close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Škola prokletých - 39. díl a.

15. ledna 2017 v 0:01 | Nagasaki Nicolca |  Škola prokletých
•Tak. Krátkost minulého dílu si tentokrát vynahradíme dosytosti... První část, vážení. Připravte se na Minha a jeho mrtvýho kamaráda.
pozn. č. 1: Za Aronovu depresi je zodpovědný Min Ki, jen pro upřesnění. Jistě si vzpomenete, co se přihodilo.
pozn. č. 2: O zasnoubení a "slabosti pro Junjina" → první pasáž a konec druhé pasáže 37. dílu b.
pozn. č. 3: Vylovte z paměti pasáž přechozí kapitoly, kde chtěl Eric od Hyesunga k výročí pastelky, a Min Hovu zmínku o tom, jak se Zhoumi rozhodl nakreslit Arona. Pro Junsua. A že se vlastně nerozhodl, on to kreslení nechal na starost Erikovi. A proto ty pastelky.
pozn. č. 4: Pozvánka na oslavu = stoleté výročí Munovic svatby
pozn. č. 5: O Jessičině sestře Krystal → druhá pasáž 26. dílu
Děkuji za Vaše reakce, užijte si čtení.•



Intuitivně se řítil temnými chodbami, bez jistoty že míří správným směrem. Nedokázal se soustředit, sladké aroma smrti se vznášelo všude, alespoň on měl ten pocit. Žaludek sevřený úzkostí, nedíval se nalevo napravo, nechtěl svoji rozbouřenou představivost ničím přiživovat. Vévodovo sídlo se mu nikdy nezdálo tak pochmurné a nepřátelské jako právě dnes.
Proběhl liduprázdnou halou, za schodištěm zabočil - proužek světla pode dveřmi nejzazší místnosti jej utvrdil, že jeho instinkt nezklamal. Zuřivě vpadl dovnitř… a zajíkl se hrůzou.
Nevěnoval pozornost čtveru zděšených očí, ne, to ta na pohovce v bezvědomí zhroucená bytůstka, zakrvácená a zbitá k nepoznání…
"Panebože… Co - co se stalo?"
Jako by ho ta slova probrala z leknutí, vrátil se Hyesung k práci. Léčivé světlo konejšivě zalilo Andyho domlácené tělo.
"Min Ho." Erikovy ruce jím jemně zatřásly, nepřirozená strnulost povolila. Otřeseně zaostřil na vévodův zsinalý obličej.
"Jdi, prosím - "
"Ne!" vyštěkl, rozvzpomenuv se proč nemohla jeho návštěva Munovic sídla počkat do rána. Smrt mu to sdělila jasně. "Vaše lidskost je mrtvá!"
Černovlasý mlčky, bez výrazu opětoval jeho pohled.
"Věděl jste o ní? Věděl, že ano… Tak proč? Proč jste mi nic neřekl?!"
Ticho.
"Proč?!"
Ticho.
"Eriku!"
"Nechtěl… nechtěl jsem, aby se o ní kdokoli dozvěděl," hlesl starší a zoufale potřásl hlavou. "Nikdo… nikdo to neměl vědět… Nikdo…"
Byla to ponížená omluva za vlastní pochybení. Za to, že věc, kterou tak úzkostně tajil před celým světem, vystoupila na světlo. Ta věc, kterou tajil, aby nemohla ukázat na viníka. Ta věc, kterou nikdy netajil kvůli sobě.
Min Hova ústa se nevěřícně zkřivila v cynickém šklebu. Protože pochopil. "To přece nemyslíte vážně…!"
Eric jen nešťastně svěsil ramena.
"No tak, Min Ho," ozval se váhavě Hyesung, "nemůžete to nechat na později…?"
"SKLAPNI!" zařval vztekle, měl té jejich hry na dokonalé manželství tak akorát po krk. "VŽDYŤ JE TO JENOM TVOJE VINA!"
Brunetova bledá tvář prakticky zprůsvitněla. Na Min Ha v tu ránu zapomněl a šokovaně vytřeštil oči na svého manžela.
Prozření v pravou chvíli, vskutku.
"Copak tobě to vážně nedošlo?" odfrkl znechuceně. "Bože, ty jsi případ…"
"Tak dost!" zasyčel Eric.
"Jen své drahé ignorantské polovičce ozřejměte, proč jste se o reinkarnaci svojí lidskosti nechtěl šířit!"
"Přestaň - "
"Nestyděl jste se za ni, kdepak. Být to jinak, možná byste nám ji dokonce i hrdě představil."
"To stačí - "
"NESTAČÍ! Dvě stě let držím hubu a krok, zatínám zuby a dělám, že to nevidím, ALE JÁ TO VIDÍM, ERIKU! Vidím, jak se k vám chová! A nechápu, jak to můžete snášet! Proč ho pořád kryjete?! Proč ho chráníte?! Takové tajnosti s vlastní lidskostí, a to jen proto, aby nevyšlo najevo, jakého hnusného a tyranského pokrytce jste si to vzal! Neuvěřitelné.
A ty," namířil prstem na zkoprnělého Hyesunga, "máš jediný štěstí, že Andy momentálně tak naléhavě potřebuje tvoje léčitelské schopnosti!" prskl a zlostně za sebou třískl dveřmi.

•••

"Aarone!"
Rudovlásek se překvapeně otočil za povědomým hlasem. Vysokoškolská návštěva ho se širokým úsměvem na rtech ladně doběhla. "Nichkhune, ahoj. Co ty tady?"
"Dělám garde Songové, prý by sem sama netrefila," mávl Thajec rukou. "Ona už je v tělocvičně," dodal, když si při pohledu na Aronův udivený výraz uvědomil, že jeho slova si s Victoriinou nepřítomností jaksi protiřečí.
"Á, jasně. Zeměvládci mají trénink."
"Tak, tak," přitakal Nichkhun vážně, načež vzal mladšího familiárně kolem ramen. "Slyšel jsem," uculil se, "že jste se s Chansungem zasnoubili…"
"Jdeš s křížkem po funuse," odtušil Aron lakonicky. "My už se stačili rozvést."
"Ha? A kdy jste se vzali?"
"Nevzali. Zasnoubili jsme se a půl hodiny nato se rozvedli."
"To jde?"
"Nepodceňuj nás."
Hnědovlasý zadumaně našpulil pusu. "Hele, a… jak k tomu vlastně došlo?"
"Zjistil, že mám slabost pro Junjina," odfrkl daemon.
"A to je všechno?"
"Jo. Od té chvíle se mnou nemluví."
"Fakt?"
"Fakt."
"A je debil nebo se praštil do hlavy?"
"No, žádnou bouli neměl, pokud vím…"
"Takže debil," zkonstatoval Nichkhun a zamračil se. "Ale stejně tomu pořád nějak nemůžu uvěřit… Zvládá to ve zdraví?"
"Co přesně?"
"Ignorovat tě. Víš, mluvil jsem s ním sice jen jednou, ale… poslouchat sentimentálního Junsua je proti tomu nic."
Aron skepticky povytáhl obočí. "Jakože mluvil o mně?"
"No to teda!"
"Při rozhovoru s tebou? Tom rozhovoru, kdy tě div neojel přímo na chodbě?"
"Toto… to už byl závěr. To už o konverzování nešlo."
"Jasně."
"Nespal jsem s ním."
"Spi, s kým chceš."
"Jsi naštvaný."
"Nejsem naštvaný," povzdechl si Aron. "Jsem unavený. Bojím se. Mám všeho plné zuby. Chci umřít, ale nemůžu, protože mi to tu každý na potkání vymlouvá. Je to otrava."
Nichkhun na něj zděšeně vykulil oči. "Nepotřebuješ… pomoc? Odbornou?"
"Ne. Přejde to."
"Přejde…?"
"Věř mi, plácám se v tom už pět let. Vždycky to přejde."
Starší se užuž nadechoval k nějaké pádné námitce, Ron však hladce obrátil list.
"A kam máš vůbec namířeno?"
"N - no, vlastně hledám Erika," zakoktal se Thajec. "Nevíš, kde je?"
"Nejspíš v kanceláři, ve východní věži. Nebo v apartmánu…" Rudovlásek na mobilu zkontroloval aktuální čas. "Ale ne, v tuhle dobu bude určitě v kanceláři."
"Aha… ve východní věži, říkáš?"
Daemon přikývl.
"Dobře, díky." Nichkhun svraštil čelo. "Poslyš, fakt budeš v pořádku?"
"Jo, nedělej si starosti," usmál se Aron.
Rozloučili se. Mladší zamířil přes nádvoří k severnímu křídlu a Khun prošel interiérem budovy do křídla východního. Vyběhl schody do věže a na jejím vrcholu zaklepal na dveře jediné zdejší místnosti.
"Dále!"
S hlubokým nádechem se pokusil vymazat z tváře ten depresivní výraz, co se mu na ní po rozhovoru s Aronem usídlil, a vstoupil do pracovny. "Hyungnim!"
"Zdravím, Nichkhune," kývl na něj Eric zpoza lejster, co se mu kupily na stole.
"Administrativa?"
"Kéž by," zašklebil se vévoda a podal mladíkovi bílou obálku.
Ten ji tázavě převzal a nahlédl dovnitř. Rozzářil se. "To je…!"
"Napadlo mě, že by tě takový… terénní výzkum mohl potěšit."
"Děkuju mockrát!" vyhrkl Nichkhun a vysmekl démonovi ukázkovou úklonu. "Nechám si ji zarámovat," zazubil se a nadšeně pozvánkou v obálce zamával. "Dvacátého čtvrtého - "
Decentní odkašlání z pohovky ho vyděsilo k smrti. Vůbec si nevšiml, že je v kanceláři ještě…
"MiMi?"
"Ahoj."
"Co… tu děláš?"
"Nic moc." Číňan urovnal vlastní pozvánku položenou na klíně a pokynul k Erikovi. "Sedím a zbožně ho pozoruju."
"Ano, to vážně dělá," přisvědčil Mun.
"Ale co ty? Když jsi sem vešel, tvářil ses dost… přešle." Zhoumi pozdvihl obočí. "Potkals Arona?"
"Mohls mě varovat předem!"
"To bys svý návštěvy musel předem hlásit!"
"Hádat se jděte laskavě ven."
Dvojice omluvně sklopila hlavy. "Pardon."
"Uhm, mám o něj ale docela strach," přiznal Horvejkul. "Tvrdí sice, že bude v pohodě, jenže… bude?"
"Relativně," odtušil Eric. "Pokud tě ale primárně děsí jeho sebevražedné tendence, věř mi, těmi se trápit nemusíš." Trpce se pousmál. "Na to, aby se zabil, mě má až příliš rád."
Khunovo čelo zbrázdila udivená vráska.
"Kvůli tomuhle jsi ale nepřišel, že?"
"No… ne. Byl jsem vyslán zjistit, jak to vypadá s portrétem."
Vévoda beze slova vytáhl ze šuplete arch ve fialových deskách, ty rozevřel, a poslal po stole k Nichkhunovi.
Thajec zalapal po dechu. "Páni!" Užasle si načrtnutou podobiznu prohlédl pozorněji. "Hyungnim, to… to je úžasné!"
"No že?" přisadil si pyšně Zhoumi.
Mun ve vší skromnosti pokrčil rameny. "Do týdne by to mohlo být hotové. Čekáme na pastelky."
"Černobíle by to jistě stačilo…"
"Ne," namítli Mi a Eric svorně.
"Junsu si vyžádal barevný portrét…," opáčil mladší z nich.
"A barevný portrét taky dostane," doplnil ten starší.
Nichkhunovi zacukaly koutky. "To jste si nacvičovali?"
"Celý včerejší odpoledne," zašklebil se vévoda. "Myslíš, že bude Junsu spokojený?" kývl ke kresbě.
"Mohl by zkusit nebýt!" Hnědovlasý si výhružně prokřupal prsty.
Eric se smíchem schoval rozpracovaný portrét zpátky do stolu, když se mu rozezvonil mobil. Pohlédl na jméno volajícího a rázem zvážněl. "Omluvte mě, tohle musím vyřídit."
Khun prohlásil, že se stejně chtěl jít podívat, jak se vede Victorii v trenérské roli, a Zhoumi ("Ona je tu Song Qian?!") se k němu bez meškání připojil. Cestou z pracovny ve stručnosti probrali, co, kdy, jak a proč bude třeba na tu velkolepou oslavu - kradmým pohledem do obálky ještě jednou každý zkontroloval, že je pozvánka v ní dostatečně pravá a skutečná - a koho asi vévodové ještě tak míní pozvat, uprostřed načaté věty se však Nichkhun pojednou na pár vteřin přemítavě odmlčel.
"MiMi?"
"Hm?"
"Co přesně myslel Eric tím, že… na to, aby se Aron zabil, ho má až příliš rád?"
"Aha, tohle," Číňan zvlnil rty v chmurném úsměvu. "Nepokrevní synovská oddanost, tuším. Hyesung z nich má legraci, tvrdí, že Aron je beztak Erikovo nemanželský dítě. Ono to tak totiž často vypadá…"
"A Aron nemá to srdce být tím, kdo Erika připraví i o druhého syna, jasně," zamumlal Nichkhun chápavě. Bezděčně jej přitom napadlo, že s tématem "Junjin", ač v různých významech, se tu dneska setkává podezřele často.

•••

"Koho to furt vyhlížíš?" zeptal se nedůvěřivě Key a přimhouřenýma očima si svého nezvykle roztržitého spolužáka pátravě prohlédl.
Minho strnul. "C - cože? Vyhlížím? Nikoho nevyhlížím."
"Obcházíš kolem celýho komplexu a v jednom kuse čučíš všude okolo. Vyhlížíš."
"Ne."
"Ale jo."
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
"Jo!"
"Kuš! Přišels mě sem prudit nebo co?!"
"Ne," ohradil se blonďák dotčeně. "Tebe zásadně neprudím. Ale začnu, jestli na mě budeš ještě chvíli takhle hnusnej."
Mladší si s povzdechem promnul kořen nosu. "Promiň."
"Poslední dny se chováš divně."
"Jsem… trochu přecitlivělý. Asi."
"Asi?" rýpl si Key uštěpačně a se širokým zívnutím nakopl drn trávy.
"Hele, nemáš být na tréninku?" napadlo Minha najednou.
"No jo, měl jsem být… jenže když jsme Victorii hrdinně předvedli, co umíme - teda vlastně neumíme, dostala takový záchvat smíchu, až se začala dusit, a Horvejkul jí musel dávat umělý dýchání… Takže se to odpískalo a pokračovat budeme zítra."
"Navnadils mě. Na některý z vašich tréninků se rozhodně zajdu podívat," rozesmál se tmavovlásek.
"Garantuju ti, že určitě nebudeš zklamán…! Jo, abych nezapomněl, vévoda nás kolektivně žádá, abychom se dneska ve čtvrt na šest sešli v Min Hově apartmánu."
"Aha? Ale vždyť jsem se spolu viděli na obědě, proč mi nic neřekl?"
"Já ti nevim, vole, třeba proto, že kdykoli na tebe promluví, tváříš se, že bys mu tu jeho hezounkou pusinku nejradši rozpáral?" připomněl mu Kibum suše.
"Ehm…"
"Klídek, mně je docela fuk, co s Erikem máš…"
"Odpusť si ten podtón, ano?"
Blonďák významně povytáhl obočí.
"Nic mezi náma není!" prskl Minho.
"Když ne, tak ne… Ale víš jak… Eric a Min Ho…"
"Vypadám snad jako Min Ho?!" Mladší se zarazil a honem svou výpověď přeformuloval ve vhodnější: "Jsem snad Min Ho?!"
"No to ne…"
"Tak vidíš!"
Key rozmrzele našpulil pusu. "Kruci. Měl jsem teorii…"
"Prosím, ne…!"
"…že jsi na něj nasranej, protože tě odmítl…"
"On ?! No dovol!" urazil se Minho (respektive jeho nebetyčná ješitnost).
"Ale byla to dobrá teorie!"
"Byla úplně mimo - "
"Pšt!"
Stanuli před hlavní branou. Key se užuž chystal vejít, když si všiml, že Minho s návratem viditelně otálí. Udiveně pohlédl směrem, jímž tak uchváceně zíral tmavovlásek, neviděl však vůbec nic. Jen trávu a v pozadí pár stromů. Žádná neobvyklost.
Nakrčil čelo. "Minho?"
"Hm?" udělal mladší nepřítomně. "Hele, uvidíme se pak na té schůzi, dobře?" A bez varování se rozběhl vstříc oné liduprázdné, nezajímavé scenérii. Keyovo vyjevené volání vytěsnil na samý okraj vlastního vnímání. Nebylo důležitější než všudypřítomné ševelení jarního větru.
Konečně! Snaží se ho tu zastihnout už tři dny a…
"Junghyuku!" Chtěl chytit muže za rukáv, jenže… jeho ruka nadmíru poeticky proplula Munovým zápěstím skrz. Vydechl ohromením.
Junghyuk apaticky shlédl ke své rozplývající se pravé horní končetině, pak se podíval na Minha, povzdechl si a rezignovaně se k chlapci obrátil.
Ten zavřel úžasem otevřená ústa a dal se do zaujatého testování pevnosti duchova levého ramene. A trupu. A krku. A hlavy. A tak.
"Páni."
Bylo to zvláštní, Junghyuk vůbec nebyl průhledný, a přesto se na dotek nezdál hmotnější než studená ranní mlha… Když se chtěl Junghyuk naposledy dotknout Minha, šlo to bez potíží. Když se teď chtěl Minho dotknout Junghyuka, nemohl. Musí se k tomu snad mrtvý uvolit…?
"Mohl bys toho nechat?!"
Minho poplašeně vytáhl ruku z Junghyukova zamračeného čela. "Pardon! Bolí to?"
"Ne," zabručel Mun, přesně tím erikovsky charakteristickým, nakřáplým hlasem. "Jen je fakt bizarní dívat se, jak mi strkáš ruku do hlavy."
"Ty mluvíš!"
"Ovšemže mluvím."
"Dodneška jsi nemluvil!"
"Nerad mluvím."
"No… aspoň se budeme perfektně doplňovat," konstatoval mladší. "Projdeme se? Chtěl bych se tě zeptat na pár věcí…"
Vykročili k severu podél stromové aleje. Minho koutkem oka zkoumavě pozoroval, jak vánek hravě cuchá Hyukovu černou ofinu, jak se opírá do jeho košile, pozoroval, jak muž mhouří oči proti slunečním paprskům. Vše tak prosté a přirozené… Nevědět, že je mrtvý, nepoznal by to. Zvláštní.
"Chceš se mu pomstít?" vyhrkl bez obalu.
Junghyuk se na něj nevěřícně zadíval. Při té příležitosti Minho mimoděk zauvažoval, že si nikdy dřív nevšiml, jak nádherné musí mít Eric oči. (pozn. autorky: Tupec.)
"Ne!" zavrtěl starší rozhodně hlavou.
"Ale… vždyť tě zabil."
"Měl důvod."
"Jo, ale… byl jsi nevinný, proboha!"
Mun pokrčil rameny. "Nezbytné oběti… znáš to."
"Nezbytné?"
"Jistě. Vše je předem naplánované."
"Cože?" Minho zmateně svraštil obočí. "O čem to - ?"
"Teď mě dobře poslouchej," skočil mu černovlasý výhružně do řeči. "Mun Jung Hyuk, Eric, je ta nejbáječnější bytost, jakou v tomhle ohavným, prohnilým světě můžeš poznat. Jo, je magor, a je dětinskej a má fakt blbej smysl pro humor, ale neznám nikoho šlechetnějšího a obětavějšího, než je on. Vlastně je hanba, že ho ještě nesvatořečili… A za tím si stojím a piš si, že jestli se k němu budeš dál chovat, jak se k němu chováš, zpřelámu ti nos. Nadvakrát. A moc se neušklíbej, co se tvojí osoby týče," dloubl mladšího pěstí do ramene, "můžu ze své nehmotnosti nemálo slevit!"
"Au!"
"Rozumíme si?"
"No jo, no." Choi si ublíženě promnul pohmožděné rameno. "Ale… copak tě to vážně ani jedinkrát nenapadlo?"
"I kdyby, s tebou to nijak nesouvisí," zamračil se Junghyuk. "Nemáš sebemenší právo ho odsuzovat."
"Ví to?"
"Hm?"
"Že na něj nedáš dopustit."
"Těžko. Setkali jsme se dvakrát."
"Jen dvakrát?"
"Neměl v úmyslu se svojí lidskostí chlubit. Prosil mě, ať ho víckrát nekontaktuju."
Tmavovlásek si vybavil Min Hovu vzpomínku z dnešní noci a zachmuřeně vrazil ruce do kapes. "Je to pravda? Vážně je to… Hyesungova vina?"
"Tohle?" Junghyuk se mu se suchým smíchem předvedl jako manekýna na přehlídkovém mole. "Má existence? Ano."
Minho si rozpačitě skousl spodní ret.
"Všichni někoho takového máme," podotkl černovlasý. "Ty Jonghyuna, Ren Min Kiho otčíma, Krystal Soo Jungina manžela… Jedince, bez kterých bychom neexistovali, protože naši démoni by byli šťastní. Je to pěkně hnusné, když se nad tím zamyslíš."
"Tolik mu ublížil…?"
"Ubližoval. Dvě stě let psychického teroru. Dodneška nechápu, jak to Eric dokázal ustát ve zdraví."
"Nebránil se?"
"Je to idiot," povzdechl si Junghyuk. "Celou dobu se podvědomě utěšoval tím, že Hyesung v podstatě nedělá vůbec nic špatného. Bylo to tak pro něj snazší."
"Snazší?" srazil Minho nechápavě čelo.
"Miluje ho. A cítí se vůči němu zodpovědný."
"Protože opustil oceán?"
"Jo."
"Bylo to přece Hyesungovo svobodné rozhodnutí."
"Jasně. Ale vysvětli to Erikovi," ušklíbl se Hyuk cynicky. "Být Hyesung můj chlap, dávno bych s ním vyrazil dveře. Ale on ne. On mlčel a přijímal jednu pomyslnou ránu za druhou. A když už dál nemohl, ten jediný, komu se svěřoval, byl Andy." Když si všiml Minhova tázavého výrazu, pokrčil rameny. "Andy Hyesunga znal, tak nejspíš proto. Eric nechtěl dělat zbytečné rozbroje."
"Copak si toho nikdo nevšiml? Minwoo, Dongwan?"
"Ale ano, jenže když Eric zapíral, co mohli dělat? Navíc, Hyesung se ke všem ostatním choval… vlastně mile. Skoro od začátku… A pak, podívej se na něj!" Starší zlostně zaťal čelist. "Pro třetí stranu bylo prakticky nemožné uvěřit, že by byl něčeho takového schopný."
"Ty ho nenávidíš," shledal Minho bezbarvě.
"Jo," přisvědčil Junghyuk prostě. "Podle mě je odporný. Ale tvůj názor na něj tím nijak zkreslovat nechci. Tehdy jsi ho neznal, znáš ho teď, a ačkoli stále není ideální partner, posledních padesát let se opravdu snaží, takže… Se svými závěry se tentokrát, prosím, neukvapuj."
Tmavovlásek přikývl. "Uhm, bude to asi znít trochu… pošahaně, ale… mohl bych vidět, jak to vypadalo? Mezi nimi?"
"Promiň, ale ne. Kdybych ti ukázal jednu vzpomínku, nic si z ní nevezmeš. Kdybych ti ukázal všechny… byli bychom tu minimálně do příštího roku." Mun pozvedl koutky v letmém úsměvu. "Takhle podané to moc přesvědčivě nezní, vím, jenže nezvratným faktem zůstává, že se reinkarnoval. Část Erikovy lidskosti tudíž umřít musela."
"Musela…" Minho se na pár chvil přemýšlivě zaměřil na špičky svých bot. "Co tedy chceš?" zeptal se a zpříma na Junghyuka pohlédl. "Můžu… ti nějak pomoct?"
"Už pomáháš," odtušil černovlasý vděčně. "Já… nechci zmizet. Ztratit se, víš? Nechci, aby po mně zbyl jen hezký náhrobní kámen, a vzpomínka žádná. Nezanechal jsem sice žádný velkolepý odkaz, ale těch osmadvacet let života přece něco znamenalo.
Byl jsem jedináček. S příbuznými jsme se moc nestýkali a po smrti rodičů… zbytek rodiny přirozeně ztratil zájem uchovávat na mě jakoukoli památku. A už je to šedesát let. Kamarádi, spolužáci a kolegové z práce zapomněli dávno. Kangta je mrtvý. Yumi začala znovu s čistým štítem. A Eric s Andym pevně doufají, že se jim na všechno kolem mě snad jednou zapomenout povede… Nedivím se jim. Ale bolí to." Křečovitě se zasmál. "Promiň, je to hloupost…"
"Ne, to není," ujistil ho mladík vážně. "Naopak. Ty si zasloužíš, aby se o tobě živí dozvěděli, Junghyuku."
 


Komentáře

1 Meshiki Meshiki | 15. ledna 2017 v 17:16 | Reagovat

to byl pěkný díl je mi Junghyuka líto. Moc se těším na pokráčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
https://66.media.tumblr.com/18208d4cca68d18d735b395a1a7f90cb/046414a4c585ed31-cf/s500x750/102276c4849f89abef386357338535ea2f15f5cf.gifv

Obsah tohoto blogu je veskrze autorský.

Kdo chce kopírovat, nechť bezpodmínečně uvede zdroj!

아론곽

Animace a obrázky, jež nepatří k výtvorům mé maličkosti, pocházejí ze serverů DeviantART
a tumblr.