"
Tón Junsuova hlasu přiměl Arona zpozornět. Zmateně na staršího pohlédl. "Proč by se mezi námi mělo cokoli měnit?"
S nepatrným náznakem trpkého úsměvu na rtech mu Junsu pohled opětoval; mrkl a jeho oči rázem zčernaly. "Pro tohle. Pro to, co se ze mě stalo… Bál jsem se… že to bude problém, víš?"
"Já jsem s démony zadobře," zazubil se Aron. "Občas víc než s lidmi…"
"A to si říkáš daemon?"
"Pochybnej."
"Tak to pak jo."
Aron se smíchem zavřel oči a nastavil tvář posledním paprskům zapadajícího slunce. Pár chvil si nerušeně užíval chladivého jarního vánku, než si uvědomil, že na sobě stále cítí Junsuův pohled.
Otočil se k němu, tázavě povytáhl obočí. "Co je?"
Su se rozpustile uculil. "Vůbec nic."
"Tak proč na mě tak zíráš?"
"Jsi překrásný," odvětil, jako by se nechumelilo.
Aron se rozpačitě uchechtl: "Že sis toho nevšiml před šesti lety…"
"Všiml. A nejen já. Celá škola si toho všimla. Bohužel."
"Co tím chceš -"
"Proč tě asi tehdejší princ Taehwan hned z kraje tak podle zdiskreditoval, hm?" zabručel Junsu. "Bál se tě, zlato."
"Co je to za pitomost?" zamračil se rudovlásek. "Proč by -?"
"Protože jeho královská Výsost… už ani nevím, jak se jmenovala… na tobě mohla oči nechat. A princátko se bálo, že ohrozíš jeho postavení."
"Prosím?!"
"Bože, ty jsi fakt tupej jako Taecyeon!" povzdechl si Junsu. "A Zhoumi… ten je taky natvrdlej jak čtyry…"
"Chceš říct," sykl Aron, "že se mnou celá škola vyjma tebe jednala jako s malomocným jenom proto, že nějaký V.I.P kretén trpěl bezdůvodnou paranoiou?!"
"Bezdůvodná nebyla… Veskrze se to tak ale dá shrnout."
"To snad není pravda… A co Nichkhun?! Jaktože s ním problém neměl?!"
Junsu mávl rukou. "S Khunem nebyl s to mít problém. Teda byl, ale k ničemu mu to nebylo. Změnilo se studentské vedení, dosavadní král - kterého měl Taehwan omotaného kolem prstu - odmaturoval a na jeho místo nastoupil Taec. A Taec si Nichkhuna jako budoucího prince výslovně vyžádal, takže… Taehwan se mohl leda vykřičet do polštáře." Nevesele se ušklíbl. "Je to docela směšné, co?"
Aron nevěřícně potřásl hlavou. "A tys to celou tu dobu věděl?"
"Ano, věděl."
"Proč jsi mi nic neřekl?"
"Pomohlo by to něčemu?"
"Ne. Asi ne."
"Tak vidíš." Starší se na moment váhavě odmlčel. "A abych byl upřímný… mně to tak skvěle vyhovovalo," přiznal zdráhavě.
"Cože ti to?" nevěřil Aron vlastním uším.
"Vyhovovalo. Ne, že bych ti to přál, to ani náhodou, ale… Všichni se tě stranili, a to dost hnusně, takže když jsem se na scéně objevil já - tvůj rebelantský hrdina a zachránce! - byl jsi… tak neskonale vděčný! Od první chvíle jsem věděl, že dokud to takhle zůstane, můžu si na tebe uplatňovat veškeré nároky. Protože jsi mi tak moc vděčný, že prostě neřekneš "ne"… Byls můj; to vědomí bylo sakra opojné."
"Zní to jako nějaký úchylný fetiš," poznamenal daemon suše. "Nebo ještě hůř - jako úchylný psychologický experiment."
Junsu se rozesmál. "Možná trochu z obojího," opáčil pobaveně. "Zkus mě ale chápat. Kdybys byl školní hvězda první velikosti, nezavadil bys o mě pohledem."
"Blbost."
"Fakt? Kdybys měl na výběr, ztrácel bys čas s ošklivým, divným týpkem, kterého provází neprůstřelně hororová pověst?"
"Vypusť slovo "ošklivý"…"
"Fajn, vypouštím. Jen s divným a hororovým."
"…a já si automaticky představím Yesunga."
Démon vybuchl smíchy. "Tak jo, uznávám, že na Yesungovu divnost a hororovost nemám ani já. Yesung je v tomhle ohledu neporazitelný šampion."
"Vidíš. Divnej a hororovej a stejně ho mám rád," pokrčil Aron rameny. "A měl bych ho rád, i kdybych se nějakým nedopatřením stal… jaks to nazval… školní hvězdou první velikosti. Takže bych měl rád i tebe. A ztrácel bych s tebou čas. Úplně dobrovolně."
"Boha, ty mě rozbrečíš…!"
"Papírové kapesníky ti stojí v obýváku na stolku. Nemáš zač."
"Satane," vyplázl na něj Junsu jazyk a zasmál se. "Víš, co se na tom celém ale nejsmutnější? Že já to měl do nejmenších detailů naplánované. Nás dva. Náš společný život. Všechno. Dřív, než jsem tě vůbec oslovil, jsem věděl, kdy a kde tě za deset let požádám o ruku." Zavrtěl hlavou. "Řečené nahlas to vyznívá ještě psychopatičtěji, než jak psychopatické to ve skutečnosti je… Kruci…"
"Nevěděl jsem to," hlesl Aron do vyvstalého ticha. "Ani mě nenapadlo…" Zmlkl, rozčileně si skousl ret. "Pořád jsi mluvil o Taecyeonovi, jenom o Taecyeonovi, jak jsem měl poznat, že…?"
"Neměl. Když o tom tak přemýšlím, uchyloval jsem se k tomu spolehlivému tématu věčné jednostranné lásky docela záměrně…"
"Proč?"
Junsu se křivě usmál. "Byl jsem si sám sebou jistý, a přitom vyděšený jako ještě nikdy v životě. Strašná kombinace, mimochodem. Kdybys mě odmítl - což se podle mojí předem zpracované teorie samozřejmě stát nemohlo, ale kdyby přece… Bál jsem se takovou eventualitu riskovat." Povzdechl si, zahleděl na tmavnoucí oblohu. "A tak uběhl prvák. Během prázdnin jsem si dodával odvahy, přesvědčoval sám sebe, že se nervuju úplně zbytečně, že to půjde jako po másle… A přešlo září, přišel říjen… a s ním Ren. A to byl konec, protože najednou jsem nebyl jediný, kdo se o tebe zajímá. Moje výjimečnost byla v tahu, a tím pádem i funkčnost všech mých velkolepých plánů. A tak jsem to radši zabalil." Bezmyšlenkovitě poplácal černobílý hřbet plyšové pandy, jež mu seděla na břiše. "Ale asi je to dobře. Myslím, i kdybychom spolu fakt začali chodit a třeba by nám to i klapalo… Jednou by se stejně objevil Ren… a pak Min Ki… a ty bys zjistil, že jsi daemon, a pak… by ses jednoho krásného dne prostě vypařil. A i když by to nebyl rozchod jako takový… dost by to toho mezi námi pokazilo. A hlavně," zabručel, "křečovitá postvztahová přátelství mi děsně lezou na nervy. Nic takového bych podstupovat nechtěl."
"Nevšiml jsem si, že bys choval nějaké výrazné antipatie k Zhoumimu a Nichkhunovi… pohromadě," podotkl Aron.
"Ah, teď už ne, teď už jsou v pohodě. Ale přetrpět s nima poslední půlrok čtvrťáku… To byl masakr, chlapče, masakr. Dodneška se divím, že jsem je neotrávil v té plynové troubě, co byla tehdá v kuchyňce vedle společenské místnosti…"
"Takže… v konečném součtu jsi rád, že to dopadlo, jak to dopadlo…?"
"Mezi Zhoumim a Horvejkulem?"
"Mezi námi dvěma."
"Jo, tohle…" Junsu se zamyslel. "Ano, asi ano. Je to…" Rázem potměšile zkřivil rty: "Co asi, určitě! Však konečně nadešla ta i-de-ál-ní chvíle! Všecko daemonské ve tvém životě je vyřešeno, teď už nikam nezmizíš…!"
Aron zrudl, ve tváři zhrozený výraz štvané laně. "Uhm, hele, Junsu… já - já tě mám rád, fakt moc, ale… no…"
"Teď by ses měl vidět!" Démon se rozřehtal na celé kolo. "Klídek, drahouši, dělám si z tebe prdel. Na partnerské lapálie jsem beztak moc líný. A vůbec, přátelství je obecně mnohem… hm…"
"Pohodlnější?"
"Tak! Tím ovšem neříkám, že bych se s tebou nechtěl vyspat…"
"To mi lichotí, dík," utrousil Aron suše. "Ovšem aby bylo jasno, spát s tebou nebudu."
"A můžu tě aspoň políbit?" usmál se Junsu andělsky.
Daemon svraštil čelo. "Co to s váma démonama dneska je?!" zaprskal, před očima Minhyuna a jeho bezelstné: Můžu tě obejmout?
"Erupce na slunci… asi?" navrhl tmavovlasý, Aronovou výtkou značně zmatený.
"Do háje."
"Tak můžu?"
"Nemyslím, že je dobrý nápad mě líbat," potřásl mladší hlavou. "Na pětaosmdesát procent mám za zadkem psychopatickýho ducha… A z patnácti procent jsem magor, co trpí bludy. Vyber si."
"Psychopatický duch za zadkem se jeví jako docela pravděpodobná možnost," shledal Su vážně. "Máš fakt pěknej zadek -"
"Minjune!"
"No tak, psychopatický duch určitě ví, že jsem beznadějný zoufalec, kterému ty ryze z dobroty srdce prokážeš soucitné dobrodiní! Pochopí to."
"O tom pochybuju -," zaprotestoval Aron, než ale stihl svou námitku správně intonačně ukončit, plyšová panda bez varování odletěla na druhý konec balkonu a o nanosekundu později už se uchvatitel Junsu se zcela zjevným úmyslem skláněl přímo nad ním.
Lišácky se ušklíbl: "Prosím, prosím ~! Stejně nemáš šanci, Arone, přeperu tě."
Daemon uraženě vyšpulil spodní ret jako ukřivděné děcko, vzápětí ale za doprovodu hlubokého, trpitelského povzdychu kapituloval a zavřel oči.
Vnímal, jak se Junsu pomalu sklání níž a níž, jak najednou váhá, zdráhá se, až konečně ucítil rozechvělý dotyk jeho rtů na těch svých. Políbil ho, Aron mu polibek opětoval - a tím to celé skončilo.
"To bylo divný," zamumlal Junsu, přemáhaje smích.
"To teda bylo," přisvědčil Aron a rozesmál se.
"Netvrdím ale," uculil se starší škádlivě, "že bych si nezvykl…"
"Ah, padej, prosím tě!" zaúpěl rudovlásek a řehnícího se Junsua ze sebe shodil.
A nepřišla žádná zima, žádný chlad. Všechno je v pořádku.
Aspoň protentokrát.
•••
Zdržel se u Sua ještě asi hodinu a pak, kolem půl deváté, zamířil Aron zpátky na kolej. Kráčel přes nádvoří k severnímu křídlu, když tu se zpoza kašny vynořila postava a zastoupila mu cestu. Chlapec se zarazil, na moment měl nutkání o krok ucouvnout.
Stál před ním Sungmin.
Aby byl upřímný, znal tuhle tragickou postavičku spíše z vyprávění, než že by se s ní kdy sám skutečně setkal. Jistě, potkával ho na chodbách, vídal ho v jídelně, ale do reálného kontaktu spolu nikdy nepřišli. Arona napadlo, že si ho Sungmin zřejmě s někým spletl, protože neexistoval nejmenší důvod, proč by s ním měl chtít mluvit, no ne…?
Ve vší slušnosti ho pozdravil letmým pokývnutím a mínil beze slova pokračovat dál, pak si ale všiml Sungminova výrazu.
Jestli rozčarování, šok a holé neštěstí nevypadají právě takhle, nejmenuje on se Aaron Kwak.
"Ne-není ti nic?"
Sungmin ztěžka polkl, nepřestávaje na daemona vyjeveně, nevěřícně zírat. "Ty…," hlesl zlomeným, nepřirozeně vysokým hláskem, "ty jsi dneska mluvil s baronem…"
"Myslíš Minhyuna?"
"Mluvil jsi s ním…"
"No, ano, mluvil," přisvědčil Aron zmateně. "A co?"
"Čekal na tebe… on tam na tebe čekal… Na tebe!" Sungmin ta dvě slova vyplivnul jako cosi k nesnesení odporného. "Jenže tak to být nemá!" Zběsile potřásl hlavou. "On s tebou nemá mluvit, nesmí se s tebou scházet…!"
"Nechci rýpat," odkašlal si rudovlásek, "ale pokud vím, svéprávnosti Minhyuna ještě nikdo nezbavil, takže je jen jeho věc, s kým tráví čas -"
"ALE TOHLE JE ŠPATNĚ!" zaječel Sungmin; v prstech levé ruky zoufale sevřel chomáč vlasů a trhl jím tak silně, až se Aron lekl, že si snad chce vlasy skutečně vyrvat i s kořínky. "On… on je… a-a ty…!" Vzlykl, pak se bez varování zahanbeně obrátil na podpatku a utekl do studentského křídla.
Aron za ním zůstal konsternovaně hledět.
Dobrou minutu se nepohnul, pohroužený v myšlenkách a absurdních konspiračních teoriích, načež si rozčileně skousl spodní ret a vzhlédl k oknu východní věže. Svítilo se tam.
Daemon vmžiku převrátil své dosavadní plány a na místo do severního traktu budovy se rozběhl do traktu východního. Vysprintoval nahoru k Erikově kanceláři a užuž se chystal zaklepat, když uslyšel, že vévoda uvnitř na někoho křičí.
Ron ustrnul v pohybu.
"Tak a dost, vřeštět po mně nebudeš! Co jsi sakra čekal?! Že tě pyšně poplácám po zádech?! Už sto let víš, že tvůj despotický přístup k tomu klukovi neschvaluju!"
Žádná odezva nenásledovala, slyšet bylo jen Erikovo vzteklé rázování tam a zase zpátky. Telefonuje, pochopil Aron.
"Ne, tohle kázání o "nezbytném zajištění bezpečnosti" znám nazpaměť. - Ano, chápu, ale ty si konečně uvědom, že Daeguni je živá bytost, ne stroj!"
Daeguni? V životě Erika neslyšel o nikom takového či podobného jména mluvit. Jistě, neznal všechny jeho známé, ale soudě podle tónu hlasu… jde o někoho jemu blízkého. Někoho, na kom Erikovi záleží.
"Děláš si srandu?! Být já na jeho místě, už dávno jsem spáchal demonstrativní sebevraždu! - Ano, myslím to vážně. - Jak prosím?! ARONA SI DO HUBY NEBER!"
Rudovlásek sebou polekaně trhl. Výborně. Ať už Eric mluví s kýmkoli, ten někdo ho zná.
"Ne. Já ti svoje řekl a odmítám se dál hádat. Jestli si s někým potřebuješ hlasitě vyměňovat názory, zajdi za Grace. Ta je v tom mistr. - Ale já nechci poslouchat tvoje šlechetné důvody proč. - Ne. Podle mě se chováš jako idiot. - Ah, s rodičovskou úctou jdi někam! Pro potěchu tvého ega ze sebe pokrytce dělat nebudu." Hluboký povzdech. "Tohle nemá smysl. Ty razíš svoji pravdu, já razím svoji pravdu. A kompromisy my dva bohužel uzavírat neumíme. - Ne, tati, nebudu se s tebou hádat, věř nebo ne, mám na práci lepší věci."
Simon. Mluví se Simonem. A to znamená…
"Naopak, jsem ten nejlepší syn, jakého sis mohl přát. Budu totiž tak hodný, že až Daeguni vyskočí z okna, podřeže si žíly nebo se otráví prášky na spaní - a že to nebude dlouho trvat - neřeknu ti, já ti to říkal. Čau."
To znamená, že Daeguni musí být…
Aron taktně vyčkal několik vteřin, než si byl stoprocentně jistý, že je Erikův hovor s vévodou Munem starším u konce (a taky aby nebylo úplně očividné, že hezkou chvilku nezdvořile špicloval za dveřmi…) a zlehka zaklepal.
"Ano?"
Stiskl kliku a nahlédl do kanceláře. Eric seděl na pohovce; zdál se neskutečně unavený. Jakmile ale uviděl daemona, váhajícího na prahu, jeho tvář se rozjasnila:
"Aronnie! Pojď dál."
Chlapec mu oplatil úsměv a jako správně vychované (skoro-adoptované) dítě přisedl na divan. Vteřinu dvě se rozmýšlel, či o tom začít nebo nikoli; zvědavost nakonec zvítězila. Tázavě bradou pokynul k mobilu v Erikově ruce. "Děje se něco…?"
"Ale…" Démon se trpce pousmál. "Můj otec jenom mrví, na co sáhne. Nic nečekaného."
"Jde o tu královskou záležitost…?"
Eric na Arona vyvalil oči. "Já ti o tom říkal?"
"Jednou. Ve stručnosti," přisvědčil rudovlásek. "Měl jste slabou chvilku nejspíš…"
"Skvělý. Jsem horší drbna než Minwoo!"
"Ale houby. Nikdo není horší drbna než Minwoo. To je z fyzikálního hlediska nemožný… A navíc, neprozradil jste mi nic konkrétního. Vím jenom, že se ta záležitost týká královského dvora, že v ní figuruje váš otec a že je to celé přísně tajné. Což ctím."
"Aspoň jeden z nás tu má rozum," oddechl si Eric a položil mobil na stůl. "Proč jsi vlastně přišel? Ne, že bych tě neviděl rád… ale v devět večer je na zdvořilostní návštěvu trochu pozdě, řekl bych."
"Jo, to máte pravdu, původně jsem byl na cestě na kolej…"
"Když vtom…?"
"Potkal jsem Sungmina."
"A na tom je něco divného?" podivil se černovlasý.
"Ne na tom, že jsem ho potkal, ale na tom, jak vypadal," vysvětlil Ron. "On byl… byl úplně mimo, Eriku. Jako by se mu zhroutil celý svět…"
"Z jakého důvodu?"
"No, viděl mě dneska s Minhyunem… nebo spíš "viděl Minhyuna se mnou" -"
"Počkej, cože?" zděsil se Eric.
"Minhyun se tu odpoledne zastavil -"
"A to mi říkáš jen tak?!"
Aron se zatvářil nechápavě.
"Ah, to je jedno," zavrčel vévoda a rozčileně si promnul kořen nosu. "Hledal Nichkhuna?"
"Ne, přišel za mnou."
"Arone!"
"Co? Minhyun se v posledních dnech tolik snaží…!" hájil jej chlapec. "A přišel sem proto, že chce být můj kamarád. Nemohl jsem ho přece vyhodit!"
"Já myslím, že klidně mohl," utrousil Eric zamračeně.
"Když k němu budu hnusný, ničemu tím nepomůžu."
"Ale ten kluk není normální…!"
"To já taky ne," odsekl Aron. "Jiným způsobem než on… ale v konečném součtu jsme magoři oba. Možná proto mi důvěřuje… a třeba když bude trávit čas s Nichkhunem a se mnou, povede se nám ho nakonec přivést k rozumu…"
"Chceš si hrát na všemocného Min Kiho?" povytáhl Eric obočí. "Dokázat si, že jsi lepší manipulátor než Hwangovi pošahaní rodiče? Lepší manipulátor než Yoona?"
"Nechci jím manipulovat!" ohradil se daemon. "Chci mu ukázat možnosti… a pomoct mu… pokud o to bude stát."
"A není to náhodou Minwooova práce?" zabručel vévoda mrzutě, ještě mrzutější, že se do konverzace opět připletlo téma "Minwoo".
"Jasně. Jenže nesmíme zapomínat, že i kdyby měl Minwoo Minhyuna rád sebevíc, pořád je to týpek, co stojí na nepřátelské straně," rozumoval Aron vážně. "Což je něco, co by v Minhyunově případě bylo optimální změnit, nemyslíte?"
Eric si povzdechl. "A to jsem ho tak důrazně upozorňoval, že tě Minhyunovi na hraní půjčovat rozhodně nebudu…"
Aron se rozzářil jako sluníčko. "Vy se o mě bojíte?"
"Musíš se tak blbě ptát? Samozřejmě, že se o tebe bojím!"
Chlapec se se širokým úsměvem na rtech poposunul blíž k démonovi a položil hlavu na jeho rameno. "Přišel za mnou. Sám se angažoval. Proč by to dělal, kdyby mi chtěl ublížit? Minhyun není z těch, co by se dobrovolně přetvařovali."
"Ne, to není… a možná to teď opravdu myslí dobře," připustil Eric neochotně. "To ale nezaručuje, že mu ze dne na den nepřepne a v záchvatu vražedné mánie se tě nepokusí odkrouhnout!"
"Váš pesimismus by jednoho rozbrečel," zamrmlal Američan kysele a dloubl Erika do boku. "Musíte mít šíleně depresivní život…"
"To víš, že mám."
"A mimochodem, Minhyun se mě nikdy zabít nepokusil. Sem tam mě k smrti nenáviděl, to ano, ale na vraždění ho neužilo."
"Že já ti nekoupil štěně! Mít na starost něco živýho a hyperaktivního, neměl bys čas vymýšlet kraviny," posteskl si Eric a opřel se hlavou o Aronovo temeno.
"Smiřte se s tím ~."
"Asi nemám na výběr."
"Hodný Eric."
"A vysvětlíš hodnému Erikovi, jak s operací "spaste Minhyuna" souvisí Sungmin?"
"Pokud jsem situaci správně pochopil, tak dost… Myslíte, že Sungminův prvotní a možná i hlavní kontakt mohl být Minhyun?"
"Představa Minhyuna - v té době ještě stoprocentně neandrtálského Minhyuna - který sladkými řečičkami oblbuje labilního lidského kluka, je… značně zvláštní. Na druhou stranu," zamyslel se Eric, "naklonit si Sungmina byla nezbytná součást jejich plánu… a jestli ho do toho uvrtala ctihodná lady Yoona…
Beru zpátky, vůbec to není nereálné. Pořád ale nechápu -"
"Mám pocit, že ho Sungmin tak trochu zbožňuje," prohlásil Aron.
"Nezbožňuje Sungmin Kyuhyuna?" svraštil Eric zmateně čelo.
"Nemyslím takhle… spíš… způsobem, jakým Yesung zbožňuje vás."
"No potěš koště!"
Aron se rozesmál. Dobírat si Erika Yesungem se nikdy neomrzí. "Možná se pletu a vůbec to tak žhavé není… když ale o baronu Hwangovi mluvil, měl jsem z něj přesně takový dojem."
"Fenomén platonické lásky? Zbožšťování svého idolu?"
"Ano. Minhyun je nejlepší, Minhyun je dokonalý, Minhyun je bezchybný… a teď si představte, že v tomhle rozpoložení Minhyuna jednoho pěkného dne uvidíte vesele tlachat se mnou. S nepřítelem."
"Děsivé. A nejhorší na tom je, že nevím, či bych radši zabil sebe, tebe nebo jeho… No, anebo bych bezchybného Minhyuna dál slepě následoval - protože je přece bezchybný, že - a dělal všechno, co dělá on…"
"A přesně to mám na mysli!"
"Masovou vraždu?" ušklíbl se Eric.
Aronovi zacukaly koutky. "Ne. Slepé, zbožné následování. Když přivedeme k rozumu Minhyuna, třeba se nám totéž podaří i se Sungminem."
"Dva v jednom, hmm…"
"Nebylo by to fajn?"
"To určitě bylo."
"Ale vy tomu nevěříte."
"Promiň."
"To nic," zabručel Aron. "Byl to jen nápad."
"Já přece neříkám, že je špatný. Naopak. Dost možná vytřeš starému skeptikovi zrak," opáčil Eric. "Uvidíme."
"Fakt?"
"Práci na Minhyunovi ti stejně nerozmluvím…"
Daemon se dal do smíchu. "Bude to mistrovské dílo!"
"O tom nepochybuju!" ujistil ho Eric svatosvatě. "Každopádně kdyby to se Sungminovou automatickou metamorfózou náhodou nevyšlo…"
"Tenhle rozhovor nikdy neproběhl."
"Čteš mi myšlenky."
•••
"Minho…"
Divné. Proč se mu do snů plete Eric? O Erikovi se mu v životě nezdálo…
"Minho, probuď se."
Zatřásl mu ramenem a chlapec i přes látku pyžama cítil, jak ledové má Eric ruce -
Eric?
Ospalá mysl rázem procitla, konstatujíc že chladný, neživý dotek není záležitostí snu, nýbrž reality, a hlavně - že nemá tu čest s Erikem.
Minho otevřel oči a střetl se s Junghyukovým poklidným melancholickým pohledem.
"Pojď se mnou," vyzval ho duch šeptem, proplul pokojem a zmizel za zavřenými dveřmi.
Chlapec chvatně odkopl peřinu a spustil nohy z postele. Oklepal se zimou. Podlaha byla příšerně studená.
"Hyuku!" sykl neurčitě do temného prostoru, poslepu hledaje pantofle a župan.
Siwon na protější posteli zamručel cosi ze spaní a otočil se na druhý bok. Minho zkontroloval čas na budíku. 02:22. Jak vidno, Junghyuk si potrpí na dramatično.
Vklouzl do přezůvek a po špičkách vyběhl z pokoje. Vévodova mrtvá lidskost na něj čekala u schodiště.
"Kam to jdeme?"
Hyuk neodpověděl, prostě vyrazil po schodech dolů. A Minhovi tak nezbylo, než poslušně klusat za ním a nadávat si pod vousy.
Seběhli do přízemí, vnitřním průchodem vešli do východního křídla a odtud do hlavní budovy. Cestou Minho zcela nesmyslně dumal, proč se hlavní budově říká hlavní budova, a ne jižní křídlo. Znělo by to přece tak hezky, severní, jižní, východní a západní křídlo. Takhle mají severní, východní a západní křídlo a hlavní budovu. A ta zazdívá veškerou poetičnost. Strašné toto. Měl by Min Hovi říct, ať s tím něco udělá. Kdo by chtěl nezáživnou hlavní budovu, když může mít jižní křídlo, no ne?
Junghyuk se zastavil přede dveřmi knihovny. Pohlédl na Minha, na kliku, znovu na Minha a tak jako před chvílí v pokoji se skrze dřevo prosákl dovnitř.
"HYUKU!" vypískl tmavovlásek v záchvatu paniky o oktávu vyšším hlasem. "Okamžitě se vrať! Já se dovnitř nedostanu! Knihovna se na noc zamyká -!"
Ozvalo se cvaknutí a dveře knihovny se nehlučně otevřely. Minho na ten zlověstný zázrak pár vteřin civěl s bradou u kolen.
"Tak jdeš nebo ne?" houkl Junghyuk odkudsi ze tmy.
Chlapec se roztržitě rozhlédl kolem sebe (zbytečně; koho by v půl třetí ráno napadlo toulat se po chodbách?), zhluboka se nadechl a pak honem vběhl dovnitř. Ztemnělá spící knihovna, tichá jako hrob, byla ještě děsivější, než si představoval.
"Junghyuku?"
"Tady." Duch na něj mával od okna vedle knihovnického pultu.
Minho luskl prsty, ze kterých se zasyčením vyšlehl plamen, a za pomoci toho provizorního osvětlení vykročil za Junghyukem. Nebylo to ideální, ale lepší než nic. A on by si tu opravdu nerad zlámal nohy.
"Našel jsi v těch novinách něco?"
"Našel. A od tebe potřebuju, abys to tu správně naaranžoval. Udělal bych to sám, jenže… trochu neuváženě jsem během dneška vyčerpal svoje telekinetické duchařské schopnosti, ehm… tak na týden dopředu…"
"V pohodě," mávl tmavovlásek rukou a naklonil se nad stoh tiskovin. "Které to jsou?"
"Ty první. Strana čtyři."
Minho nalistoval příslušnou stránku a zběžně očima přelétl krátký článek; pečlivěji pak velikou černobílou fotografii, k níž zpráva odkazovala.
Zachycovala skupinu mediků, pózujících před starou nemocnicí.
Když našel, co hledal, spokojeně přikývl a v doprovodu mlčícího Junghyuka zanesl noviny k nejzazšímu studijnímu stolku.


Nehraje si tam na Yesunga vlastně tak trochu i Junsu?
(A s Minhem souhlasím. Jižní křídlo zní mnohem líp!)