close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ve zlaté kleci

11. května 2018 v 12:50 | Nagasaki Nicolca |  Prokleté jednorázovky
A ventiluju ještě jednou, protože pokračovat v momentálně depresivní Škole prokletých a nemít čistou hlavu nepokládám za dobrý nápad. Tento "ventil" je ale přece jenom celistvější, jde vlastně o takové nenásilné rozšíření budoucího děje. Ve chvíli, kdy se Hongbin poprvé fyzicky zjeví na Akademii, bude se s princem a jeho démonskou bandou znát zhruba rok, takže proč se nepodívat na zoubek tomu, jak to vlastně začalo. A třeba se mi jednou podaří sespat taky seznámení Erika a Hyesunga. A Minha a Zhoumiho. A Kangty a Junghyuka. A MIN HA A YESUNGA! (A hlavně celou posmutnělou historii Aronova prvního studijního období, haha.) Ano, všichni tomu hluboce věříme...



"Leo stalkuje Lee Hongbina!"
S touto větou se jejich nejmladší kolega Hyuk vřítil do místnosti, ve tváři triumfální výraz jako by právě odhalil to nejpikantnější tajemství královské rodiny. Hakyeon na něj zůstal nechápavě hledět.
Zato Ravi a Ken, jak vidno, chápali situaci naprosto dokonale. Ten starší s teatrálním vypísknutím vytáhl mobil, vyskočil z křesla a vrhl se k Hyukovi. Vrazil mu telefon pod nos.
"Tohohle?"
"Jo!"
"No do háje...! Netušil jsem, že Leo sjíždí sociální sítě..."
"Co jinýho tu má dělat?" odtušil Ravi suše.
"Taky pravda," uznal Ken.
"Kdo je Lee Hongbin?" rozhodil Hakyeon bezradně rukama. Důvod zdejší kolektivní hysterie mu nepříjemně unikal.
"Počkej, ty neznáš Lee Hongbina?" udivilo Raviho. "Každý démon zná Lee Hongbina!"
"Až tady na hyunga," rýpl si maknae. "Překvapivě..."
"Debilní poznámky o důchodovém věku si laskavě nech," nakrčil Hakyeon nos. "Co je ten týpek zač?"
"Člověk. Jakože mág. Student. Letos nastoupil do prváku." Ken si vzal od Hyuka zpátky mobil a podal ho Hakyeonovi. Ten se významně zadíval na fotografie, které mu displej předkládal.
Zamračil se.
Tak buďto je ten kluk mutant nebo si z něj dělají prdel.
"Člověk?" zopakoval skepticky. "Toto že je člověk?"
"Ano."
"Viděli jste snad někdy takovýho člověka?! Vždyť je hezčí než drtivá většina démonský populace!"
"A přesně proto ho démoni tak žerou," zakřenil se Ken. Hyuk a Ravi souhlasně přitakali.
"To je počet sledujících?" zbledl Hakyeon a ukázal na sedmiciferné číslo, jež se skvělo pod hochovou internetovou přezdívkou.
"Jo."
"Na démony leze jaro?"
"Evidentně."
"A divíš se?" ušklíbl se Ravi.
"Ne. Ale je to děsivý. On je -"
V té chvíli Ken okázale překlikl na další Hongbinovu fotku - tentokrát půvabně rozesmátou - a Hakyeon se samou něhou div nerozpustil.
"Ty ďolíčky!"
"Furt myslíš, že je děsivej?"
"Samozřejmě. Je to nejděsivější, co jsem v životě viděl. A ještě děsivější je, že ho stalkuje náš Leo -" Zarazil se. "Jak jsi to vůbec zjistil?" obrátil se podezíravě na Hyuka. "Pochybuju, že se ti svěřil on sám."
"Ehm, řekněme, že přede mnou nechal ležet svůj mobil a odešel," zazubil se nejmladší andělsky.
"Hrabal ses Leovi v mobilu?" srazil Ravi čelo.
"To je pěkně neslušné, Sanghyuku," mlaskl káravě Ken.
"Nudil jsem se, no!" mávl chlapec rukou, jako by to jeho morální pochybení beze zbytku omlouvalo, a Hakyeonův vražedný pohled okázale ignoroval.
"Kde je vůbec Taekwoon teď?" povytáhl nejstarší významně obočí.
Hyuk pokrčil rameny. "V hudebně asi."
"Proč tam nejsi s ním?"
"Proč bych měl? V hudebně mu žádný nebezpečí nehrozí, nejhůř si přiskřípne prsty o klavír."
"Hane Sanghyuku, mám pocit, že zapomínáš, co tvá služba obnáší," zavrčel Hakyeon.
"Ale kdepak, hyung, mám to dokonale na paměti. Chráním jeho Jeho královskou Výsost i za cenu vlastního života. To ale neznamená, že mě Taekwoonnie musí mít za zadkem čtyřiadvacet hodin denně."
"Omyl. Přesně to to totiž znamená!"
"Jenže to nejde. Po pěti hodinách se k smrti nenávidíme."
"Mě nenávidí po hodině! A stěžuju si?!"
"Mě po třech hodinách!" pochlubil se Ken. "Ravi?"
"Nikdy jsem to nepočítal," odvětil tázaný s výrazem jako proč bych sakra měl??
"Toto je zcela irelevantní konverzace," povzdechl si Hakyeon a s vehemencí sobě vlastní namířil prstem nejprve na Hyuka a vzápětí na dveře. "A ty mazej do hudebny a dělej svoji práci!"
"Ale -!"
"Kuš!"
Maknae uraženě nafoukl tváře, otočil se na podpatku a vztekle vydusal z pokoje.
Slyšel, že si cosi brblá pod vousy, ale slovům nerozuměl. Což bylo nejspíš dobře. Hakyeon si - čistě pro efekt - povzdychl podruhé a vrátil mobil Kenovi.
Lee Hongbin se na ně ze své týden staré fotografie stále zářivě usmíval.

•••

Tři dny nato si Jeho královská Výsost nechala zavolat Raviho. A to upřímně vylekalo všechny, nejen Raviho. Leo se obyčejně jakýmkoli kontaktům vyhýbal jako čert kříži, když už něco potřeboval, buďto požádal první osobu, kterou potkal na chodbách paláce, nebo si pro to cokoli prostě došel sám. Že by si kdy dřív někoho ze sloužících oficiálně předvolal, na to se nepamatoval ani Hakyeon, který znal prince bez nadsázky od narození.
"Můžeš pro mě... něco udělat?" otázal se Taekwoon váhavě.
"No jasně," zasmál se mladší, s upřímnou snahou o menší křeč, než v jaké se cítil. "Však je to moje práce, ne?"
Leo sáhl do stohu papírů, které mu ležely na stole, a vytáhl z nich obálku. Tu téměř obřadně předal Ravimu. "Mohl bys to, prosím, doručit Lee Hongbinovi?"
Ač se v tu chvíli snažil Ravi tvářit nejinteligentněji, jak dokázal, silně pochyboval, že se jeho momentální výraz dá nazvat inteligentním. "Dobře," hlesl jen a opatrně se obálky chopil.
Na dobrou minutu se mezi nimi rozhostilo hrobové ticho. Leo hleděl apaticky na Raviho, Ravi hleděl užasle na Lea.
"Je to... pozvání. Sem," dodal princ trochu rozpačitě. "Takže... byl bych rád, kdybys... počkal na jeho odpověď."
"D - dobře," přitakal mladší, tentokrát už bez snahy o jakýkoli inteligentní výraz. Protože toto bylo... prostě rozkošné. Jejich asociální princ, co toho víc namluví s kočkami než s jinými démony, si sem chce pozvat kluka - člověka, ještě k tomu! - kterého stalkuje na internetu.
Nemyslel si, že se něčeho tak neleovského kdy dožije.
Pak si ale uvědomil jednu docela zásadní věc, a jeho veselí výrazně pokleslo: "Ehm, a neměli bychom o tom nejdřív informovat vévodu -?"
"NE!" vřísklo to znenadání hystericky za dveřmi, až oba nadskočili leknutím. V příští vteřině dovnitř vpadli Hakyeon a Ken s Hyukem v závěsu.
"Vás jsem nevolal," zamračil se Leo.
"Proto posloucháme za dveřma," vysvětlil Ken.
"..."
"Simonovi ani slovo!" zahromoval Hakyeon. A než se Ravi stihl nadechnout k otázce "proč?", důrazně mu dupl na nohu. "Půjdeš najít Lee Hongbina a nikdo vyjma nás o tom nebude vědět. Rozumíme si?"
"Jo, rozumíme. Ale ta noha bolí!"
"Než se vdáš..."
"Haha."
"Tuší ale někdo z vás, kde Hongbin bydlí?"
"Je pátek, půl jedenácté dopoledne. Bude s největší pravděpodobností ve škole," opáčil Hyuk.
"A ty víš, kde studuje?"
"Jasně. Dohledal jsem si to podle fotek. Těch ve školní uniformě."
"Výborně. Ravi tě vezme s sebou," rozhodl Hakyeon. "Ale žádný zbytečný zdržování! Jakmile se začne bodyguard moc dlouho postrádat, vzbudí to podezření."
"A já?" našpulil Ken dotčeně pusu.
"A Jaehwana vemte taky."
"Huhúúú! Budu řídit!"
"Ani náhodou!" ohradil se Ravi.
"Ticho! Respektuj svého hyunga!"
"To zní jak z příručky nějaké náboženské sekty..."
"Beru si baseballku," oznámil jim zcela mimo kontext Hyuk.
Hakyeon, Ken a Ravi na něj nechápavě pohlédli. Leo ne, Leo studoval velice zajímavou rýhu v desce stolu.
"Na Hongbina," objasnil jim chlapec velkoryse, když viděl, že se nikdo neodvažuje zeptat k čemu. "Pro případ, že by s tím pozváním nesouhlasil. Omráčenej se mi přes rameno ponese líp..."
"To zní jako plán," podotkl Taekwoon zamyšleně.
"Leo, to ne!" zaúpěl Hakyeon. "Takhle to nefunguje! A Sanghyuku, tobě zakazuju kohokoli mlátit čímkoli. Jestli Hongbin nebude souhlasit, prostě se vrátíte bez něj. Žádné přemlouvání, žádné nucení, žádné násilí!"
"A dýchat můžeme?" zašklebil se Ken.
"Můžete. Ale velmi potichu. A, Leo, ty se přestaň tvářit jako masový vrah. Nemůžeš na Hongbina poslat Hyuka s baseballkou! Vždyť by mu urazil hlavu!"
"Byl bych něžný," odfrkl maknae.
"Jo. Známe tvoji něhu," zabrblal Hakyeon. "Tak už jděte. A žádné flákání! A ne, že tu obálku otevřete!"
"To by nás ani nenapadlo!" zacvrlikala trojice sborově a s pubescentním pochechtáváním zmizela v chodbě. Beztak ji rozlepí ještě zatepla v autě...
"Co to bylo?"
Hakyeonovi vteřinu dvě trvalo uvědomit si, že na něj Leo mluví. S úsměvem se k němu obrátil, obočí tázavě povytažené. "A co?"
"Tvůj zuřivý nesouhlas s informováním Simona," zamumlal Taekwoon bez výrazu.
Úsměv staršího démona pohasl. Povzdechl si. "Ty víš, že si vévody Muna nesmírně vážím, opravdu ano, ale někdy..." Zavrtěl hlavou. "Nemusím ti přece připomínat, jak to dopadlo, kdykoli sis chtěl domů pořídit kotě, štěně nebo i jenom pitomýho křečka."
"Ale... Hongbin není ani kotě, ani štěně, ani křeček," namítl Leo.
"Ne. Ale princip je to stejný."
"..."
"Hongbin je člověk, Taekwoone. Kdyby se Simon dozvěděl, že si ho sem chceš přivést, uškrtí nejdřív mě, protože jsem ti to nerozmluvil, pak jeho, protože tě zblbnul, potom, když už v tom bude, nejspíš zardousí i Jaehwana, Wonshika a Sanghyuka, a tebe zavře do sklepa a přiváže - nevím k čemu, ale k něčemu určitě!"
"Tím chceš říct, že to mám odvolat?"
"Cože? Ne."
"Budou z toho problémy."
"Nebudou, když se to Simon nedozví."
Taekwoon se zatvářil skepticky, Hakyeon se však ve svém nakažlivém optimismu nenechal zviklat. Vzal prince za ramena, ve tváři hrdý výraz milující matky, která své dítě podpoří navzdory všemu a všem. A je fuk, že je to dítě stejně staré jako ona sama.
"Máš moje slovo, že s milým Hongbinniem strávíš vévodou nerušené odpoledne."
"Pokud přijde...," poznamenal Leo.
"Zapomínáš na jednu podstatnou maličkost, Taekwoonnie."
"Jakou?"
"Princ se neodmítá."

•••

Vysvětlování zabralo Ravimu, Kenovi a Hyukovi asi čtvrt hodiny. Lee Hongbin totiž odmítal věřit, že je korejské Podsvětí ve skutečnosti království, a z celé situace tak automaticky vyvodil, že pohádku o pozvání od korunního prince si ti tři vymysleli, aby... aby co? Aby ho unesli? Možná. Vždyť co čekat od podezřelé bandy démonů, z nichž dva vás před celou třídou psychoticky nadšeně žádají o autogram?
Hongbinovu nedůvěru vyléčil až kolem procházející profesor, který potvrdil, že ač se o tom už víc než sto let skoro nemluví, je korejské Podsvětí konstituční monarchií, a to zcela se vším, co k tomu patří. Takže i s princem. S princem, který jako jediný z královské rodiny zbyl.
Snad to bylo tou poslední poznámkou, volající po soucitu, a možná něčím úplně jiným, ale nakonec Hongbin s návštěvou paláce přeci jen zdráhavě souhlasil.
Uběhla právě čtvrtá hodina od chvíle, kdy se Hongbin, Leo, kávový servis a sušenky úspěšně sešli v jednom ze salonků druhého patra. Před pěti minutami však byli nuceni udělat si přestávku, jelikož jistý ministr se neodbytně dožadoval audience u prince, a tak se Hakyeon rozhodl vyhledat v tomto hluchém mezidobí Hongbina a zjistit, jak se věci vyvíjí.
Zastihl ho na balkoně před salonkem.
S pozdravem vešel a znovu ho zarazilo, jak neobyčejně krásný ten obyčejný lidský kluk je.
"Tak jak to jde?"
"Nevím. Netuším," hlesl Hongbin rozpačitě. "Jeho... ehm, Výsost za celou dobu řekla jedinou větu."
"Ah, to je normální," uklidnil ho Hakyeon blahosklonně.
"Vážně?"
"Naprosto. Předpokládám, že tě vyzval, ať mu povídáš o sobě."
"Jo. Čtyři hodiny v kuse žvaním o svém neslaném nemastném životě... Musím ho příšerně nudit!"
"Pochybuju. Kdybys ho nudil, odejde."
Hongbin svraštil obočí.
"Sedí tam, mlčí a upřeně na tebe zírá?" ušklíbl se Hakyeon.
"No... ano."
"Tak to buď v klidu, je tebou plně zaujatý."
"A-ha. Tak jo. Fajn." Hongbin si nejistě skousl spodní ret.
Hakyeon očekával nějaký rýpavý dovětek, postřeh typu: "Je trochu divný, co?", nic takového však z Hongbina nevypadlo. Několik momentů vážil slova, než téměř omluvně vyhrkl: "Bojím se, že jsem vyčerpal veškerá témata k monologu!"
Démon na něj udiveně zamrkal, ohromen tou kouzelnou otevřeností, pročež se hurónsky rozesmál. Doopravdy, ten kluk se mu líbil čím dál tím víc.
"To není vtipné, hyung. To je společenská tragédie."
"No, tak holt budeš muset vyzvat Jeho Výsost, aby ti něco pověděla."
"To můžu?" zarazil se Hongbin. "Není to... proti protokolu, nebo tak něco?"
"Zlato, hned na začátku jsme si přece vyjasnili, že tohle není žádná oficiální návštěva," připomněl mu Hakyeon. "Na protokol zvysoka kašli, stačí ti slušné vychování. A to, doufám, máš."
Hongbin se zhluboka nadechl a přikývl, ztracená sebedůvěra se pomalu vracela zpátky.
Prostě bude vytříbeně konverzovat.

•••

"Omlouvám se za to vyrušení," mroukl princ tiše a posadil se do téhož křesla jako prve. Hongbinovo (troufalé?) přestěhování se o dvě místa blíž k němu nijak nekomentoval. Nebýt dlouhého pohledu, který chlapcovu předchozímu místu sezení věnoval, zdálo by se, že si té změny snad ani nevšiml.
"Pokračuj, prosím."
Hongbina znovu zcela mimoděk napadlo, že ještě v životě nepotkal chlapa, který by tělem klamal víc než Jung Taekwoon.
Když ho uviděl poprvé, v duchu se proklínal, do čeho se to sakra namočil. Říct to na plnou hubu, viděl před sebou ošklivého, hrůzu budícího, od pohledu nepříjemného, arogantního snoba. Jenže vzápětí mu princ uctivě vysmekl úklonu tak hlubokou jako ještě nikdy nikdo, pak váhavě promluvil tím svým nečekaně tenounkým hláskem, a Hongbin musel vzít svůj ukvapený negativní závěr s úlevou zpátky.
No, děsivý se mu zdál pořád. Ale čím déle si ho prohlížel, tím snadněji přicházel na chuť jeho zvláštnímu půvabu. Jakkoli nemístně to zní...
"Prozradil jsem vám o sobě už všechno, co jsem mohl," odkašlal si a mírně se poklonil v náznaku (neopodstatněné) omluvy. Čistě pro jistotu. "Ale... možná by Vaše Výsost -"
"Leo."
Černovlásek zmlkl, udiveně se na prince podíval. Pár vteřin nebyl s to pobrat, co se mu svým jménem snaží říct.
"Nebo Taekwoon," pokrčil démon rameny. "Co... se ti líbí víc..."
Hongbin zrudl a sklopil hlavu tak prudce, div nepraštil čelem o podlahu. "To nemůžu!" zadrmolil. "Nepřísluší mi, abych -!"
"Přeju si to," namítl starší, čímž Hongbina během minuty umlčel podruhé.
Dlouho se na sebe dívali, oba stejně udiveně, ač každý z jiného důvodu, než Hongbin konečně kapituloval ("Za tohle skončím v pekle...") a polohlasem - jako by se bál, že ho uslyší někdo nepovolaný - zamumlal: "Leo hyung?"
A Leo se usmál. Jen nepatrně, ale usmál.
Paráda. Tyká si s budoucím králem korejského Podsvětí.
"Uhm, povíte mi - povíš mi," opravil se honem, "něco o sobě?"
"Není co," prohlásil Leo a zvedl se z křesla. Hongbinovi vytanula na mysli Hakyeonova slova, a užuž viděl, jak princ odchází pryč, nestalo se však. Pouze přistoupil k oknu a zahleděl se ven.
Bin se nervózně zavrtěl.
"Není o čem mluvit," zopakoval démon monotónně. "Celý svůj život jsem zavřený v téhle obrovské zlaté kleci, takže... Vstanu, přežiju jednotvárný den a jdu spát. Nic víc, nic míň. A tak pořád dokola."
"Ja - jak už dlouho?" hlesl chlapec zaskočeně; byl to naprosto stupidní dotaz, ale on v tu chvíli na nic lepšího přijít nedokázal.
"Sto dvanáct let," odpověděl Taekwoon po krátkém přemýšlení.
"To je... dlouhá doba."
"Někdy hotová věčnost."
"To kvůli tvojí rodině?" nakousl Hongbin rozpačitě. "Proto tě tak hlídají?"
Leo přikývl.
"Co - co se vlastně stalo? Teda jestli se můžu ptát..."
"Chceš slyšet oficiální nebo pravdivou verzi?"
"Možná obě? Abych byl upřímný, dodneška jsem netušil, že je korejské Podsvětí vlastně království," přiznal Hongbin zahanbeně.
"V pořádku. Ze statistik vyplývá, že dokonce ani démoni, kteří se narodili před sedmdesáti lety a později, netuší, že existuju," uklidnil ho Taekwoon trpce. "Pro ty ostatní... pro ty jsem tabuizovaný mýtus."
"K čemu je tohle zapírání dobré?"
"K přežití, že prý. Čím méně osob o mně ví, tím menší je šance, že se mě někdo pokusí zabít."
"Jako zbytek rodiny?" pochopil mladší.
Taekwoon přitakal. Zdál se dokonale klidný, jako by se jej probírané téma nijak netýkalo. "Přepadli je v letním sídle. Dodneška nikdo nedokáže pochopit, jak k takovému masakru mohlo za bílého dne dojít. Královská rodina, stráže, sloužící, všichni mrtví."
"To... to mě mrzí... Chytili ty, co to udělali?"
"Ne. Přišli, vyvraždili, zmizeli. Spekulovalo se o atentátu, ale žádná z radikálních skupin, které brojí proti monarchii, se k činu nepřihlásila. Proto se vévodové nakonec dohodli, že nebudou mezi obyvateli rozdmýchávat paniku, a vymysleli pohádku o tragické nehodě, při níž král, královna a všechny tři princezny přišli nešťastně o život." Leo se odmlčel. Nastalým tichem jako by ztěžkl okolní vzduch. "Měl... měl jsem tam být tehdy s nimi, víš? Jenže v noci před odjezdem jsem dostal vysokou horečku. Tak jsem zůstal tady, u svého kmotra, s tím, že až se mi udělá líp, vezme mě za nimi... Simon Mun, možná ti to něco říká," dodal, když si všiml Hongbinova tázavého výrazu. "Minimálně o jeho synovi jsi slyšel určitě."
"Eric Mun?"
Leo přikývl a posadil se zpátky do křesla. "A tak mě tu všichni úzkostlivě chrání jako nějaký ohrožený živočišný druh a... a já... já jsem jim vděčný, ale občas... občas je té péče prostě příliš..." Povzdechl si. "Ani nevím, proč ti to všechno vykládám. Vždyť tě skoro neznám..."
"Já myslím, že vím proč," opáčil Hongbin pozvolna.
Jeho Výsost na něj překvapeně pohlédla.
"Myslím, že z toho samého důvodu, proč sis mě sem pozval."
"...?"
"Chtěl jsi prostě mluvit s někým zvenku. S někým, kdo s tímhle vším nemá nic společného."
"Nechci tě zklamat, ale mé popudy k tvému pozvání byly mnohem povrchnější," odkašlal si Leo.
Hongbin se ušklíbl. "O tom nepochybuju, ale mou nebetyčnou krásu přece můžeš pohodlně obdivovat na fotkách. Tak proč ses namáhal s tímhle?"
Leo svraštil čelo.
"Ti čtyři říkali," pokračoval Hongbin, odkazuje k Hyukovi, Ravimu, Kenovi a Hakyeonovi, "že je tvůj nápad pořádně překvapil, protože... nejsi z těch, kteří by zrovna vyhledávali společnost. A taky se nerad seznamuješ, komunikuješ a tak vůbec."
"To je pravda."
"A přesto jsi to se mnou podstoupil. Vážně chceš, abych věřil, že jsi to udělal jen proto, abys mě viděl naživo?"
"Ne... To asi ne," uznal Taekwoon zadumaně. "Můj vědomý záměr to ale určitě nebyl."
"Podvědomí umí divy," usmál se Hongbin. "Mimochodem, slibuju, že budu ctít filozofii tvých ochránců a nikomu o tobě neřeknu. Ani o tom, co jsi mi pověděl."
"Bude to tak lepší," souhlasil Leo, roztržitě si pohrávaje s prsty levé ruky. Hongbin chvíli jeho počínání s jistým zaujetím sledoval, pročež se zeptal:
"Hraješ na klavír?"
Leo k němu udiveně vzhlédl.
"Jen mě to tak napadlo," pokrčil chlapec rameny.
"Hraju, ano," odvětil princ, stále poněkud zaražený.
Hongbin se zazubil. "Nijak nad tím nedumej, prosím tě. Všiml jsem si, jak máš krásné prsty, a to s klavírem mi automaticky naskočilo."
"Aha... děkuju," zamumlal Leo nejistě a po pár vteřinách dodal: "Za všechno."
"Nic jsem přece neudělal."
"Přišel jsi."
"V tom případě nemáš vůbec zač. Bylo to... velice výživné odpoledne. Ve snu by mě nenapadlo, že mi do školy nakráčí banda démonů, aby mě vzala za svým princem. Z toho mám zážitek na celý měsíc!"
"Byli moc otravní?"
"..."
"..."
"Přiměřeně."
"To oni umí?" žasl Leo, s čímž se on i Hongbin srdečně rozesmáli. Jejich příjemné souznění však takřka vzápětí přerušilo zaklepání na dveře.
Do pokoje nahlédl Ken.
"Nerad ruším, ale slíbili jsme rodičům, že Hongbina vrátíme do devíti."
Černovlásek překvapeně pohlédl na hodinky. Opravdu už se blížilo k osmé.
"Ah, jistě. Samozřejmě," opáčil Leo (opět dokonale) bez výrazu a vstal. Hongbin trochu nemotorně následoval jeho příkladu.
Zadívali se na sebe, nervózní, nejistí, jak se pod Kenovým dohledem správně rozloučit. Nakonec se Hongbin princi podle etikety hluboce uklonil a rozloučil se první zdvořilou a naprosto neosobní frází, která mu přišla na mysl.
Taekwoon neřekl nic. Vlastně se na něj ani nepodíval.
Vykročil za Kenem a snažil se na sobě nedat znát, jak moc ho studený závěr jejich interakce zklamal. Doufal... v cokoli. I ten jediný pohled by stačil! Náznak, že ho Leo aspoň bere na vědomí...
Měl dojem, že si rozumějí. Evidentně se spletl -
"Hongbine!"
Zarazil se v půli pohybu, ohromeně shlédl ke svojí ruce, kterou - ano, skutečně - držela ta Leova. Užasle k princi, jehož porcelánově bledá tvář znachověla rozpaky, zvedl oči.
"Přijdeš... přijdeš i zítra?"
Musel se usmát. Nespletl.
 


Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | 11. května 2018 v 19:02 | Reagovat

Po bejsbólce jsem se zjebala smíchy na podlahu. A pak jsem si představila Stilese (neptej se) a skapala sem podruhé.

Naco je démonovi bejsbólka. Však stačí facka a Hongbin by spal jak nemluvně.

Každopádně omg děkuju! Na vixx je tak málo povídek, a tohle je prostě kouzelné. Taekwoon je kouzelný. Yay!

A ta banda debilů - tu nekomentuju...

2 Nagasaki Nicolca Nagasaki Nicolca | Web | 11. května 2018 v 23:17 | Reagovat

[1]: Vůůůůbec na nic. Pouze na ozdobu. :D

Já děkuju.

3 Karin Karin | 14. května 2018 v 21:40 | Reagovat

Dobře jsem se bavila jen mě bylo líto prince.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
https://66.media.tumblr.com/18208d4cca68d18d735b395a1a7f90cb/046414a4c585ed31-cf/s500x750/102276c4849f89abef386357338535ea2f15f5cf.gifv

Obsah tohoto blogu je veskrze autorský.

Kdo chce kopírovat, nechť bezpodmínečně uvede zdroj!

아론곽

Animace a obrázky, jež nepatří k výtvorům mé maličkosti, pocházejí ze serverů DeviantART
a tumblr.