close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Škola prokletých - 52. díl a.

9. dubna 2018 v 23:00 | Nagasaki Nicolca |  Škola prokletých
•První část dvaapadesáté kapitoly, vážení. Kdo zapomněl, co se stalo minule, měl by si to připomenout. O ničem jiném totiž dnešní (ani ta budoucí) část nepojednává/nebude pojednávat. Jo, a kdo má problém s Jonghyunovou přítomností, může se čtením rovnou přestat.
pozn. pod čarou: Khunovo "Měls pravdu." adresované Aronovi odkazuje k začátku třetí pasáže 50. dílu
Pěkné čtení přeji.•



"To - to nemůžete myslet vážně," hlesl Nichkhun. "Ne. Musí… musí být způsob…!"
"Žádný není!" zavrčel Hyesung. "Tvůj přítel umírá. Smiř se s tím."
Thajec na něj vytřeštil oči; jeho tvář se zkřivila surovým hněvem, dlaně zuřivě sevřel v pěsti. "Myslíte, že jste vtipný, co?! Jak se s něčím takovým asi můžu smířit -?!"
"Namísto vřískání po mně bys měl raději co nejsmysluplněji využít společný čas, co vám zbývá," zamračila se na něj vévodkyně a s hrdě vztyčenou hlavou důstojně odkráčela ke vchodovým dveřím. Na jejich prahu se pak se zřetelně menší nabroušeností ohlédla po Minhovi: "Za hodinu ho půjdeme zkontrolovat. Bude ještě spát, ale… pro jistotu."
Tmavovlásek přikývl a Hyesung bez jediného dalšího slova opustil místnost.
Na první dojem se jeho jednání možná jevilo bezcitné, hned ten další ale spolehlivě odhaloval, že snahou o netečnost prostě siréna jen maskuje vlastní strach a frustraci z toho, že není schopna - že není ani v její takřka absolutní léčivé moci - Junsuovi nijak pomoci.
"Pane profesore…!" Nichkhun se zoufale obrátil k Yesungovi, chtěl slyšet, že se Hyesung mýlí, protože on se musí mýlit…!
Učitelův nešťastný výraz však jakékoli nadějné alternativě nedával nejmenší šanci.
Ne. Oni lžou. Lžou…
Khun jako ve snách zamžoural na Rena vedle sebe, na Arona vedle Rena, na Zhoumiho vedle Arona - se stále týmž výsledkem. Proč se proboha každý tváří…
…jako by to byl definitivní konec?
Aura bezmoci a odevzdání získávala v tomhle pokoji každou vteřinou hmatatelnější tvar. Nichkhun se vyděšeně zachvěl. Ne, tady už nezůstane ani chvíli.
"Musím na vzduch," zachraptěl a vypotácel se ven z apartmánu.
Ostatní mlčky hleděli, jak se za ním zavírají dveře. Nikdo neřekl ani slovo, nikdo se nepohnul. Dobrou půlminutu připomínali všichni přítomní hodnověrné voskové figuríny.
Minho si vyměnil krátký pohled se svým nezvykle zamlklým démonem, načež konečně přistoupil k Zhoumimu, který seděl na konci pohovky, hlavu svěšenou mezi rameny, a objal ho.

•••

"Jo, tohle rozhodně je démonská krev," prohlásil Jonghyun, když začichal nad zaschlou tmavou skvrnou na štěrkové cestě, vedoucí k hlavní bráně školy.
"Takže se to stalo tady," konstatoval Min Ho.
"S největší pravděpodobností." Starší zaostřil na cosi na chodníku před cedulí autobusové zastávky. "Vidíš ty kapky?"
"Démon krvácel. Ale jen na tom jednom místě…"
"Správně. Pak už máme stopy krve jenom tady," Jonghyun kopl špičkou boty do rudého štěrku, "a podle jejího množství soudím, že tuhle tu krev až následně vyplivnul Junsu. Sám od sebe se jí určitě nalokat nechtěl, což znamená, že ho ten démon napadl a pozřít svoji krev ho přinutil. Proč ale?"
"Dokážeš poznat čí krev to je?" zeptal se hrabě.
Poloviční démon zavrtěl hlavou. "Ale nemyslím, že jsem s ní někdy přišel blíž do kontaktu… A pokud ano, dojem na mě žádný neudělala."
"Výborně. To z okruhu podezřelých vylučuje Erika, Andyho a mě," zatleskal mu Min Ho ironicky. "Bože, tohle je vážně špatný vtip!"
"Jak to myslíš?" zarazil se Jonghyun.
"Copak nevidíš ten paradox? Vehementně tu zajišťujeme bezpečí Nichkhunovi, a nakonec přijde k úrazu někdo úplně jiný…!"
"A víš, že to zní jako souvislost?"
Tmavovlasý na něj vykulil oči. Spojitosti, nad nimiž přemítal, ale nedokázal je uchytit a seskládat do správného celku, rázem zapadly do sebe. "Ježišikriste!"
Hyun přikývl a zamyšleně se poškrábal pod uchem. "Nevím sice, proč by to Hwang dělal… ale na druhou stranu, je to magor, takže žádný rozumný důvod nepotřebuje…"
"Ale on má důvod. Ten nejstarší a nejzákladnější."
"Pomstu?"
"Za uraženou ješitnost, ano. Nichkhun ho vytrvale odmítá. A podle toho, co říkal Aron, to činí dost nevybíravým způsobem."
"Což je ale pochopitelné…"
"Jistě. Pro nás. Jenže Minhyun to vidí jinak."
Hnědovlasý znechuceně nakrčil nos. "Razí snad heslo: "Dokud mi nedáš šanci, budu vesele oddělávat tvé milované"?!"
"Je to dost dobře možné."
"A do háje."
Min Ho odvrátil pohled od výsměšně obyčejné krvavé skvrny na štěrku. Vždycky se mu zdálo za vlasy přetažené, že celému démonskému pokolení proudí v žilách ten nejagresivnější jed, jaký kdy lidstvo poznalo. Jed, na nějž neexistuje protilátka, jed, po kontaktu s nímž nemá křehká lidská schránka šanci na přežití. Vždycky na tuhle vražednou bilanci pohlížel skepticky… a přesto se právě teď, jen pár set metrů od něj, zrovna jedna taková předem prohraná bitva odehrávala.
Divnější však bylo, že nepociťoval ani tu nejmenší potřebu naběhnout do Podsvětí a srovnat Minhyuna do latě (a ne, nepochyboval, že je to jeho práce). "Nezbytná oběť", to neskutečně idiotské pojmenování, jímž kdejací rádoby filozofové objasňovali velkolepé motivy "vesmíru, harmonie a magického veškerenstva", se mu vtíravě dralo na mysl jako jakási dokonalá univerzální odpověď. Ačkoli nechápal, jak by mohla smrt jednoho vcelku bezvýznamného človíčka zamíchat kartami vesmírného plánu…
Povzdechl si. Začínala ho třeštit hlava.
"Co jsi říkal?" zamumlal, když si uvědomil, že na něj Jonghyun mluví.
"Že bychom o tom měli říct ostatním."
"O čem?"
"No o Hwangovi." Starší si Min Ha nedůvěřivě prohlédl, jako by si nebyl jistý, jestli je démon úplně příčetný.
"Aha. Ne."
"Ne?"
"Počkáme, co nám k tomu poví Junsu," navrhl hrabě, a myšlenkami stále jinde, vykročil zpátky k Akademii.
Jonghyun pár okamžiků provrtával jeho vzdalující se záda udiveným pohledem. Občas Min Hovi vážně nerozuměl. "Jenom jestli nám ještě něco poví," zabručel cynicky.

•••

V ložnici vládlo mrazivé přítmí. Jediným zdrojem světla byla lampička na nočním stolku, jen ta napomáhala tomu, aby pokoj nepřipomínal hrobku. Nichkhun by nejradši rozsvítil všechna zdejší světla, zahnal tu ošklivou symbolickou předzvěst smrti, věděl však, že takový čin nemá vůbec žádný smysl. Když už se Junsu probudil, vydržel vzhůru maximálně patnáct minut, a ani v takových chvílích se jeho stav nedal nazývat zcela bdělým. Šero pro něj bylo v každém ohledu pohodlnější, a na tom teď záleželo nejvíc.
Pozoroval, jak Junsuova spící tvář procitá. Doteď uvolněné mimické svaly se pozvolna napjaly; svraštil čelo, jako by nesouhlasil s odcházejícím snem, a pomalu otevřel oči. Jenom co rozpoznal Thajcův obličej, unaveně se pousmál.
Khun, Zhoumi a Aron mu úsměv co možná nejpřirozeněji oplatili.
"Nemáte na práci nic lepšího, než mi posedávat u postele?"
"V - vlastně ani ne," zasmál se Nichkhun hystericky, hlas mu zaskřípal. Slyšel, jak se vedle něj posunují židle, oba daemoni se k němu přimkli blíž. Jako němá opora. V duchu jim nastotisíckrát děkoval.
"Byl bys snad raději, kdyby tě tu tvoje děti nechaly a vyrazily stalkovat vévodu?" povytáhl Zhoumi teatrálně obočí. "Pokud jde o mě, stačí říct."
Junsu se dal do smíchu - nefalšovaného a srdečného - a oni s ním. Bylo to… příjemně osvobozující. A taky překvapivé. Zrovna od neurotického Miho by nikdo neočekával, že v podobně nešťastné situaci dovede vtipkovat.
"Kdepak, kdepak. Jsem rád, že jste hodné děti," hlesl Su slabě a natáhl ruku k Aronovi. Mladší stiskl jeho studenou dlaň ve své.
"Nichkhune?"
"Ano?"
"Já umírám, že jo?" zeptal se Junsu bez skrupulí.
Rozhostilo se hrobové ticho. Nichkhun se zděšeně podíval na Zhoumiho, Zhoumi zděšeně pohlédl na Nichkhuna. V očích obou byla nevýslovná panika. Aron se jejich mimoslovní komunikace nezúčastnil. Nemínil, nechtěl. Dál upřeně zíral na svou ruku, jež držela tu Junsuovu, podivně těžkou, zkřehlou a takřka mrtvou.
"Ne. Ne. Ty - ty se uzdravíš," vyhrkl Thajec zuřivě a bylo mu fuk, že lže, jako když tiskne. Pravda byla příliš odporná, tak proč se jí ohánět? Protože je to správné? K čertu s tím.
"Vážně?" ušklíbl se tmavovlasý a hlavu zavrtal pohodlněji do polštáře. Víčka mu zvolna klesla.
"Jsi unavený? Máme jít pryč?"
Su zavrtěl hlavou. "Vůbec ne, jen mě pálí oči. Za chvíli to bude dobré."
Nichkhun nejistě poposedl a kradmo se zadíval na Miho. Číňan vycítil jeho pohled, pochopil nevyřčenou otázku. Bezradně však pokrčil rameny. Je vhodná doba? Není? Nevěděl. Jisté bylo jen to, že ohleduplným oddalováním toho dotazu nikomu nepomůžou. Za pár hodin už může být Junsu natolik mimo, že jim ani nepoví, jak se jmenuje.
Zhoumi si rozpačitě odkašlal a užuž se nadechoval, aby otázku vyslovil, Aronův tichý, podivně cizí hlas se ale zeptal jako první:
"Co se stalo, Junsu?"
"Já… já nevím," zamumlal nejstarší omluvně, "mám to celé rozmazané."
"Zkus si vzpomenout. Byl jsi ve městě…"
"Jo. Celé dopoledne. Pak jsem se stavil na oběd… a ve… třináct dvacet, myslím, jsem nasedl na autobus. Vystupoval jsem sám. Ale… na zastávce byl někdo další…"
"Kdo?" skočil mu Zhoumi do řeči.
"Nějaký kluk. Nevím, kdo to byl. Zjevil se tam… odnikud." Su se na pár vteřin zadumaně odmlčel. Urputně se snažil si celou situaci zpětně co možná nejpřesněji vybavit, ale jeho paměť odmítala spolupracovat. A čím víc na ni naléhal, tím mlhavější se začaly zdát i ty základní, hrubé obrysy, které se mu z vlastního podvědomí vydolovat podařilo.
Mrzutě si povzdychl a pak rezignovaně dodal: "Byl… byl vysoký. Docela dost. A hubený. Tmavovlasý. Moc hezký. Taková princeznička… Z jistého úhlu," zamžoural na Arona a pozvedl koutky v náznaku lišáckého úsměvu, "ti byl v obličeji podobný…"
"Vypadám snad -?" ohradil se daemon v žertu, "jako princezna" mu ale odumřelo na jazyku. Pět let stará věta, kterou vždy považoval za chvilkové šálení Jessičiných smyslů, mu zarezonovala v mozku jako výsměšná ozvěna:
Víš, že jsi Hwangu Minhyunovi celkem podobný?
Nichkhun i Zhoumi si nejmladšího udiveně prohlédli. Pak se k nim ale Aron s hrůzou v očích obrátil čelem - a oni pochopili. Na krátký, a přesto nekonečně dlouhý okamžik totiž spatřili jeho tvář přesně v tom jistém úhlu. V tom minhyunovském úhlu.
Oba zbledli jako stěny.
"Ah, teď si vybavuju…," ozval se Junsu a zpod přivřených víček upřel prázdný pohled na Nichkhuna, "řekl mi… řekl, ať tě od něj pozdravuju."
Khunovi se zatmělo před očima. Měl pocit, že padá. Hluboko. Hloub, než si vůbec dokázal představit… Vratce se postavil na nohy, aniž by sám věděl, co chce podniknout.
V té chvíli se otevřely dveře a do ložnice vrazil Hyesung s Minhem a Renem v závěsu. Ani netušil, jak příhodně…
"Pravidelná lékařská prohlídka," zabručela vévodkyně, "takže buďte tak hodní a vypadněte."
A jak Hyesung řekl, tak se kupodivu i stalo. Trojice se rozloučila s Junsuem a ihned vzápětí se poslušně a bez protestů odklidila do obýváku.
Minho a Ren si vyměnili totožně podezřívavý pohled. Na chvatném ústupu jejich kolegů něco zatraceně nehrálo.
Jakmile za nimi zapadly dveře, sesunul se Nichkhun podél stěny k zemi, kolena si přitáhl k bradě a zoufale se rozvzlykal.
"Je to moje vina…! Panebože, on umře kvůli mně!"
Aron a Mi mlčeli. Posadili se každý na jiný konec pohovky, truchlíce v absolutním tichu. Neměli chuť ani sílu Nichkhuna falešně utěšovat, že tak to není.
Je a oni všichni to vědí.
"Měls pravdu," zašeptal Thajec a hřbetem ruky si utřel slzy. "Byl jsem idiot, myslel jsem jenom na sebe a… Kdybych… kdybych ho neprovokoval…"
Aron si kajícího se mladíka dlouze prohlédl, jeho výraz však neprozrazoval zhola nic. "Zrovna teď mě má neomylnost nijak netěší," opáčil jen.
Dvě minuty nato vyšla z ložnice jejich samozvaná léčitelská skupinka. V obýváku vládla tragičtější nálada než na pohřbu, a toho si Ren, Minho a dokonce i (emocionálně tupý) Hyesung zákonitě povšimnout museli.
"Co se stalo?" zamračila se siréna.
"Byl to Minhyun," hlesl Zhoumi nepřítomně.
Ren se rozpačitě hryzl do rtu. "A kruci."
"Hyung!" Minho se se s nelíčeným soucitem otočil k Nichkhunovi, ten ale, jak vidno, o žádnou sdílenou útrpnost nestál.
Chvatně se zvedl ze země. "Musím do knihovny. Sám!" štěkl vztekle, když si všiml, že ho čím dál tím ustaraněji se tvářící Minho následuje.
Tmavovlásek ucukl, jako by se vyhýbal pomyslné facce.
"Nic si z něj nedělej," broukl Mi a poklepal vedle sebe na kanape. Chlapec se posadil a stulil se k němu.
"Nechtěl jsem hyunga naštvat!" vyhrkl nešťastně.
Ren odvrátil zrak od dveří, za nimiž zmizel Nichkhun. "Co chce dělat v knihovně?" nechápal.
"Hledat neexistující způsob Junsuovy záchrany," odfrkl Aron suše.
"Proč? Ví, že žádný není," namítl Minho.
"Utíká před vlastním svědomím, toť vše," řekl Hyesung. "Je za Junsuovu nevyhnutelnou smrt odpovědný stejným dílem jako Hwang."
"To je trochu drsný závěr, nezdá se vám?"
"Pravda vždycky bolí. Bohužel."
Aron Shinovu prohlášení zamyšleně přitakal, načež, ignoruje Minhův naštvaný pohled, vstal a pokynul bradou k ložnici: "Můžu za ním, Hyesungu?"
"Ovšem. Před chvílí ale usnul. Potrvá, než se znovu probere."
"Nevadí. Budu si s ním povídat imaginárně."
"To bych chtěl vidět…"
"Nechtěl. Věřte mi," ušklíbl se daemon.
"Půjdu s tebou," navrhl Ren a vzal Arona za ruku. "Spasím tě před patologickou samomluvou."
Starší se na něj vděčně usmál. Věděl, že Ren nemá Junsua zrovna v lásce (upřímně, Junsu Rena taky ne), a přesto je ochotný prosedět u jeho postele pár absolutně nezáživných hodin, jen aby Rona nenápadně psychicky podpořil.
Rudovlásek zcela seriózně zapřemýšlel, jak moc by - vzhledem k situaci - bylo nevhodné dát svému Vyvolenému pusu.
 


Komentáře

1 Meshiki Meshiki | 10. dubna 2018 v 21:02 | Reagovat

No to se dalo čekat. Hlavně, že mu to Aron říkal, no co za blbost se platí, i když tohle je velmi krutá odplata, zas co jiného od démona čekat, že :) Ale byl to parádní díl, tak jako pokaždé. :) Moc se těším na pokračování.

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 11. dubna 2018 v 12:57 | Reagovat

Ale Minjun!!! To je nezákonné!!! TO JE VELEZRADA!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
https://66.media.tumblr.com/18208d4cca68d18d735b395a1a7f90cb/046414a4c585ed31-cf/s500x750/102276c4849f89abef386357338535ea2f15f5cf.gifv

Obsah tohoto blogu je veskrze autorský.

Kdo chce kopírovat, nechť bezpodmínečně uvede zdroj!

아론곽

Animace a obrázky, jež nepatří k výtvorům mé maličkosti, pocházejí ze serverů DeviantART
a tumblr.