•První část nechutně dlouhé veskerze aronovské ať už přímo nebo nepřímo kapitoly! JÉÉÉÉÉÉ!
Mám dojem, že tolik pošahaných hlodů, kolik se vyskytlo jen v téhle části, je běžně rozvrstveno zhruba v pěti dílech... no nic... Užijte si čtení.•

"Omlouvám se," zadeklamoval Nichkhun kajícně a v pokleku sklopil hlavu tak vehementně, že čelem praštil o podlahu. "Choval jsem se jako kretén."
"To choval," přisvědčil Eric suše.
"Všechno zlé, co se v posledních týdnech stalo, jsem způsobil svojí blbostí."
"To způsobil."
"A teď to navíc celé vypadá… z mojí strany skoro jako výsměch, protože, ehm…"
"Neříkej, že už ses s Hwangem stačil zasnoubit," povytáhl vévoda obočí. "A vstaň z té země, prosím tě. Kdo se má na tebe dívat."
Thajec se s uctivým poklonkováním vyškrábal na nohy, zatímco Junsu, ležérně opřený o Erikův pracovní stůl, se mohl potrhat smíchy.
"Ne, zasnoubení vážně nejsme," ujistil je Nichkhun rozpačitě, "ale… i tak. Měsíc tu hysterčím, abych se s důvodem svojí hysterie nakonec romanticky vodil za ručičku po parku…"
"Udělej mi laskavost a vyfoť to," ušklíbl se Eric. "To bych totiž opravdu rád viděl."
"A odpustíte mi pak…?"
"Nepřeháníš to, chlapče?"
"Aspoň trošinku?" zaprosil Nichkhun zoufale.
"No…"
"Prosím!"
"Trošinku možná jo…"
"Děkuju! Děkuju moc!" vychrlil Khun jedním dechem, načež se spěšně obrátil k Junsuovi: "A ty si ode mě zasloužíš výslovnou omluvu, protože…" Kousl se do rtu. "Do háje, musí ti to připadat úplně bizarní, vždyť Minhyun tě skoro zabil -"
"Hele," skočil mu starší do řeči, "dokud mě nenutíš se s ním bratříčkovat, je mi dočista fuk, co s ním po večerech provádíš. Nebo budeš provádět," opravil se, když si všiml Thajcova dotčeného výrazu. "Starost mi dělá jediné - doopravdy je všechno v pohodě? S ním? A s tebou?"
Nichkhun přikývl; v tom jediném, prostém posunku bylo tolik neochvějné jistoty, že by mu Junsu nebyl s to odporovat, ani kdyby sebevíc chtěl.
"Dobře. Fajn. To mi ke klidnému spaní stačí."
Nato se oba s ospravedlněním z Erikovy kanceláře vzdálili. Nichkhun musí prý zajet cosi vyřídit na univerzitu a Junsu naznal, že by se měl uklidit zpátky do apartmánu dřív, než zazvoní na přestávku a chodby se zaplní hlučícím studentstvem. Jeho zostřené démonické smysly se již téměř přizpůsobily běžnému životu, nemínil však riskovat.
Eric otevřel spící laptop, přihlásil se a ze své e-mailové schránky stáhnul dokument, který mu před půl hodinou poslal vedoucí ochranky jeho domu. Klikl na ikonu, počkal, než se soubor výroční zprávy načte.
Jak tak zběžně procházel řádek za řádkem, mračil se vteřinu od vteřiny víc.
Přemítavě si skousl ret, zaváhal, na okamžik. Pak dal dokument vytisknout a otevřel složku s výročními zprávami ze čtyř přechozích let. Prohlédl si je, porovnal, cosi spokojeně mrzutého zabručel a nechal vytisknout i je. Barevně označil úvodní stranu každého jednotlivého spisu, načež všechny papíry seřadil do komínku, který položil na kraj stolu.
A protože právě zazvonilo, chopil se mobilu a vytočil Aronovo číslo.
"Tady vaše dítě."
"Zdravím, dítě moje! Pokud se nepletu, uvidíš se teď s Chansungem, že?"
"Ano."
"Vyřídíš mu, aby se za mnou po obědě zastavil do kanceláře?"
"Chansung?" překvapilo Arona. A nebylo divu, vždyť počet soukromých interakcí Erika s Chansungem by se dal spočítat na prstech jedné ruky.
A i to bylo zbytečně moc.
"Potřebuju si s ním… o něčem promluvit," opáčil vévoda vyhýbavě.
"Dobře, uhm… Provedl něco?"
"Jak tě to napadlo, prosím tě?"
"Proč byste s ním jinak chtěl mluvit?"
Eric se rozesmál. "Chci si ohledně jeho maličkosti něco ověřit, přiznávám."
"Tohle mě začíná zajímat…"
"Kuš. Předáš mu můj vzkaz?"
"Povíte mi pak, o co jde?"
"No, jestli mám pravdu…" Eric se s trpkým úsměškem zadíval na štos listin u kraje stolu. "Měl by se vysvětlování ujmout někdo úplně jiný než já."
•••
"To Kanginovo pětiminutový přetahování biologie už mě začíná ale regulérně štvát," zavrčel Chansung a zabouchl dvířka svojí skříňky. "Chápu, že on nikam nespěchá, ale my kvůli němu pak docházíme pozdě k Shindongovi a ten se tváří, že by nás nejradši stáhl z kůže… Však viděls, jak se tvářil, ne?"
"Ano, viděl," přisvědčil Aron a poplácal staršího po rameni. "Chudáčku můj malý."
"Děkuji. Cením si tvého soucitu."
Opustili šatnu a připojili se k Taovi, který už na ně čekal na chodbě.
"Musím si postěžovat Min Hovi!" oznámil jim dramaticky.
Aron se ušklíbl. "Na Kangina?"
"Jo."
"Pokud Jeho hraběcí Milost zastihneš ve velice sentimentální náladě, existuje vysoká pravděpodobnost, že Kangina rovnou vyhodí…"
"Jo?!"
"Nebuď satan, Tauše," mlaskl Chansung. "Na dlažbu ho poslat nechceme."
"Mluv za sebe," odfrkl černovlasý. "Můj průměr z biologie volá po vraždě…!"
"Ah, vražda! Málem bych zapomněl!" Aron dloubl do Chansunga loktem. "Eric ti vzkazuje, ať se za ním po obědě stavíš do kanceláře."
"Já?" zbledl Hwang.
"Ano, ty."
"Proč?!"
"Potřebuje s tebou mluvit."
"O čem?!"
"To nevím. Připustil jen… že tě z něčeho podezírá…"
"Z ČEHO?!"
"Říkám, že nevím!"
"Panebože, já umřu!"
"Ale houby. Chce s tebou jenom mluvit -"
"No právě!"
"Copak jsi nám o sobě neřekl, Chansungu?" povytáhl Tao významně obočí.
"Nic! Teda všechno!" opravil se daemon hystericky. "Všechno jsem vám řekl, nemám žádná tajemství!"
"Pak je to v pohodě, ne? Nemáš se čeho bát."
"Že ne?! Eric mě sežere!"
"Vždyť tvrdíš, že k tomu nemá důvod," připomněl mu Aron.
"Ale on si určitě nějaký našel!"
"Takový důvod jsem pak jedině já," prohlásil rudovlásek v žertu, mávl svým společníkům na rozloučenou a se smíchem se rozběhl za Renem, který se v tu chvíli vynořil ze zákrytu kamenného zábradlí schodiště.
Chansung strnul, tváře mu zrudly rozpaky. Kousaje si spodní ret, upřeně se zahleděl na nadmíru nepozoruhodné špičky vlastních bot.
"Ty víš, co jsi provedl!" vyprskl Tao, tím prozřením naprosto ohromený. "Ježiši, a ono to něco fakt souvisí s Aronem…!"
"Nežvaň a pojď!" zahučel Chansung, chňapl mladšího za loket a v zatvrzelém mlčení jej odtáhl do jídelny.
V obědě se nimral tak, že i Ryeowook, který se k jeho stravovacím návykům z principu nevyjadřoval, poznamenal ustaraně: "Vždyť ty vůbec nejíš… Nejsi nemocný?"
"Ale kdepak, on tady Hwang jenom něco solidně posral!" ušklíbl se Tao.
"To není pravda!" ohradil se Chansung.
Ryeowook se zatvářil zmateně.
"Eric si ho volá na kobereček."
"Eric?"
"Tak, tak."
"Ehm… nejde o nic s Aronem, že ne?" odkašlal si Wook.
Tao se smíchy sesypal ze židle. Chansung odhodil vidličku a samým zoufalstvím třískl hlavou do stolu.
"To chápu jako ano," shledal nejmladší suše. "Eric tě rozhodně sežere."
Po pěti minutách, kdy Chansung prozíravě naznal, že stejně nedokáže pozřít sousta, odnesl tác s jídlem a jako odsouzenec na popravu se šnečím tempem ploužil k východnímu křídlu. Nejprve to chtěl vzít přes nádvoří, mezi dveřmi však konstatoval, že v tomhle bodě už by byla ta cesta nemile krátká (a on na to hrůzostrašné setkání stále nebyl tak docela připravený), a tak se otočil na podpatku a vyrazil k vnitřnímu průchodu mezi budovami.
Blížil se zrovna k aule a jeho zaječí úmysly začínaly být vteřinu od vteřiny silnější -
"Chceš, abych tě doprovodil?" ozvalo se za ním znenadání.
Úlek - naprosto přirozený - byl ve vteřině převálcován romantickým okouzlením - naprosto "pitomým a kýčovitým", jak by důvod jeho uchvácení jistě nevrle odsekl. Chansung věnoval Aronovi povděčný úsměv.
"Budu moc rád," přisvědčil a s neskrývanou radostí přijal nabízenou ruku.
Kráčeli beze slova, bok po boku, a Chansung se dmul pýchou. Vyjevené výrazy těch pěti spolužáků, které cestou potkali, ho doslova hřály na duši. A chladnokrevný Aron, odsuzuje každičkého z nich nevraživým pohledem á la "co tak blbě čumíš, tos nikdy neviděl dva kluky držet se za ruce, vždyť studuješ na nejteplejší škola planety, sakra!", byl přesně ta kýžená třešnička na dortu, jež dodala celé situaci punc naprosté dokonalosti.
Jaká škoda, že žádné další se Chansung s největší pravděpodobností nedožije, haha.
Stanuli před úzkým točitým schodištěm vedoucím nahoru do východní věže. Typicky klaustrofobický prostor v celé své kráse.
"Odtud už to zvládnu sám," zabručel Chansung. "Teda… snad."
"Dopadne to dobře," ujistil ho Aron a v povzbudivém gestu stiskl jeho ruku pevněji. "Ať už jsi provedl cokoli, vím, že to dopadne dobře."
Starší k němu za doprovodu nervózního pochechtávání shlédl - a úžasem zatajil dech. Aron stál před sluncem prozářeným oknem, paprsky tak osvětlovaly jeho rudé vlasy a budily magický dojem ohnivé svatozáře. Nechybělo mnoho a Chansung by před ním zbožně padl na kolena. Ještě nikdy mu nepřipadal tak nádherný, křehký a velkolepý zároveň.
"Neudělal jsem nic zlého," vyhrkl, ihned však svá slova uvážlivě opravil: "Neudělal jsem nikdy nic se zlým úmyslem."
"Copak tvrdím něco jiného?" opáčil Aron zaskočeně.
"Ne jenom… Chci, abys to věděl," prohlásil Chansung, načež chlapce neochotně pustil a s hlubokým nádechem - který mu odvahy stejně nedodal - vyrazil po schodech vzhůru.
Přede dveřmi kanceláře chvíli nerozhodně přešlapoval, než se odhodlal zaklepat, vyčkal na vyzvání a vstoupil přímo do jámy lvové.
Mrazivý dravčí úsměv, v němž Eric při pohledu na příchozího potměšile zkřivil rty, mohl z fleku aspirovat na cenu "nejhororovější úsměv roku".
"Chansungu! Vítám tě. Posaď se, prosím."
Daemon kvapně zaplul na nabízenou židli, div se nepřerazil o vlastní nohy.
"Chtěl -," odkašlal si, "chtěl jste se mnou mluvit?"
"Ano," vévoda výmluvně poklepal prsty o stoh papírů ležících na stole. "Než se do toho ale dáme… dovol mi jednu čistě formální otázku: Kde jste ty a Junho během těch tří set let na útěku vlastně žili?"
"No, tak různě," odvětil Chansung zaraženě. "Nejvíc času jsme ale strávili v Podsvětí… bylo to tam… pro nás nejbezpečnější…"
"Ovšem. A konkrétně před pěti lety až do letoška…?"
"V Podsvětí. V Soulu," dodal mladší, když viděl, že Mun tázavě zvedá obočí.
"Celých pět let?"
"Uhm… ano. Dlouho jsme se hlavnímu městu vyhýbali… nějaké to století asi… Bylo hezké se tam vrátit."
Eric přikývl, zdál se být s Chansungovými odpověďmi nadmíru spokojený, a posunul před něj komínek pedantsky srovnaných lejster.
"Co to je?"
"Výroční zprávy od šéfa ochranky mého domu. Ta za loňský rok přišla - s poněkud propastným zpožděním - dneska dopoledne a já si při jejím čtení vzpomněl, že bych je s tebou rád probral."
"Se mnou? Proč se mnou?"
"Protože jsi na to ten pravý, to dá rozum." A znovu ten psychotický úsměv noblesního masového vraha.
Chansung nasucho polkl, bezděčně na židli popojel o ždibec níž.
Jestli mě nezamorduje tenhle chlap, problesklo mu hlavou, tak už nikdy nikdo.
"Prohlédni si je," vyzval ho Eric. "Všechny."
Daemon se poslušně chopil listin a začetl se do jejich obsahu. Zpráva za loňský rok, za předloňský rok… nejstarší dokument v seznamu byl starý pět let. Samozřejmě. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší přiznat barvu teď hned a mít to z krku, na druhou stranu ale… co když Eric jen blufuje? Nebo co když on vidí čerta tam, kde vůbec není?
"Jak sis jistě povšiml," poukázal démon, vida, že Chansung otáčí na poslední stranu spisu, "jednou až dvakrát měsíčně vstupuje na pozemek mého domu někdo… kdo tam nemá co dělat. Někdo, kdo umně skrývá svoji auru, a není tak možné ho zpětně vypátrat."
"Nepokusil jste se ho chytit, ehm, při činu?"
"Měl jsem takové tendence. Zpočátku."
"Takže jste si to rozmyslel?"
"Nic se neztratilo, nikomu nebylo ublíženo… Ať už milý pan X pohledával na mém pozemku cokoli, jeho jednání bylo - aspoň v rámci možností - docela neškodné."
"Pan X?"
"Znáš snad jeho identitu?" ušklíbl se Eric.
Chansung zrudl. "Ne! Jasně, že ne!" ohradil se důrazně.
"Nezvané návštěvy pana X začaly před pěti lety," pokračoval démon, plavně navázal na přetrhnutou nit. "Osvěžme si paměť. Co se před pěti lety událo významného…?"
"Ehm, Choi Min Ki zjistil, že má lidskost?" opáčil Chansung, nejistý tím, co chce Eric vlastně slyšet.
"Správně! A co bylo dál…?"
"Snažil se ji zabít. A proto Aron zabil jeho."
Eric přikývl.
"Jenže Min Ki se těsně před tím spojil s Renem krevním poutem, takže když umřel - respektive když umřelo jeho fyzické tělo -, proměnil se Ren v démona. Načež on i Aron utekli do Podsvětí, protože -"
"Výborně, to pro představu bohatě stačí," zarazil ho vévoda. "Vycházíme z posledního zmíněného bodu, ten s naší záležitostí souvisí nejpodstatněji."
"Renův a Aronův přesun do Podsvětí?"
"Aronův přesun do Podsvětí. Jenom ten Aronův. Ren pana X zajímá asi tolik, jako zajímá mě. Vůbec. A hned ti vysvětlím, jak to vím. Najdi, prosím, v té zprávě, kdy byl příchod pana X zaznamenán úplně poprvé."
Chansung se poslušně sklonil nad pět let starým dokumentem, přelétl očima jednotlivé měsíce. Leden, únor, březen, duben, květen… "Hmm… ah, tady to je. Osmnáctého června."
"Tušíš, co se přihodilo v noci z patnáctého na šestnáctého?"
"Nemám ponětí…"
"Min Ki poprvé - a ve velkém stylu - navštívil Arona."
Chansung se zamračil, křečovitě zaťal čelist. Nahlas neřekl nic, bylo však zřejmé, že v něm Erikova slova vyvolala… nepříjemnou osobní vzpomínku.
"Min Ho a Jonghyun ho ke mně dovlekli ve tři ráno," zamumlal vévoda, "zničení, zoufalí, vyděšení. Že prý nevěděli, co jiného si s ním počít… Jako bych to snad věděl já." Zavrtěl hlavou. "Naštěstí, ve vší sobeckosti pro mě to netrvalo nijak dlouho, do patnácti minut Aron zkolaboval vyčerpáním. I tak ale… Netvrdím, že v dalších fázích byly jeho záchvaty mírnější, spíš naopak, já ale s největší hrůzou vzpomínám právě na ten první. Bylo to… byl to jeden z těch momentů, které bych ze svého života nejradši nadobro vymazal." Na okamžik se Eric odmlčel, myšlenkami ztracený v minulosti. "Od šestnáctého června byl tedy Aron přechodně ubytovaný v mém domě. Osmnáctého června se poprvé na scéně objevuje pan X." Nahlédl do papírů, ležících před Chansungem, aby se ujistil o správnosti svých domněnek. "Devatenáctého se sice neukázal, zato dvacátého, dvacátého prvního, dvacátého druhého a dvacátého třetího přítomný byl. Čtyři dny v kuse."
"Uhm, ale proč v tom nepokračoval? Čtyřiadvacátého -"
"Čtyřiadvacátého už byl Aron zpátky u Min Ha. Vidíš to barevné zatržení?"
"Oh," Chansung se rozpačitě poškrábal na krku. Jak vidno, Erikova teorie neměla sebemenšího slabého místa. "Jste pečlivý."
"Děkuju."
"Takže… tyhle barevné značky vymezují dobu Aronova pobytu ve vašem domě, ano?"
"Přesně tak. A jak můžeš vidět, takřka dokonale se shodují s návštěvami pana X."
Chansung s až groteskní pečlivostí překontroloval všech pět let záznamů. A to sis myslel, jak jsi nenápadnej… "Podle vás tedy… pan X… sledoval Arona?"
"Máš snad lepší vysvětlení?" Eric s ironickým úsměškem založil ruce na prsou.
"Ne," povzdechl si daemon. "Zdá se to být setsakramentsky jednoznačné."
"Jsem rád, že se shodneme. Nu, z mé strany je to vše. Nyní předávám slovo tobě, Chansungu. Máš-li mi k tomu co povědět, samozřejmě…"
Sarkasmus z té věty čišel na sto honů.
Mladík zahanbeně sklopil oči. "Ví o tom Aron?" hlesl namísto odpovědi.
"Neví. Ale měl by."
"Jak jste došel k tomu, že jsem to já?"
"Zase tak těžké to nebylo," mávl vévoda skromně rukou. "Ty sám jsi přece Aronovi přiznal, že ho stalkuješ už pět let. A že by měl chlapec ve stejnou dobu hned dva obsesivní stalkery, to mi připadalo jako moc velká náhoda."
"Vy máte obsesivní stalkery hned čtyři. A to jsou jen ti, o kterých víme," připomněl mu Chansung suše. "Vlastně pět. Zapomněl jsem na Naylu."
"Moment, moment, Nayla ani moje budoucí manželka Zhoumi nejsou obsesivní stalkeři," namítl Eric. "Yesung… dobře, ten možná trochu jo. A kdo mají být ti zbylí dva?"
"Minwoo a Ryeowook."
"To nebudu komentovat."
Chansung se zasmál, ihned ale zase zvážněl a rozpačitě si odkašlal. "Tam, kam to zašlo, to vůbec zajít nemělo," ujistil démona na úvod. "Já… byl jsem prostě jenom strašně zvědavý, chtěl jsem vidět toho daemona, který se bez bázně a hany postavil proti pitomým zákonům naší rasy. Junho považoval moje jednání za neskutečně dětinské, ale já si to nenechal rozmluvit. Opatřil jsem si pilulky neviditelnosti - ano, ten nelegální produkt - a nikým nezpozorován si na pana superdaemona počíhal v Min Hově zahradě."
"Předpokládal jsem, že u Min Ha to začalo," poznamenal Eric.
Chansung přikývl. "Pendloval jsem od hraběcího domu k tomu vašemu… podle toho, kde se Aron zrovna zdržoval."
"A tvůj první dojem…?"
"Zklamání," ušklíbl se Hwang. "Podvědomě jsem čekal dvoumetrového kulturistu, co umí zabíjet pouhým pohledem… a co jsem dostal? Mrňavého intelektuála, rozkošného tak, že z něj jednomu teče cukr i ušima. A ten, že vytřel podlahu s Lordovou Radou? Kde se kruci stala chyba… Domů jsem se vrátil rozčarovaný a na sto procent přesvědčený, že víckrát už mě u Min Hova domu nikdo neuvidí. No, jenže utekly dva dny a já tam v devět ráno stepoval znovu. Nebudu totiž přece tak hloupý, abych dal na první dojem, že… Ve skutečnosti o žádný první ani dvacátý dojem nešlo, prostě jsem se nudil a na Arona se pěkně koukalo. Nezjevoval jsem se tam pravidelně, spíš podle nálady. Někdy jsem se zdržel chvilku, někdy celý den… Bylo to zajímavé. Možná trochu divné, ale úplně neškodné. Aspoň já to tak viděl…"
"Hádám, že probuzení přišlo šestnáctého června."
"Značně nepříjemné probuzení, ano."
"Přišel jsi a Aron nikde."
"První den jsem byl jen zaražený, ten druhý jsem už regulérně panikařil. Uvědomil jsem si, že ho vidět nechci, já ho vidět potřebuju. Osmnáctého se mi povedlo vyslechnout rozhovor dvou komorných, z něhož jsem pochopil, že je Aron u vás. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo pídit se po důvodu proč asi. Bez podezření čehokoli zlého jsem přesprintoval z jednoho konce centra Soulu na druhý, celý nadšený přelezl váš solidní kamenný plot a… a…"
Eric pozvedl koutky úst v trpkém náznaku úsměvu. "Vyděsil tě?"
Daemon rozechvěle semkl víčka, jako by tím snad od sebe mohl ošklivou vzpomínku nadobro odehnat. "Jen co ze mě opadl prvotní šok," zašeptal, "vzal jsem nohy na ramena. Jako ten největší slaboch…"
"Jestli tě to uklidní, pokládám tvou reakci za zcela přirozenou. Ten kontrast mezi Aronem, kterého jsi viděl čtyři dny předtím, a Aronem, kterého jsi spatřil u mě v zahradě, musel být - byl strašlivý."
"Doteď mi připadá neuvěřitelné, že se z těch… stavů dokáže vyhrabat. Je to, jako by umřel… pár dní je úplně prázdný, doslova tělo bez duše… a pak se v něm nějaká poslední zmírající jiskřička nečekaně vzkřísí a on ožije; co je děsivější, vrátí se skoro k normálu." Chansung nevěřícně potřásl hlavou. "Máte pravdu, ten kontrast… ten kontrast je na tom to nejhorší."
"Proč ses vracel?"
"Proč?"
"Ano, proč? Věděl jsi, že má Aron problém. Viděl jsi, jaký má problém. Viděl jsi to jednou a pak znovu a znovu. Tak proč jsi zůstával? Neuraz se, ale romantizovat si psychicky narušeného kluka se mi nejeví zrovna zdravé."
"Neromantizoval jsem si ho… tehdy ne. Tehdy mi ho bylo jenom hrozně líto. A… přišlo mi zbabělé a ubohé tvářit se, že neexistuje jen proto, že… že mě vyděsilo něco, s čím nemám vůbec žádnou zkušenost. Jasně, byl to marný pocit zodpovědnosti, Aron neměl o mojí přítomnosti sebemenší ponětí, ale… i tak…"
"Chtěl jsi být jeho neviditelná opora."
"Hloupé, co?" odfrkl Chansung. "Žádnou neviditelnou oporu nepotřeboval, potřeboval oporu skutečnou…," vzhlédl k Erikovi, poprvé se na něj zadíval zpříma, "a tu našel u vás. Od samého počátku. Možná jen díky ní na tom není tak špatně, jak špatně by na tom být mohl…"
"Přiznám se, že nemám tušení, čím jsem si to privilegium zasloužil," kontroval démon bezvýrazně. "Do té doby jsme si nijak blízcí nebyli…"
"Ne?" opáčil daemon překvapeně. "Myslel jsem…"
"Co?"
"Uhm, no… toho dvacátého, když… jsem sesbíral dost odvahy, abych se vrátil… byla tu… scéna, na kterou do konce života nezapomenu… Fakt jsem si byl jistý, že jste Arona musel adoptovat hned ten první den, co se v Podsvětí objevil…"
Eric udiveně povytáhl obočí.
"Aron seděl v zahradě," dal se Chansung do vyprávění, "netečný ke všem a ke všemu. Přišel za ním Min Ho, pak Andy, dokonce i Ren - a on nic. Nevnímal, nereagoval, nepohnul se. Jen seděl a zíral do prázdna. Byl to bezútěšný výjev a já se minuty od minuty bál víc, že bude stejně zoufale pokračovat až do večera… Ale ne. Objevil jste se vy a Aron rázem začal fungovat jako živá lidská bytost. Byla to neuvěřitelná proměna; jenže platila pouze ve vaší blízkosti. Jakmile Aron osaměl nebo ho navštívil někdo jiný, uzavřel se do té svojí obrněné apatické bubliny a nikdo, kromě vás, s ním neměl šanci hnout. Většinou to trvalo… zhruba první čtyři dny po záchvatu. Později tři. A teď je to dokonce, myslím, ještě lepší…"
"Den dva, ano."
"Na každý pád potřebuje v prvé řadě vás. Výchozí impulz dal téhle rovnici sice Min Ho, Aron se s její funkčností ale okamžitě intuitivně sžil."
"Což demonstruje, jak mizernou intuici moje děcko má," zabručel Eric.
"To je dost možné," připustil Chansung pobaveně, "já ale věděl, že dokud je s vámi, nemusím se o něj bát. A za to… za to vám moc děkuju."
Vévoda se srdečně usmál. "Dobrá, můj milý, jestli se mě snažíš rozbrečet, zklamu tě, nepovede se ti to. Ale vážím si tvého vděku.
Shrňme si to tedy - stalkuješ Arona pět let. Celých pět let. Prakticky dennodenně. To je… značně děsivé, věříš?"
"Nejsem na svoje jednání hrdý," přisvědčil mladík sklesle.
"Nutno ti však připsat k dobru, že na tvých úmyslech nebylo nikdy nic špatného."
"Ne, to nikdy, já… ehm… děkuju…"
"Hlavu ti tedy trhat nebudu…"
"…!"
"Ani tě nevykážu z Koreje…"
"K tomu nemáte pravomoc," namítl Chansung.
Eric ho zpražil pohledem. "Myslíš?"
"Už mlčím!"
"No proto. A abys věděl, budu dokonce tak hodný, že Arona nepřestěhuju a nezakážu ti se s ním stýkat…"
"Děkuju!" Daemon mu vysmekl devadesátistupňovou úklonu.
"Pod jednou podmínkou."
"Ano?"
"Povíš mu to. Všechno."
Chansung zbledl. "To ne!"
"Má právo to vědět."
"To ale nutně neznamená, že to vědět musí. Prosím, Eriku, to po mně nemůžete chtít! Když se mu k něčemu takovému přiznám, pošle mě rovnou do háje a v životě už se mnou nepromluví -!"
"Tak jinak, hochu," utnul démon rázně Chansungovy nářky. "Jestli mu to neřekneš sám, udělám to já. A ty z toho buďto vyjdeš jako chlap, nebo jako zbabělec. Vyber si."


U obsesivních stalkerů jsem zapadla pod stůl, bože, toto mi nedělej.