close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Škola prokletých - 45. díl a.

23. srpna 2017 v 12:06 | Nagasaki Nicolca |  Škola prokletých
•Útlá první část pětačtyřicáté kapitoly o tom, že psycho stalkující duchové jsou nejlepší postavy ze všech.
Víte, trio Ren-Min Ki-Aron je dost... zvláštní v porovnání s ostatními lidskostmi-démony-daemony. Důležitost těchhle trojic stojí totiž většinou na velmi podobné úrovni, ovšem u první zmíněné je to Aron, Min Ki, dlouho nic, Ren. Ren je vlastně postava docela zanedbatelná, na druhou stranu, nebýt Rena, vztah Aron-Min Ki by se nikdy nedostal na úroveň, v níž je... Jo, jo, nechť žijí složité vztahy Školy prokletých.
pozn. č. 1: Podobnost "místa" Aronova snu a Chansungovy vize je ryze náhodná. Jedná se o to, že v obou případech nějaká určitá lokace postrádá smysl. Co se týče zrcadla, o jeho magičnosti se již hovořilo. V dnešním díle zastává vzpomínkovou roli.
pozn. č. 2: "Vzpomeň si na svou rozmluvu s Kyuhyunem(…)" → začátek první pasáže 28. dílu
pozn. č. 3: Proč se Eric v duchu omlouvá Minhovi a Junghyukovi → třetí pasáž minulého dílu
Pěkné čtení přeji. :)•



Jako první Arona napadlo, že takhle neosobní sen snad ještě v životě neměl. Udiveně se rozhlédl po nicotné, anonymní bělosti všude okolo. Nikde nic a nikdo. Až na -
Intuitivně se otočil. Vytřeštil oči na zrcadlo, obrovské a starobylé, které se za ním tyčilo jako monument tiché výhružnosti. Nebyl to však výhled na ně, co zděšeného daemona přikoval na místě. Ne, to ta dlouhá platinová hříva; nesporné poznávací znamení osoby, jejíž odraz v zrcadle Arona ve vší mlčenlivosti bedlivě pozoroval.
Chlapec zřetelně vnímal, jak se jeho těla automaticky zmocňuje panika. Nekontrolovatelný třas, hrdlo stažené úzkostí tak, že sotva dokázal dýchat, a zoufalá touha utéct. Pryč. Kamkoli. Hlavně daleko. Daleko odsud, daleko od něj…! Strnulé končetiny však Aronovy úpěnlivé prosby neposlouchaly.
Choi Min Ki pozvedl hlavu a svou panenkovsky krásnou tvář okázale nastavil odrazu zrcadla. Vyjímala se v něm doslova ukázkově.
"Bojíš se?" otázal se lenivě daemona a jeho zrcadlový dvojník věnoval tomu Aronovu zvědavý pohled.
"Musíš se ptát?" zasmál se rudovlásek hystericky, očima marně těkaje po okolním prázdném prostoru. Nebylo kam prchnout, nebylo kde se schovat…
"Tolik jsem ti ublížil?" hlesl démon bezbarvě a svraštil obočí. "Promiň. Už to neudělám."
"…"
"Tedy pokud budeš spolupracovat…"
"Spolupracovat?" zopakoval Aron nepřítomně, přespříliš otřesený tím, že se mu vikomt Choi právě zcela nefalšovaně omluvil.
"Ano. A v prvé řadě bych si s tebou rád popovídal. Takže," Min Ki se andělsky usmál, "neposadíš se?"
Mladší nervózně přešlápl a s výrazem štvané laně se naposled ohlédl přes rameno.
"Útěk tě přede mnou nezachrání, zlatíčko," zabručel světlovlasý, jako by mu četl myšlenky. "V tomhle světě vládnu já, jasné? Ale z toho ses už za těch pět let mohl poučit…"
Aron nešťastně kecl na podlahu.
"Pojď blíž."
"Ehm, ne, díky. Tady je to ideální."
"Budiž," povzdychl si Min Ki. "Jak se ti vlastně líbí tohle místo? Vybral jsem je speciálně pro tebe."
"Vážně?"
"Hm. Je absolutně jedinečné, takže nic v reálném světě ti nemůže evokovat vzpomínku na ně. Tudíž ani na dnešní setkání. Vím, jak nerad máš, když se scházíme na známých místech…"
"C - cením si tvé ohleduplnosti," zakoktal Aron rozpačitě a Min Ki roztáhl ústa v širokém, potěšeném úsměvu.
Tahle situace byla čím dál podivnější.
"Pověz, Aronnie…," mroukl démon sametově, "myslíš si, že jsem zrůda?"
Daemon nasucho polkl. Nemínil Min Kimu přihrávat… ať už měl v plánu cokoli. Sklopil oči. Mlčel.
"Tak?"
"To je… složité."
"Ano nebo ne. Co je na tom složitého?"
"Všechno."
"Dobrá, tak jinak. Myslíš si, že existují oprávněné důvody, proč se démon - člověk - kdokoli stane zrůdou?"
Aron nejistě svraštil čelo. Ani tahle formulace se mu nezamlouvala. Co když Min Ki zodpovězení téhle otázky vezme jako souhlas s dotazem prvním? Co když přesně na to čeká? Na záminku…
"Nebudeme si lhát do kapsy," mlaskl Choi. "Jsi daemon, a tak každého démona, který se kdy pokusil - či rovnou zabil svoji lidskost," na okamžik se odmlčel, jako by chtěl dát slovům náležitě zapůsobit, "považuješ za zrůdu. Mě nevyjímaje, správně?"
Rudovlásek si skousl spodní ret.
"Teď, když jsme si to vyjasnili, zeptám se znovu - myslíš si, že existují oprávněné důvody pro to stát se zrůdou?"
"Ne," šeptl Aron přiškrceně.
"Ne?"
"Ne. Mohl sis projít třeba samotným peklem, ale nedává ti to právo ubližovat jiným. Už kvůli tobě samému. Jsi přece lepší než…" Tvůj otčím. Téměř ta dvě slova vyřkl nahlas. "Lepší než on."
"Zajímavý pohled na věc…," podotkl Min Ki zamyšleně. "Protože jsem lepší než ten hnusnej pedofilní hajzl… Jo, tím se budu řídit."
Sarkasmus? Nebo…? Z vikomtova suchého tónu se nálada odhadovala jen stěží.
"Víš, co je ale zvláštní?" ušklíbl se světlovlasý po chvíli napjatého ticha. "Jak byl každý přesvědčený, že za moji nenávist k lidskosti může Minhyun."
"Copak ono to tak nebylo…?" podivil se Aron.
Min Kiho odraz ho počastoval přezíravým pohledem. "Spal jsem s ním, ale jeho názory jsem si k srdci skutečně nebral. Bylo mi úplně fuk, co si myslí Minhyun. Od samého počátku měla má averze k Renovi mnohem hlubší a… odpornější kořeny."
Aron ohromeně sledoval, jak se k nim ze studené temnoty zrcadla blíží postava. Poplašeně se ohlédl, ale ne, příchozí nebyl ničím odrazem. Byl osamělou, hořkou vzpomínkou.
Chlapci, oděnému v příliš velké bílé košili, mohlo být deset, maximálně dvanáct let. Dlouhé havraní vlasy mu spadaly přes útlá ramena, z rozkošného porcelánového obličeje na ně pohlížely veliké ustrašené oči. Až měl člověk chuť to dítě konejšivě obejmout…
"Seznam se s mladým vikomtem Choiem, Aronnie," pronesl Min Ki bezvýrazně.
Daemon nebyl schopen slova. Jako by se čas vrátil o šest let zpátky, jako by bylo znovu 3. října, a on mezi hloučkem prváků v jídelně poprvé spatřil…
"Koho ti připomíná?"
Do nejmenšího detailu. Ta podoba byla absolutně dechberoucí.
"Rena," hlesl Aron sotva slyšitelně.
V téže chvíli Min Kiho mladší já bolestně vykřiklo. Aron s hrůzou přihlížel tomu, jak se jeho tvář a paže barví tmavými modřinami. Chlapec se třásl a usedavě vzlykal. A Aronovi se obrátil žaludek, když vnitřní stranu hochových štíhlých alabastrových stehen zbarvila karmínově rudá krev -
"Dost!" zaječel zoufale a rukama si zakryl oči. Na tuhle ohavnost se nedokázal dívat, nemohl…! "Přestaň! Přestaň, prosím! Já vím, jak moc ti otčím ublížil!"
Na levém zápěstí ho zastudil dotyk Min Kiho prstů. Překvapeně sebou trhl. Démon seděl jen několik centimetrů před ním a výraz jeho tváře se nedal popsat jinak než jako lidský.
"Víš, co je tohle?" zašeptal Min Ki a vzal do dlaně pramen dlouhých platinových vlasů. Zářily kolem jeho hlavy jako svatozář. "To je dělicí čára. Názorný mezník mého mizerného života.
Pohřbil jsem Min Kiho, jímž jsem býval," pokynul k černovlasému chlapci v zrcadle, "a stvořil si nové já, které všechno zlé, co se mi stalo, prostě vytěsnilo. Nebo se o to alespoň snažilo… Ale dařilo se mu. A Min Ho, Sooyoung, Dongwan… všichni mi pomáhali. Zdálo se, že to bude už jenom dobré - a po pěti stech letech se přede mnou má snažně potlačovaná minulost zjeví v celé své kráse. S úsměvem na rtech. Taková ironie… A já si s hrůzou uvědomil, že jsem nepřekonal ale vůbec nic. Jediné setkání s Renem a všechny běsy byly zpátky." Vikomt pozvedl koutky úst v trpkém úsměšku. "Žádný Minhyun. To Ren v podobě dávno mrtvého, zneužívaného Min Kiho."
"Mrzí mě to." První slza si našla cestu dolů po Aronově líci. Než se nadál, setřel ji Min Ki bříškem palce. Něžně a s upřímným úsměvem.
"Teď už je to v pořádku. Mám tebe."
Aronovi se zježily vlasy na zátylku.
"Ty mi rozumíš…"
"Ne!" vyjekl rudovlásek hystericky a prudce se od Min Kiho odtáhl.
"Ale ano," opáčil Choi překvapeně. "Kdykoli o mně mluvíš… Každý to pozná. Vzpomeň si na svou rozmluvu s Kyuhyunem, to bylo obzvlášť hezké…"
Daemon zbledl. "Jak…?"
"Co je to za otázku?" zasmál se Min Ki. "Jsem přeci mrtvý, Arone. Nemám hmotné tělo, umím procházet zdmi, dostanu se, kamkoli si zamanu. To, že část mé duše přežívá uvnitř Rena, neznamená, že jsem na něj vázaný. Pobývám, kde chci. S tebou. Pořád."
"Ne… NE!" vřískl Aron. "Lžeš… Proč - proč bys…? Nenávidíš mě!"
"To není pravda."
"Pět let jsi mě mučil…!"
"Nedávals mi na vybranou."
Mladší na démona nevěřícně vytřeštil oči.
"Snad si doopravdy nemyslíš, že mě to bavilo?" odfrkl Min Ki. "Prvního půl roku možná, to jsem ti chtěl dát za vyučenou. Ale potom," povzdechl si, "potom se z toho stal jediný možný způsob, jak tě kontaktovat."
"Kontaktovat mě…?"
"Přál jsem si být s tebou, ty tupče!" zamračil se světlovlasý. "Toužil jsem po tvé pozornosti, a toho jsem mohl dosáhnout pouze skrze sny. Jenže kdykoli jsem se o to v dobré vůli pokusil, tys mě prostě ignoroval! Chápeš? Bral jsi mě na vědomí jen tehdy, když jsem prokazoval vůli ti ublížit…! I dnes ji mám, ty jsi ale díkybohu protentokrát zázračně vnímavý, není tedy třeba ji realizovat."
"Ježiši," zaúpěl Aron.
"Jo. Jsi pěknej masochista. A já ti tvé choutky rozmlouvat nebudu, ale byl bych rád, kdybys bral ohledy na moje duševní zdraví. Víš, být nucen trýznit člověka, kterého miluješ, jen proto, aby si tě všiml, to je docela o nervy… "
"Vždyť jsem tě zabil," namítl daemon chabě, s příchutí nevyřčeného. Jak mě můžeš milovat?
"Ach ano. Bodl jsi mě posvátnou dýkou přímo do srdce," přikývl Choi. "Poetická smrt… Ale - jak říkáš - stále vražda."
Aniž by Aron zaznamenal jakýkoli démonův pohyb, povalil jej Min Ki na záda a bez varování se k němu sklonil, prakticky tělo na tělo. Jeho rty zkřivil dravčí úšklebek.
"Nemusíš se bát, zlatíčko. Dám ti šanci tvé hříchy náležitě odčinit."

•••

Hyesung zavrčel do polštáře a ospale zamžoural na budík. Tři ráno. Zaúpěl.
Eric vedle něj se mátožně překulil na druhý bok. Chvíli šmátral na nočním stolu, aby našel vypínač lampičky a mohl rozsvítit.
Bušení na dveře neustávalo.
"Kdo sakra…," zívl Hyesung mrzutě. K jeho údivu Eric - doteď utlumený spánkem - vyskočil z postele a vyřítil se z ložnice, jako by mu za patami hořelo.
Mladší za ním zůstal nechápavě hledět, vzápětí si však i jeho otupělý mozek dokázal dát dohromady zjevné okolnosti. Není mnoho osob, které Erika akutně potřebují v takhle nekřesťanskou denní dobu…
"Aron," povzdechl si Shin. Spustil nohy z postele, oblékl si manželův župan, co ležel přehozený přes křeslo, a uvážlivě zamířil do obýváku.
Nijak na sebe neupozorňoval, prostě se postavil před pohovku, odkud měl výhled na neveselou scénu v chodbě, a vyčkával. Když se Eric konečně ohlédl, kývl Hyesung k ložnici. "Jdi ho uložit," zabručel. "Vyspím se tady."
Démon strachu poděkoval, objal vzlykajícího Arona kolem ramen a s útlocitnou jemností v každém sebenepatrnějším pohybu ho odvedl do vedlejšího pokoje. Chlapec se vedle Erika doslova ztrácel, ploužil se jako stín a Hyesunga z toho pohledu jako už tolikrát nepříjemně zamrazilo.
"On - on zešílel, Eriku," zajektal Aron zuby, jen co ho vévoda pečlivě zabalil do přikrývky. "Naprosto - naprosto zešílel…"
"Šš, jen klid," broukl Mun a položil se na lůžko. Roztáhl paže a daemon se k němu s hmatatelným ulehčením přitiskl. "Chceš o tom mluvit?"
"Já nevím," šeptl rudovlásek nešťastně.
"Ublížil ti?"
"Ne. Ne. A v tom to je."
Eric hocha mlčky pohladil po zádech.
"On si namlouvá, že mě miluje!" rozesmál se Aron. Nuceně. Hystericky. "Že - že jsem nějaká jeho spřízněná duše či co! A tvrdí, že - že - je stále se mnou…" Zoufale v pěstech sevřel látku Erikova pyžama. "I teď. Tady. Pořád…!"
"Ale se mnou jsi v bezpečí, ne snad?" připomněl mu démon měkce.
Chlapcova strnulost povolila. Vyčerpaně se schoulil Erikovi v náručí. "Ano… s vámi… s vámi jsem v bezpečí… vás se Min Ki bojí… nebo - má z vás aspoň respekt…" Zavřel oči. "Ano, s vámi jsem v bezpečí…"
Zatímco kolébal Arona k neklidnému spánku, omlouval se Eric v duchu Minhovi a Junghyukovi, protože… protože teď jednoduše nebylo možné, aby v nejbližších dnech vyjevili pravdu o jeho hrůzném pochybení. Ne dokud…
Daemon cosi zamumlal a zavrtal se tváří hlouběji do ohbí Erikova krku. Vévoda jej s neslyšným povzdychem políbil do vlasů.
Nemůže odejít. Ještě ne. V takovém stavu tu Arona nemůže nechat.
 


Komentáře

1 Karin Karin | 23. srpna 2017 v 20:38 | Reagovat

Jsem zvědavá jak to bude pokračovat. [:tired:]

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 25. srpna 2017 v 16:54 | Reagovat

já tu povídku miluju čím dál víc a jsem z toho čím dál víc v prdeli a sejměte někdo minkiho?! A malé chudinka yeongmin?!

3 Meshiki Meshiki | 26. srpna 2017 v 20:34 | Reagovat

ježiš chudák Aron to pro něj musel být šok, že ho MinKi miluje :) Ale parádní díl moc se těším na pokráčko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
https://66.media.tumblr.com/18208d4cca68d18d735b395a1a7f90cb/046414a4c585ed31-cf/s500x750/102276c4849f89abef386357338535ea2f15f5cf.gifv

Obsah tohoto blogu je veskrze autorský.

Kdo chce kopírovat, nechť bezpodmínečně uvede zdroj!

아론곽

Animace a obrázky, jež nepatří k výtvorům mé maličkosti, pocházejí ze serverů DeviantART
a tumblr.