•A pokračujeme v krasojízdě: seznamte se s Tonym, střezte se MinHyuka (protože větší duo idiotů svět neviděl) a poslechněte si povídání o Aronově první lásce a hlavně shippujte MinRona! Feat. neviditelný Min Ki. Min Ki je všude. Jako Matrix.
pozn. č. 1: První zmínka o Tonym + Yesungův telefonát do nemocnice sv. Jana → 46. díl b., první a třetí pasáž
pozn. č. 2: "Mráz se mu palčivě zahryzl do masa, zrovna tak jako tehdy… tehdy s Chansungem…" → 54. díl b., konec druhé pasáže
Užijte si druhou část osmapadesátého dílu! :)•

•••
16. dubna.
Yesung odvrátil oči od kalendáře a rozpačitě se zadíval na svítící displej mobilu. Telefonní číslo, jež se na něm skvělo, navolil už před pár minutami, dosud se však neodvážil jej vytočit.
"Mám to udělat?" obrátil se - ryze řečnicky - ke svojí mrzuté želvě.
Kim, který právě dokončil své pravidelné poobědové kolečko kolem konferenčního stolku, mu věnoval otrávený "co mně je po tom, já jsem jenom tělocvikem znavený plaz" pohled a Yesung ho s pobaveným úšklebkem pohladil po hlavě.
"Máš pravdu. Blbá otázka."
Stiskl tlačítko pro vytáčení a přiložil mobil k uchu. Vzápětí mu příjemný ženský hlas oznámil, že se dovolal do nemocnice svatého Jana. Požádal sestřičku, zda by mohl hovořit s doktorem Anem; netrvalo dlouho a měl zmíněného lékaře na lince.
Představil se mu, nenápadně dodal, že učí na Akademii Černých bratří… Návnada zabrala.
"Akademie Černých bratří…!" zasmál se Tony An. "To vrací vzpomínky na středoškolská léta… Tak co pro vás mohu udělat, pane profesore?" Udělal dramatickou pauzu. "Snad vás studenti příliš nezlobí…?"
Tentokrát se rozesmál Yesung. "Svou profesi zatím psychicky zvládám, děkuji. Nevolám jako pacient… To, oč vás chci poprosit, se mnou nijak nesouvisí."
"Ne? Tak s kým tedy?"
"Bude to znít asi divně…"
"Jsem cvokař. Já slýchám jenom divné věci," ujistil ho Tony nonšalantně.
"Úplně cizí člověk s vámi chce mluvit o Kangtovi. Až tak divné?"
Na druhém konci linky se rozhostilo hrobové ticho.
"Pane doktore? Jste tam ještě?"
"A - ano, promiňte. To jen… že jsem to jméno už dlouho neslyšel…"
"Téměř šedesát let, hádám."
"Ano." Lékař ze sebe vydal tichý povzdech. "Vy… vy jste Kangtu znal?"
"Ne," přiznal Yesung popravdě. "Vlastně… do letoška jsem o jeho existenci neměl ponětí."
"Proč se o něj zajímáte?"
"Náhodou jsme na něj s několika studenty narazili v ročence a… od té doby se s jeho jménem setkávám v dosti… podezřelých souvislostech."
"Co chcete ode mě?"
"Abyste mi pomohl ho poznat. Prosím. Byli jste si blízcí nebo ne?"
"Blízcí?" Tony se hořce uchechtl. "Jo, to jsem si kdysi taky myslel…"
"Promiňte," zamumlal Yesung, "nevěděl jsem -"
"Ah, to nic. Podrobný vhled do nitra Kangtovy duše - ač je mi to jako psychiatrovi trapné přiznat - vám bohužel poskytnout nedovedu, pokud se ale spokojíte s obecnými informacemi…"
"Spokojím, naprosto. Mohli bychom se sejít?"
V telefonu se ozvalo jemné šustění přetáčených stránek. Doktor listoval diářem.
"Hmm… předpokládám, že vám by více vyhovovalo odpoledne, po vyučování… Mám volno tenhle pátek, šlo by to?"
"Určitě!" vyhrkl Sung nadšeně. "Řekněme… okolo čtvrté? Tou dobou už bych měl v Soulu zaručeně být -"
"Nemusíte se trmácet do Soulu. Přijedu za vámi do města," opáčil Tony. "Hezky dlouho jsem tam nebyl, měl bych to konečně napravit… V kolik tedy?"
"V půl třetí?"
"Dobře… Kašnu na náměstí, doufám, nezrušili…?"
"Kašna na náměstí přežije nás všechny," uklidnil ho Yesung se smíchem.
"V tom případě se u ní nějak vzájemně vyzvedneme. V pátek v půl třetí, píšu si…"
"Budu se těšit, pane doktore."
"Nápodobně, pane profesore."
•••
"Musíme si pospíšit."
Minho zaječel a leknutím spadl ze židle.
"JUNGHYUKU! Do háje!" obořil se na ducha navztekaně, mna si naražený bok. "Neumíš klepat?!"
"Copak jsem někdy klepal?"
"…"
"…"
"Víš, jak to myslím," odfrkl chlapec a pokusil se zachránit to něco málo, co ještě zbylo z jeho rozpadající se důstojnosti. "A co se děje? Pospíšit s čím?"
"Yesung se v pátek sejde s Tonym," zabručel Junghyuk, přeplul na konec pokoje, otočil se a vrátil se zase zpátky. U živé bytosti by to jeden nazval nervózním pochodováním.
"Kdo je Tony?"
Hyuk Minhovu otázku ignoroval. "Je nutné zpravit o mně tvé kolegy co nejdříve…"
"Fajn, s tím nemám nejmenší problém, ale jak to uděláme?" namítl tmavovlásek a kecl na židli. "Potřebujeme důkaz -"
"Ty noviny…"
"No?"
"Jsou stále dostupné?"
"Pokud vím, tak jo, Nayla neříkala nic o tom, že by je v nejbližší době plánovala schovat zpátky do skladu… Nic jsme v nich ale nenašli."
"Neumíte hledat," mávl Junghyuk rukou. "Postarám se o to."
"Dobře, ale - hej, Hyuku!"
Jenže duch byl ten tam.
•••
Poté, co Chansunga úspěšně zavedl k vévodově kanceláři, se Aron z minuty na minutu rozhodl, že se půjde projít. Počasí k pobytu venku doslova vybízelo a on už se málem ani nepamatoval, kdy naposledy obešel školní pozemky jako celek. O společnost jiných studentů příliš nestál, napojil se tedy na vyšlapanou cestu dál od budovy školy. Neušel však ani pět kroků, když zaslechl, že kdosi volá jeho jméno. Udiveně se rozhlédl.
Pár metrů od něj, těsně za hranicí bariéry stál Minhyun.
Aron nedůvěřivě povytáhl obočí. "Co ten tu chce…?" zamručel si pod vousy a vrazil ruce do kapes. Netvrdil Nichkhun u snídaně, že Minhyuna informoval, že ho dneska odpoledne na Akademii nezastihne…?
"Ahoj," popoběhl blíž, aby na démona nemusel křičet. "Jestli hledáš Nichkhuna -"
"Nejdu za Nichkhunem," zavrtěl Minhyun s rozpačitým úsměvem hlavou. "Máš - máš teď čas?"
"Já?" opáčil Aron značně nedůvtipně. "Ehm, jo, jasně…" Vystoupil z bezpečí Min Hovy bariéry, nepřemýšleje či to je nebo není dobrý nápad; však k tomu ani nedostal prostor. Minhyun na něj totiž opět koukal tím hrozivě rozkošným způsobem "sbal mě do kabelky a odnes s sebou domů!" a… proti tomu Aron jednoduše zbrojit nemohl.
"…stejně jsem se chtěl projít…"
Bok po boku vykročili vpřed a Minhyun zářil jako sluníčko.
Sbalit do kabelky, odnést domů, zabalit do deky a uvařit tomu kakao, konstatoval Aron.
"Mám se ptát," odkašlal si, snažně potlačuje smích, "jak dlouho už tu stepuješ?"
"No… asi dvě hodiny. Nevěděl jsem, kdy přesně vám končí vyučování."
"A smím vědět, co bys dělal, kdybych se neukázal?"
"Tak bych tu nejspíš čekal do večera… a zítra přišel znovu."
"A kdyby ani to nevyšlo?"
"Tak…," tmavovlasý se zamyslel, "bych další den zavolal Nichkhunovi a poprosil ho, aby mi tě sem dovedl…?"
Aron se hurónsky rozesmál. "Boha, ty jsi případ!" Pobaveně zavrtěl hlavou a nastavil Minhyunovi ruku. "Půjč mi mobil."
Baron se zamračil, poslušně ale sáhl do kapsy, mobil odemkl a podal ho daemonovi.
"Dám ti na sebe kontakt," vysvětlil Ron, zatímco datloval své číslo do Minhyunova telefonu. "Jméno… A-ron. Příjmení… není nutné. Tak. Uloženo. Prosím."
Démon si od něj vzal mobil zpátky a zatvářil se tak užasle, jako by Američan právě z fleku vyřešil matematickou rovnici o deseti neznámých. "Proč nás toto nenapadlo udělat už dřív?"
"Taky si říkám," ušklíbl se rudovlásek. "Možná ale… nepamatuju se, že bys mě kdy dřív aktivně vyhledal… Dodneška jsme na sebe naráželi náhodou."
"Pravda," uznal Minhyun zadumaně. "A to nebyl zrovna důvod vyměňovat si čísla…"
"Přesně. Takže co se změnilo? Na tvém pasivním přístupu, myslím."
"Minwoo."
"Minwoo?"
Minhyun přitakal. "Měli jsme… zajímavou rozmluvu. Hyunga velice těší, že většinu volného času trávím s Nichkhunem - protože má na mě dobrý vliv a tak vůbec -, ještě raději by prý ale viděl, kdybych se scházel i… s nějakým kamarádem." Trpce zkřivil rty. "V první chvíli jsem se mu div nevysmál, já přece nemám kamarády. Pak jsem si ale vzpomněl na ten nedávný terapeutický rozhovor s Minhem… úplně mimo mísu mě vyzval, ať jmenuju svého nejlepšího přítele a já…," omluvně pohlédl na Arona, "bezděky vyhrkl, že jsi to ty."
"Vím. Zmínil se mi o tom."
"Zlobíš se?"
Daemon svraštil čelo. "Proč bych se měl zlobit?"
"Nejsem osoba, se kterou by chtěl kdokoli cokoli dobrovolně mít," pokrčil Minhyun rameny.
"Přeháníš."
"A ty se tváříš naštvaně."
"Zlobím se sám na sebe," odtušil Aron a povzdechl si. "Nikdy jsem to tvoje kamarádění nebral příliš vážně… Promiň."
"Nikdy jsem to naše kamarádění příliš vážně neprezentoval," zabručel Minhyun a nakopl kamínek. Sledoval, jak daleko doletí, načež se s nejistým úsměvem podíval na daemona: "Odteď s tím chci ale začít, takže… myslíš, že bychom to mohli zkusit?"
"Proč já?"
"Proč?" Baron Hwang se zamyslel. "Protože se mnou od začátku jednáš normálně."
"Normálně?"
"Hm. Neignoruješ mě, nejsi na mě bez důvodu hnusný, ani kolem mě nechodíš po špičkách a nezacházíš se mnou jako s mentálně retardovaným. Chováš se ke mně tak, jak si podle situace zasloužím. A to oceňuju, protože si myslím, že přesně tak by to mělo být. Nebo ne?"
"Jasně… Což mi připomíná, že i přes svoji zjevnou nadlidskou dokonalost," ušklíbl se Aron v žertu, "u tebe jeden rest pořád mám…"
"Vážně?"
"Nepoděkoval jsem ti."
"Za co?" zarazil se Minhyun.
"Za lapač snů. Ten nápad vzešel od tebe…"
"Jo, tohle," démon pokrčil rameny, "zase takové terno to není, pokud vím."
"Jenže ty ses vůbec angažovat nemusel."
"To nemusel, uznávám…"
"A přesto jsi mi pomohl. Nepřímo, ale pomohl."
"Za to poděkuj svému ohavnému umrlčímu zjevu," rozesmál se Minhyun. "Bez legrace, chlapče, nedalo se na tebe koukat!"
"Jsem rád, že ti životnost mého oslnivého půvabu tolik leží na srdci," odfrkl Aron pobaveně, vmžiku ale zase zvážněl: "Děkuju. Opravdu moc."
"Nemáš zač. Nijak… šlechetný a obětavý čin to ode mě nebyl," přiznal tmavovlasý po krátkém zaváhání. "Chtěl jsem ho prostě naštvat. A věděl jsem, že lapač snů mu ztíží práci… že se k tobě nedostane tak snadno…"
Arona zamrazilo. Nedokázal určit, co přesně ho na Minhyunových slovech tolik vyděsilo, avšak nemile známý svíravý pocit podvědomého strachu mu čile obcházel po páteři se suverenitou sobě vlastní.
"Ty jsi… chtěl naštvat Min Kiho?"
"Jo," sykl Minhyun temně, zuby vycenil v maniakálním úsměšku. "Chtěl jsem ho dohnat k naprosté nepříčetnosti."
Než se zneklidněný Aron stačil zeptat, proč by něco takového dělal - zrovna Minhyun, který Min Kiho uctíval takřka jako božstvo! -, dal se démon do neupřímného, nuceného smíchu a prohlásil: "Ale to není vůbec důležité… Bavme se radši o něčem veselejším!"
"Žádné téma mě nenapadá -"
"Pouč mě o zdravě obyčejném milostném vztahu!"
Rudovlásek na něj ohromeně zamrkal. "To ti připadá, ehm, jako normální téma pro konverzaci dvou náctiletých kluků?"
"Můžeme předstírat, že jsme náctileté slečny," uklidnil ho Minhyun blahosklonně a Aron se rozchechtal na celé kolo.
"Já ale mluvím vážně! Doopravdy nemám tušení, jak v reálu vypadá zdravý vztah!"
"A teoreticky?"
"Viz terapeutický rozhovor s Minhem."
"To muselo být vyčerpávající."
"Zalije mě pot, jen si na to vzpomenu," přisvědčil Minhyun bez legrace, načež dodal: "Nejvíc bych uvítal vyprávění z vlastní zkušenosti, mimochodem…"
Aron protáhl obličej, poslušně však zapřemýšlel nad démonovým požadavkem. Můj osobní zdravý milostný vztah…? Bezděčně, a přitom s těžkým sarkasmem pomyslel na Chansunga, okamžitě se ale okřikl, že to patologické něco mezi ním a Chansungem nemá se vztahem co dělat.
Ne, jeho jediný partner je Ren a…
Z toho vyplývá, že o zdravý vztah Aron nezakopl už hezky dlouho.
Jako by mu četl myšlenky, poznamenal Minhyun: "Doufám, že Ren nebyl tvůj první přítel… to by bylo hodně smutné…"
"Co je špatnýho na Renovi?!" naježil se Aron, avšak jen ta slova vyřkl, poznal, že z něj mluví slepý obranářský instinkt zakódovaný v daemonských genech, který toho má s upřímností společného asi tolik jako Hyesung s Erikem. Hodně málo. Vždyť co se chyb jeho soužití s Renem týče, sesmolil by klidně celý seznam.
"Nic. Jenže je tvůj Vyvolený. Bylo předurčeno před tisíci lety, že se vy dva dáte dohromady," odtušil Minhyun suše. "Tudíž na tom není ani nic obyčejného, ani nic romantického, a hlavně nic dobrovolného."
"Tak jsem nad tím teda nikdy neuvažoval… ale jo, máš naprostou pravdu. Cit je to možná ohromný, ale navenek působí jako… jako…"
"Jako dokonalý počítačový program."
"Geniální. A poslední zbytek romantiky je definitivně v tahu…"
"Amen," zabručel Minhyun. "Takže co? Byl Ren první…?"
"Ne," pousmál se Aron, vrátil se myšlenkami o sedm let zpátky. Byla to milá vzpomínka, jedna z nejmilejších, které měl, a jeho zamrzelo, že si ji nevybavil dřív. Kdyby o tom Minhyun nezačal, nepřišla by mu na mysl snad vůbec…
"Někdo ze Států?" hádal baron. Zdálo se, že si situaci až nepatřičně užívá. Náctiletá slečna hadr. Aron se musel pobaveně uchechtnout.
"Jmenoval se Jared, byl o dva roky starší a byl to bratr mého nejlepšího kamaráda, ehm…"
"A nejlepší kamarád to věděl…?"
"Ne. Nikdo to nevěděl."
"Takže tajný poměr, jo?"
"Přísně tajný!" zasmál se Aron. "A vidíš, i když skrývaný, byl to ten nejnormálnější a nejzdravější vztah, jaký jsem kdy měl. Taková ironie…"
"Jak Jared vypadal?"
"Dobře, milý zlatý, vypadal nehorázně dobře… Vysoký, namakaný, modrooký blonďák s odzbrojujícím úsměvem a ďolíčky ve tvářích - prostě typický americký krasavec. Ken od Barbie by mohl jít hanbou brečet do kouta…"
"Klofnuls školní hvězdu, jo?" ušklíbl se Minhyun.
"Zní to jako laciný scénář nějaké trapné romantické komedie," vyprskl Aron smíchy. "Lamač dívčích srdcí se zamiluje do ušlápnuté, neoblíbené šprtky! Korejské, ještě k tomu…"
"Korejská šprtka tomu dodává ten správný šmrnc!"
"A punc rasové korektnosti, co?"
"Přesně!"
Rozesmáli se.
"Milovals ho?"
"Záleží na tom, jak vážně bereš první - v té době samozřejmě největší a osudovou! - lásku patnáctiletýho puberťáka," opáčil daemon neurčitě.
"Moje první láska stála úplně za hovno, ale osudová byla zatraceně," - vteřinu dvě trvalo, než Aronovi došlo, že Minhyun mluví o Min Kim - "takže ano, myslím, že ji beru dost vážně."
A náhle se baron Hwang zastavil, obrátil se k mladšímu čelem a bez varování roztáhl paže. "Můžu tě obejmout?"
"Co prosím?"
"Můžu tě obejmout?"
"Proč?"
"Jenom tak."
Aron nedůvěřivě povytáhl obočí. "Jenom tak objímáš náhodné kolemjdoucí?"
"Neobjímám náhodné kolemjdoucí," opravil ho Minhyun, "chci obejmout svého nejlepšího přítele."
"Hmm," zahučel Aron ne právě souhlasně, nakonec ale k démonovi přece jen nejistý krok udělal a nechal se vtáhnout do náruče.
Minhyun mu zabořil nos do vlasů, s neartikulovaným bručením jej několik vteřin zvědavě ochmatával, jako by studoval fascinující, nově nalezený živočišný druh. "Ty jsi úplně ideální!" vypískl nadšeně.
"Ideální k čemu?"
"K objímaní!" Sevřel Arona pevněji. "Ne, že by se Nichkhun objímal špatně, to ani náhodou, ale ty… ty jsi tak -!"
"Jestli řekneš "malý", přísahám, že tvoje koule poletí do jezera!" pohrozil mu daemon.
Minhyun se zarazil, znepokojeně se ohlédl po vodní ploše za svými zády. "Máš… bezchybnou tělesnou stavbu!" poopravil nadmíru kulantně své původní prohlášení a Aron se smíchy div nesesypal na trávník.
Objímali se ještě několik chvil, za doprovodu hloupých řečí a veselého pochechtávání, než se Ron znenadání zuřivě roztřásl zimou. Mráz se mu palčivě zahryzl do masa, zrovna tak jako tehdy… tehdy s Chansungem…
Strnul hrůzou, zuby mu zajektaly o sebe.
Minhyun se od něj udiveně odtáhl. "Je ti chladno?"
"Trochu," přisvědčil Aron s nepřesvědčivým pokusem o bezstarostný tón a spěšně se vymanil z mladíkovy náruče. Usmál se. "Půjdeme dál?"
Minhyun neodpověděl; několik nekonečně dlouhých okamžiků si Arona zkoumavě prohlížel. Pak konečně přikývl.
"Takže… jak jste se s Jaredem vlastně dali dokupy?"
Hovoříce, pokračovali vyšlapanou cestičkou k jezeru. Kráčeli vedle sebe, tak jako prve.
Jen odstup mezi nimi se nepatrně rozšířil.


Člověk si ňuníkuje a pak přijdou koule. Teď abych se zvedala z podlahy...