Hezký den, milí a drazí.
Ještě než začnu s fanatickou fangirl oslavou, chtěla bych se kratičce zmínit o narozeninách nickyalayly. Je říjen a v tomto měsíci před deseti lety blog vzniknul, takže mu řádně přeju všechno nejlepší. (Kdyby snad někoho zajímalo, obšírnější článek o jeho historii byl vydán letos v lednu.)

Ano, stále jsem se nepoučila a stále jsem doufala, že mi narozeninové Dreamcatcher album stihne přijít do pátku. Nebo vlastně nejlíp v pátek, devatenáctého, to by bylo úplně kouzelné. To se samozřejmě nestalo, haha, ale po loňských skoro o měsíc opožděných NU'ESTech je držet v ruce narozeninové album s pouze třídenním zpožděním hotový luxus. :D

Omlouvám se NU'EST W a W, HERE (doteď mojí narozeninové jedničce), omlouvám se Yesungovi a Spring Falling (doteď mému druhému vizuálně nejkrásnějšímu albu vůbec), ale Alone In The City je prostě bezkonkurenčně druhé nejnádhernější album, co mi stojí na poličce. Hned po Kangtovu Home, přirozeně. To v mých očích pravděpodobně nikdy nikdo nepřekoná... a jestli jo, ten den by měl být bez legrace vyhlášen státním svátkem.
Nebudu lhát, AITC má úplně na hovno a o nervy zavírání, to jo, ale jak říkám, vizuálně je to skvost. Třpytivý plastový kryt holt dělá divy. Ač je album tentokrát řešeno jinak než jejich předchozí kousky, líbí se mi, že zachovali formát "CD zvlášť, photobook zvlášť". Nemám nic proti cédéčkům přímo ve photobooku (to bych musela nesnášet dobrých devadesát procent svých alb), ale právě u Dreamcatcher mám slabost pro tuhle "rozčleněnou" podobu.
Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, kterou verzi si objednám. Zda růžovou Light verzi nebo černou Shade verzi. Do růžové jsem se zamilovala prakticky ihned, co jsem ji uviděla, černá je pro mě zase nesmrtelná klasika, která sluší každému albu. Nakonec jsem při sledování uboxingů naznala, že se mi asi o ždibínek víc přece jenom líbí photobook Shade verze (a do háje, je v něm ta Suina fotka, kterou mám na ploše a kterou vroucně miluju!), a tak jsem si koupila právě ji.
V každém albu jsou členkami navržené samolepky (moje se spoustou WHAT :D) a tři kartičky a ve sto "vybraných" albech ještě i polaroid. Ten se mi nepoštěstilo získat, ale popravdě jsem v to ani nevěřila. Jsou lidi, kteří si nakoupili třeba deset alb a neměli polaroid ani v jednom. To je potom smůla.
Takže jsem se pokochala rozkošnými samolepkami, dala se do prohlížení photobooku a asi na páté straně - PANEBOŽE, JÁ MÁM BORU!!!

Kartička biase! Přímo z alba! To je úplně jako tenkrát s Re:BIRTH a Aronem! Jak víte, tyto blažené pocity se mi povětšinou obloukem vyhýbají (protože biasové na mě zvysoka serou), ale když to přijde, stojí to opravdu za to. Cestou do obchodu jsem musela vypadat jako debil, jak jsem se tak permanentně culila.
Čili SuA (ta vprostřed; obyčejná kartička) + Gahyeon a JiU (obě na "zprávové" kartičce). Prostě božské. Jsem nadšená!

PS: Tohle s tématem vůbec nesouvisí, ale už pár týdnů mě naprosto fascinuje, jak kultovní (a srdeční) jsou H.O.T (nejen) pro Korejce záležitost. Ta skupina je už skoro dvacet let oficiálně mrtvá, ale při posledním koncertu by to tak asi připadalo jen málokomu. Což je úplně krásné a mě to neskutečně těší, a to ani nejsem jejich fanynka. (Trochu hlouběji se o dění okolo nich vlastně zajímám jen kvůli Kangtovi; a vůůůbec si nepletu Woohyuka a Jaewona, vůbec!)
Až bych slzu zamáčkla.
...pac a pusu, Vaše Nagasaki


Tak v první řadě, všechno nejlepší nickyalayle, hodně štěstí a tak... (Ne, tohle mi fakt nejde.)
V druhé, Dreamcatcher neposlouchám, takže album je mi tak nějak volný (ale gratuluju ke kartičce), takže tohle taky taktně přeskočím, ale... ALE! Dneska, když jsem si tak stalkovala starší články tady na blogu, málem jsem dostala infarkt, protože Kangtovo Home. Proč jsem o tom sakra nevěděla dřív, tohle dokonalý cosi chci! Bože, přesně vím, o co si napíšu na Vánoce, pokud si ho nekoupím dřív... (BOŽE!!!) (A ano, jinak jsem v pořádku. Naprosto.)
PS: Že?! Já nad tím přemýšlím pokaždý, když v poslední době vlezu na instagram...