•A zbylé dvě části (protože blog má zase blbý smysl pro humor) devětačtyřicáté kapitoly, kde se konečně dostává ke slovu Nichkhunova... noční příhoda s Minhyunem. Jo, debilněji už to popsat nešlo.
pozn. č. 1: Nichkhunova vzpomínková část je přepisem (sto let staré) jednorázovky That beautiful pure innocence in your eyes. Číst ji rozhodně nemusíte, ale pro ty kdo by chtěli mít kompletní obrázek... je psána více z pohledu Minhyuna.
pozn. č. 2: Aronova první poznámka o něčem, co Minhyuna kdysi fanaticky iritovalo na Renovi, padla ve 48. dílu a., druhé pasáži
pozn. č. 3: O lapači snů, který od Andyho dostal Aron, se mluvilo v první pasáži 24. dílu b.
Bavte se!•

•••
Nichkhun zamžoural na nesouvislé poznámky, kterými se snažil obsáhnout téma probíhající hodiny, a rozmrzele potřásl hlavou. K ničemu to nebylo, sotva dokázal vnímat, o čem Yesung mluví. Což bylo k vzteku, Yesungovy přednášky miloval; když mu tu profesor zařídil praxi, nejvíc se těšil právě na to, že se jich bude moci znovu zúčastnit. Teď byl ale tak unavený, že stěží dokázal udržet oči otevřené. S povzdychem zavřel žlutý blok a propisku zahákl za kroužkovou vazbu.
Chtěl spát. Potřeboval spát. Zoufale. Spát několik dní v kuse… klidně i měsíců, kdyby mu to organismus dovolil… jo, takový zimní spánek na jaře, to by byla věc!
Uvědomoval si, že se po něm Zhoumi a Onew co dvě minuty starostlivě ohlížejí, ale předstíral, že si ničeho nevšiml. Neměl chuť o té záležitosti mluvit, to ani náhodou, na druhou stranu bylo přeci jen přirozené, že po něm kradmo pokukovala celá třída, vypadal jako zombie v depresi, a to se často nevidí. Proto se jej lehce dotklo, že zrovna Yesung - vždy a všeho dbalý Yesung - ho jako jediný ignoruje -
Zamračil se. Vlastně ne, nejen Yesung, když se nad tím zamyslel, všichni dospělí se k němu chovali až nevhodně lhostejně. Jako by to celé pro ně prostě skončilo tím, že Nichkhuna našli živého, a hodili to za hlavu. Nestál sice o dotěrné dotazy a přílišnou péči, ale takhle si klid rozhodně nepředstavoval.
Khunovo dotčené přemítání přetrhlo zavládnuvší nepřirozené ticho. Kulisa Yesungova hlubokého melodického hlasu byla pryč. Thajec udiveně vzhlédl a trhl sebou.
Třída byla prázdná. Učitel i studenti zmizeli, zbyl tu jen jediný mladík, sedící v poslední lavici prostřední řady. Nichkhun automaticky stočil zrak k okraji jeho černého saka. Šedý lem, vládce vzduchu… Vzduchu?
Vzadu v hlavě se mu rozkřičel varovný hlásek, že v téhle lavici žádný vládce vzduchu sedět nemá, je to… Čí je to lavice? Ať se snažil sebevíc, zaboha si nedokázal vybavit, který třeťák sedí kde. A možná se plete, možná je to lavice toho kluka… Jenže kdo je ten kluk? Takhle zezadu těžko říct… A kam se krucinál poděli všichni ostatní?
Nichkhun se zvedl ze židle a nejistě si odkašlal: "Ehm, promiň?"
Tmavovlasý se ani nehnul, jako by ho neslyšel.
Tahle situace byla vteřinu od vteřiny podivnější.
Nichkhun k mlčícímu studentovi neochotně vykročil. Čím blíž mu byl, tím silnější se ho zmocňovalo napětí. Intuice? Ale proč by se ho snažila varovat před… Vládce vzduchu… vládce vzduchu… ve třetím ročníku je pět vzdušných mágů… Onewa a Siwona může vyloučit, ani jeden z nich to není. Není to ani ten Taův kámoš… jak jen se… aha, Kris. A zbylí dva kandidáti… jeden je odbarvený blonďák a druhý má vlasy ostříhané skoro dohola. Ale kluk před ním…
Ve chvíli, kdy neznámému poklepal na rameno, se stalo několik věcí současně. Rozvzpomněl se, proč ho tolik překvapilo, že sedí právě v téhle lavici - byla to totiž Zhoumiho lavice. Zároveň mu došlo, že mladík, ač oděný ve školní uniformě, není žádný lidský student. Ne. Není ani jedno z toho. Je to…
Živoucí noční můra.
Minhyunovy prsty mu surově sevřely zápěstí a Nichkhun zavřískal jako smyslů zbavený. Povedlo se mu vytrhnout - a najednou ležel na zemi, v zadní části třídy, vedle židle, z níž před chvíli vstal, a kolem něj postával hlouček pobledlých studentů a Zhoumi ho držel za ramena a něco na něj křičel… jenže on neslyšel co, přes jekot kohosi dalšího neslyšel vůbec nic…
Pak mu Yesung vlepil facku.
Hysterický řev rázem utichl a Nichkhun trochu zahanbeně pochopil, že to ječel on sám.
Dezorientovaně vyhledal profesorovu tvář, pak tu Zhoumiho… za MiMim uviděl Chansunga a vlevo Donghaeho a Siwona… Zrak mu padl na Choiovu šedou kravatu. Uniforma vládců vzduchu.
Vykvikl hrůzou a prudce ucouvl ke skříni, zběsile se rozhlížeje po přihlížejících. Schovává se mezi nimi, určitě…! Sleduje ho a čeká… čeká až bude sám…
"Nichkhune." Yesung jím lehce zatřásl. "Nichkhune, slyšíš mě?"
"On - on je tady," zajektal Thajec zuby, "je tady, pane profesore…!"
"Ne, Nichkhune, není. Na Akademii jsi v bezpečí, pamatuješ? Sem se žádný démon bez Min Hova svolení nedostane."
Mladík na něj vytřeštil oči. No samozřejmě. Minhyun tu není, nemůže být. Ne fyzicky. Není tady, je…
…v mojí hlavě.
"Já… usnul?"
"Vypadá to tak," přisvědčil Yesung chmurně.
Khunovi se roztřásla brada. Nezvládá to. Prostě nezvládá. Jak jen si mohl myslet, že ano… "Potřebuju pomoc," hlesl zlomeně.
Profesor si ho několik vteřin beze slova prohlížel, načež kývl a vstal. "Zajdeme za Erikem. A vy mazejte zpátky do lavic!" štěkl na studenty, kteří mu nenápadně koukali přes rameno. "Tady není nic k vidění!"
Pomohl Nichkhunovi na nohy a odvedl ho ke dveřím. "Za chvíli budu zpátky," oznámil třídě. "Prostudujte si zatím stranu tři sta padesát dva. Důkladně. Ověřím si to."
Žáci poslušně nalistovali příslušnou kapitolu a synchronizovaně zavrtali nosy do učebnic. Ne, že by byli všichni tak lační vědomostí, všichni však měli pud sebezáchovy. Školou kolovala spousta hororových historek o tom, jaké nevyléčitelné trauma vám způsobí, když stojíte před tabulí, neumíte ani ň - jinak řečeno, tupě mlčíte a potíte se jako prase - a Yesung na vás celých pětačtyřicet minut upřeně zírá. A to nikdo ze třeťáků zažít nechtěl (upřímně, nechtěl by to zažít ani Kyuhyun… a vlastně ani Min Ho), proto platilo nepsané pravidlo, že pro zachování duševního zdraví je nutné umět ta ň alespoň dvě.
Cestou k východní věži toho Nichkhun a Yesung moc nenamluvili. Khun se omluvil za ztropenou scénu, Sung ho uklidnil, že se nic nestalo - a to bylo veskrze všechno. Znovu se mladší ozval teprve na schodišti před pracovnou:
"Já - já o tom nechci mluvit, pane profesore."
"To možná ani nebudeš muset," odtušil černovlasý věcně.
Nichkhun překvapeně zamrkal "Nebudu…?"
"Děsíš se toho nebo ne?" pousmál se Yesung významně, a nechaje Nichkhuna jeho zmateným úvahám, zaklepal na dveře. Vyčkal na vyzvání, načež s nebezpečně nadšeným výrazem á la "hurá, uvidím Erika, a mám k tomu důvod, takže nebudu vypadat jako psychopatický stalker (kterým bezpochyby jsem)!" nahlédl dovnitř. "Neruším? Vedu vám Nichkhuna."
"Ale?"
Thajci se nervozitou zhoupl žaludek, na útěk však bylo pozdě. Yesung odstoupil ode dveří a nekompromisně Khuna postrčil do pracovny.
Do háje.
Nutkání zvracet kupodivu povolilo pod vlivem Erikova nejistého, avšak upřímného úsměvu. Bylo to zvláštní, ale jakmile upustil od zažité představy o nejmocnějším démonovi, idolu poloviny planety, najednou začínal chápat, co na něm Arona tolik uklidňuje.
"Posaď se," vyzval ho vévoda.
Mladší se bez námitek usídlil na pohovce a vděčně přijal nabídku horkého čaje. Bude na něj mít utlumující účinky, o tom nepochyboval, ale… teď už je to fuk. Je tu, aby to vyřešil.
"Ah, ani jsem vám nevyřídil Junsuovy díky za ten Aronův portrét!" vzpomněl si. "Byl z něj unešený, naprosto."
"Tak to mě těší," usmál se Eric, podal Nichkhunovi hrnek a sám se posadil na židli naproti němu.
Že by výslech? Khun se hryzl do jazyka, aby se hystericky nerozchechtal. Jedna facka mu pro dnešek bohatě stačila.
Roztržitě zabubnoval prsty o keramiku. "Můžete… můžete nějak zařídit, aby mě Minhyun přestal mentálně pronásledovat?" vyhrkl.
Eric pokrčil rameny. "Snad. Částečně."
"Částečně jako u Min Kiho?"
"Min Ki je mrtvý. Minhyun ne, bude s ním snazší pořízení."
"Dobře… dobře, jo, to rád slyším. Takže - "
"Proč tě Minhyun pronásleduje?" přerušil ho Mun.
"Záleží na tom?"
"Ani ne."
"Fajn. Tak to prostě udělejte," odsekl Nichkhun a napil se čaje.
"No prosím." Eric založil ruce na prsou a opřel se v židli pohodlněji. "Uvědom si ale jednu věc, můj milý - nebudeš se tu schovávat věčně. Jednou hranici bariéry opustíš. Není podstatné, jestli zítra, za půl roku nebo za deset let, on vyčká a najde si tě. Může se ti to zdát šílené, ale my démoni běžně milujeme či nenávidíme klidně celá staletí. Je to naše přirozenost."
Thajec sklopil oči.
"Ať se ti to líbí nebo ne, budeš to s ním muset vyřešit. Nedá ti pokoj, na to je tvůj lidský život příliš krátký. Jestli o Minhyunovi něco vím, tak to, že je zatracený paličák. I na démonské poměry."
"Neuteču," šeptl Nichkhun a bezúspěšně polkl vzlyk. Kruci, přece tu nebude brečet…! Hřbetem ruky si vztekle utřel slzy. Sebelítost musí počkat.
"On ti nechce ublížit, že ne?" Ač vévoda na konci věty pozvedl hlas, nebyla to otázka v pravém slova smyslu. Odpověď na ni znal, šlo jen o to si ji ověřit.
"Nejspíš ne," povzdechl si mladší. "Kdo se v něm má vyznat? Nikdo nemá nelogičtější myšlenkový pochody než Minhyun…"
"Co se tam stalo?"
Thajec se na Erika dlouze zadíval. "Víte, že je Minhyun blázen, viďte?"
"No, ano," přisvědčil Mun trochu překvapeně.
"Takže to neberte vážně… teda berte, ale… no, chápete." Nichkhun k němu rozpačitě natáhl ruku. "Ukážu vám to."
Eric povytáhl obočí.
"To přeci umíte. Číst v cizím strachu… A mě momentálně nic neděsí víc." Nechal svou dlaň vklouznout do té démonovy, zavřel oči a jeho otevřenou mysl zaplnily vzpomínky z oné osudné čtvrteční noci.
Měl pocit, že se dusí. Hnilobný pach kobky mu svíral plíce tak drtivě, že i obyčejné nadechnutí bolelo víc než všechny podlitiny, co se mu postupně vybarvovaly po celém těle. Opatrně se pootočil, aby neměl nos zabodnutý přímo ve vlhké podlaze, jeho pochroumaná tělesná schránka však i přes veškerou něžnou snahu rázně zaprotestovala. Zasténal bolestí.
Minhyunův pohled se mu zabodl do zad, zřetelně vnímal jeho zuřivost. Roztřásl se. Měl zůstat zticha, panebože, měl zůstat zticha…!
Jenže na modlitby bylo pozdě. Nichkhun pevně semkl víčka, vykřikl, když jím démon neurvale smýkl k sobě. S hrůzou čekal, co bude následovat, drahnou chvíli se však nedělo vůbec nic. Rozmyslel si to? To… cokoli, co zamýšlel…? Zaslechl, jak se Minhyun kdesi před ním pohnul. Na moment přestal dýchat.
Vzápětí ho Hwangův ukazovák dloubl do ramene.
"Hej, ty!"
Nechal se uchvátit myšlenkou předstíraného bezvědomí, rychle si tu pitomost ale rozmyslel, a pomalu otevřel oči. Tmavovlasý klečel vedle něj a pozoroval ho. Mračil se, ale jako pokaždé, když se jejich pohledy během těch - kolika asi? - několika hodin střetly, se v jeho výrazu mihnulo… ne, nedokázal popsat co. Nenacházel pro to slova.
Ještě nikdo se na něj nedíval tak jako Minhyun. Nahánělo mu to husí kůži.
"Jak se jmenuješ?"
To má být vtip? Nejdřív ho tu div nezabije a pak se jakoby nic ptá na jméno? No bravo. Slyšel, že je tenhle démon pošuk, ale že až takový… Umanutě semkl rty a ostentativně odvrátil zrak.
Facka, kterou mu Minhyun vrazil, ho naprosto ochromila. Když přišla druhá, instinktivně pozvedl ruce, aby bránil svůj oteklý, zmlácený obličej, který baronovo dosavadní řádění odnesl nejhůř. Jenže co zmohl, proti démonovi neměl šanci.
Démonovi. Kdyby se právě nesvíjel v agónii, hurónsky by se rozesmál.
Ano, nejvíc ponižující na celé věci bylo, že ho má v hrsti právě Hwang, taková ukázková princezna, kterou by normálně přepral i s oběma rukama zlomenýma. A namísto toho tu leží jako mrzák, křičí, po tvářích mu tečou slzy a nezmůže nic.
Vyjekl, když ho Minhyun znenadání hrubě popadl za bradu, aby ho tak donutil dívat se zpříma na něj. Nichkhunovi se hrůzou zježily vlasy na zátylku.
Proč si mě tak prohlíží?
"Ptal jsem se, jak se jmenuješ?" ucedil baron.
"Abys věděl, na jaké jméno poslat mé rodině smuteční puget, až mě zabiješ?" uchechtl se cynicky. Sám nevěděl, kde se v něm tahle hubatá sebevražednost bere. "Toho si opravdu cením."
K jeho (nesmírnému!) štěstí to Minhyuna nenaštvalo, spíše překvapilo, možná to na něj dokonce udělalo dojem. Zamyšleně si promnul levý spánek, nespouštěje pohled z Nichkhuna.
"A co když slíbím, že tě nezabiju?" zabručel a usmál se, když na něj hnědovlasý ohromeně vytřeštil oči. Naklonil se k němu blíž. "Povíš mi za to své jméno?"
"Přísaháš?" hlesl Nichkhun nedůvěřivě.
"Přísahám."
"Přísahej Min Hovi."
Minhyun svraštil čelo. "Cože?"
"Chci mít jistotu, že mě nepodrazíš," vysvětlil Khun prostě. "Pokud bys svůj slib porušil, propadl bys Min Hovi životem. A to by se ti s ohledem na váš značně nevraživý vztah, jistě nelíbilo."
"Ah, tak pán je démonologický znalec. S tím jsem vskutku nepočítal. Bod pro tebe."
S povzdechem zavrtěl hlavou. "Proč chceš vůbec znát moje jméno?"
Minhyun mlčel. Tvářil se zaraženě, jako by po něm Nichkhun chtěl objasnit minimálně smysl života, a ne slyšet jeho vlastní názor.
"K čemu ti bude, když… mě nakonec stejně zabiješ?"
"Nechci tě zabít!" vyhrkl démon bezděky. Setinu vteřiny nato mu došel význam toho, co řekl, a zbledl úžasem. "Nechci tě zabít," zopakoval měkce.
On to myslí vážně. Bylo to šílené a Thajec se tomu zdráhal uvěřit, ale… zároveň nedovedl pochybovat, že démon míní svá slova upřímně.
Jestli se odsud dostane živý, měl by si objednat sezení u psychiatra. Začíná přemýšlet lehce schizofrenně…
"Nichkhun," představil se váhavě. "Nichkhun Horvejkul."
Minhyunův výraz dával znát, že jeho jméno rozhodně neslyší poprvé, žádný komentář k tomu však nepodal. Odvrátil se, zdálo se, že přemýšlí. A pak se na něj znovu podíval a usmál se.
Byl to krásný úsměv. A Khun by jeho půvaby bezesporu docenil - kdyby k němu Minhyun ve stejném okamžiku nenatáhl ruku.
Zděšeně ucukl, schoulil se, aby byl co nejmenší, aby rána dopadla do prázdna nad jeho hlavou… Jenže Minhyun se ho nepokusil uhodit. Na vteřinu ustrnul v pohybu - nerozhodný, nejistý - načež Nichkhuna, jak nejjemněji dokázal, pohladil palcem po spodním rtu. Vyčkal a když viděl, že se nebrání, pokračoval dlaní ke tváři. Něžně, tak něžně, jako by se dotýkal panenky, kterou může rozbít i silnější závan větru.
Racionální část Nichkhunova mozku prohlásila, že to musí být sen. Nebo že ho Minhyun prostě zmlátil tak moc, že mu poškodil mozek a on má halucinace. Tahle situace totiž nebyla reálně možná. Baron Hwang nenávidí lidi, proč by najednou své chování tak diametrálně obracel…?
Jeho zmatený pohled do démonových očí vystřídalo čiré zděšení. Snadno se z nich dalo vyčíst všechno, respektive to málo, co se Minhyunovi právě teď honilo hlavou: zběsilost a chtíč.
Políbil ho. Hrubě, majetnicky, s naprostou samozřejmostí. Jako by na tom nebylo zhola nic divného. Rozhodl se, že ho chce, a tak to jednoduše bude.
Což se však Nichkhunovi ani v nejmenším nezamlouvalo. Jen co ho přešel prvotní šok, začal se zuřivě bránit. Snažil se mu vysmeknout, odstrčit ho od sebe… čímž dosáhl pouze toho, že vystupňoval Minhyunův vztek. Zatracená démonská síla…!
Hwang popadl staršího pod krkem, druhou rukou mu sevřel vlasy a trhl dozadu. Jakmile Nichkhun v nutkavé potřebě po troše vzduchu otevřel ústa, kousl ho do spodního rtu, poranil ho do krve.
A Nichkhunova ruka vystartovala naprosto instinktivně.
Ta facka sedla tak dokonale, že praštit kohokoli jiného, byl by na sebe hrdý. Tohle však bylo jako podepsat si rozsudek smrti a on si to moc dobře uvědomoval.
Minhyun se napůl nevěřícně, napůl ohromeně chytil za pálící tvář, zíraje na Nichkhuna jako na zjevení. "Tys mě praštil," konstatoval udiveně. A pak se rozpřáhl a rozzuřeně ho udeřil pěstí do obličeje.
Na moment měl Khun pocit, že se mu hlava musela rozletět na kousíčky. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že nevěřil, že něco takového mohl ve zdraví (relativním) přestát. V jekotu, co se mu vydral z hrdla, nepoznával vlastní hlas.
"Vidíš, k čemu mě nutíš?" zamumlal Minhyun horečně, mandlové oči vytřeštěné a lesknoucí se absolutním šílenstvím. "Já ti nechci ubližovat… Nechci…" Vehementně zakroutil hlavou, načež Nichkhuna roztržitě, v jakémsi groteskně uklidňujícím gestu pohladil po vlasech. "Tak… buď hodný, ano?"
Hodný? Thajec by si samým zoufalstvím nejraději vyřval hlasivky do ochraptění, stočil se do klubíčka a v klidu a míru umřel. Jenže Minhyun ho umřít nenechá, rozhodně ne v klidu a míru. Když se mu vzepře… ne, to nesmí, nesmí ho zase rozčílit. Jestli se to stane znovu… už to nesnese. Už ne.
Zavřel oči. "Budu," špitl rezignovaně.
Tentokrát s ním Minhyun jednal o poznání citlivěji, takřka ostýchavě. Líbal a objímal ho se stejnou něhou, jako se ho bez úmyslu ublížit dotkl poprvé. Nebýt vyděšený k smrti, možná by… snad by to i schvaloval.
Pojednou však sebou démon trhl, odtáhl se od něj, v jeho tváři se zračila absolutní nevěřícnost. Nichkhuna ta nenadálá proměna zmátla (a vylekala, změny Minhyunových nálad nevěstily nic dobrého), tázavě se na něj zahleděl.
A Minhyun se srdečně usmál, ulehčeně políbil Khuna na čelo. Jako by zrovna nalezl odpověď na otázku, jež ho trápila už celé roky.
"Nichkhunnie."
Něco v tónu Minhyunova sametového hlasu mu způsobilo hrůzyplné zamrazení v zádech.
"Budeš můj Min Ki?"
V té chvíli se Nichkhun Erikovi prudce vytrhl a zhroutil se na pohovku. Rychle, přerývaně dýchal, jako kdyby právě absolvoval lekci vytrvalostního běhu.
"A kurva," sykl vévoda, když byl po několika vteřinách užaslého ticha konečně schopen slova. "Fajn, tohle bylo šílenější než všechny moje dohady."
"Příště do svých dohadů zapojte víc fantazie," ušklíbl se Nichkhun.
"Na tohle by ani moje fantazie nestačila," potřásl Eric konsternovaně hlavou. "Jeho Min Ki?"
"Jeho Min Ki."
"A kurva." Mun se poněkud mátožně zvedl, obešel divan a podle následných zvuků (protože Nichkhunovi bylo momentálně zatěžko i mrkat, natož se otáčet) vytáhl sklenici a cosi z ledničky. Aha, nejspíš led a…
"To je whisky?" zamžoural Thajec ohromeně na plnou sklenku, co přistála na stole před ním.
"Jo."
"Podporujete mě v alkoholismu?"
"Jo."
"Tak děkuju," zabručel Nichkhun a kopl panáka do sebe.


Minhyun je děsivý...
Díky za díl! byl skvělý.