•A druhá část kapitoly o vlacích a falešných zásnubách a Erikovi jako definici slova "starý" a dalších žvástech o Junjinovi a další minizmínce o Kangtovi a tak. A já se tu chlámu při představě toho, jak Min Ho hází držku na zem a jak si Ren s Kyuhyunem trhají vlasy. Ach jo.
pozn. č. 1: "No jestli mu Eric nese svačinu(...)" je odkazem ke scéně z minulé části, kdy Aron odmítl nabídku snídaně a Eric mu na to konto odvětil: "Ale v jedenáct ti donesu oběd a ten sníš, i kdybys nechtěl!"
pozn. č. 2: Hyesungova "chansungovská" teorie → zhruba v polovině 30. dílu e.
pozn. č. 3: Kdo by si chtěl připomenout, za co se Andy Minhovi omlouvá → poslední pasáž 36. dílu a.
Děkuji za Vaše reakce a přeji příjemné počtení.•

•••
Naléhavé bušení na dveře vytrhlo Arona z neproduktivně letargického zírání do stropu. Budík na nočním stolku ukazoval dvě hodiny a třináct minut.
Mechanicky se posadil a spustil nohy z postele. Podezíravě povytáhl obočí.
No jestli mu Eric nese svačinu, tak potěš koště.
Otevřel a - víc vlastně nestihl, protože osoba, dožadující se vstupu, ho bez varování přidusila v medvědím objetí.
Dobře, to na svačinu nevypadá. Ani na Erika. Takhle obrovský totiž vévoda určitě není…
"Chansungu?" zahuhlal rudovlásek zkusmo do látky uzurpátorova trička. "Dusíš mě…"
"Ah, promiň," zabručel starší, odtáhl se od Rona na tu nejnutnější minimální vzdálenost a vážně se mu zadíval do očí. "Jsi v pořádku?"
"Kolikaprocentní je asi šance, že se mi povede spáchat úspěšnou sebevraždu skokem pod autobus?"
"…"
"Jasně. Přece jen si zajedu do Soulu."
"Proč… do Soulu?"
"Protože má vlakový nádraží."
"Dobře," odtušil Chansung a objal Arona podruhé. "Zapomeň na vlaky a zkusíme to ještě jednou, ano?"
"Vlaky jsou super!"
"A já jim to neberu, ale teď by bylo milé, kdybys jejich existenci prostě ignoroval."
"Ale to je hnusný…!"
"Ony to přežijou, věř mi."
Mladší se s povzdechem opřel čelem o Hwangovo rameno. "Odkud?"
"Co odkud?"
"Odkud začneme."
"No…"
"'Dusíš mě…'?"
Tmavovlásek zavrtěl hlavou. "To přeskočíme." Načež si dramaticky odkašlal a s vážným výrazem se zadíval na vyčkávajícího Arona: "Jsi v pořádku?"
"Ne," odpověděl Američan monotónně, "ale nedělej si starosti. Zvládnu to. Jako vždycky."
Chansung svraštil čelo.
"Co je? Zase špatně?"
"N - ne, já jenom…" Nato si Rona rozechvěle přitáhl do náruče potřetí. "Můžu pro tebe něco udělat?" zašeptal mu do vlasů.
Chlapec unaveně vzdechl. "Mohl bys začít mluvit pravdu," zamumlal a zamračil se. "Už mě to tvoje tajnůstkaření doopravdy nebaví."
"Na pravdě nezáleží - "
"Mně na ní záleží!" vyštěkl Aron a prudce se staršímu vysmekl. "Chceš, abych ti věřil, ale jak můžu? NIC o tobě nevím! Neznám tě, Chansungu!"
Hwang se zachmuřil. "I kdybych ti prozradil, kdo jsem, nevěřil bys. Ještě ne."
"Ještě ne?"
"Arone," Chansung klesl na kolena a vzal ohromeného rudovláska za ruku, "já chápu tvoje obavy a chápu, že planým ujišťováním o loajalitě tvoji důvěru nezískám, a taky chápu, že nemám žádné právo žádat tě, abys měl se mnou ještě trochu trpělivosti…" Hořce se ušklíbl. "A vidíš, přesto tě o to prosím. Slibuju, že jednou ti povím o svém původu všechno, že odpovím na každou tvoji otázku, ale teď… potřebuju čas."
"Vstaň, proboha, než se tu začnou šířit drby, žes mě požádal o ruku!" sykl Aron, nervózně se rozhlížeje po chodbě. No výborně, ze dveří ob dva pokoje zrovna vyšel kdosi ze třeťáku…! "Chansungu!"
Tmavovlásek však jen potměšile naklonil hlavu ke straně a vtiskl mladšímu na hřbet ruky laškovné políbení.
Podezřele dlouho zamykající student si je nyní prohlížel se zcela netajenou zvědavostí.
Aronovi zacukalo oko. "Vážně?"
"Hm," usmál se Chansung jako nevinnost sama. "Čekám na tvoji odpověď, lásko," zvýšil schválně hlas, aby ho jeho špiclující spolužák neměl šanci přeslechnout.
Tomu v tu chvíli div nevypadly oči z důlků.
"Navrhuju kompromis," zavrčel Ron.
"Kompromis?"
"Jo. Já se přestanu pídit po tom, kdo skutečně jsi, a ty mi na oplátku jednu otázku zodpovíš."
"Netýká se mého původu?"
"To nemůžu vědět… Ale neřekl bych."
"Dobře," přikývl Chansung a vstal. "Oč jde?"
"Dej mi minutku. Jen se převlíknu a půjdeme to vyřešit někam… kamkoli." Rudovlásek pokynul do nitra pokoje. "Hlavně pryč odsud, z téhle místnosti mi začíná regulérně hrabat."
•••
Ve vzájemné tichosti vystoupali k zastřešené terase jižního křídla. Posadili se na jednu z laviček, z níž se skýtal krásný výhled na okolní krajinu, a Chansung vyzval Arona, ať předloží svůj dotaz.
Rudovlásek si mladíka nejprve dlouze, zkoumavě přeměřil, než se stoupavou intonací odtušil: "Znáš se s Junjinem?"
Ta otázka Hwanga, jak vidno, upřímně zaskočila.
"Tak co?" zamračil se Aron. "Na to mi snad taky nemůžeš odpovědět?"
"Ale ne, jenom přemýšlím, jestli je 'znám' to správné slovo… Hmm, ano, párkrát jsme se viděli, ale… to už je dávno. Strašně dávno. Byl tenkrát mladší než ty…"
"Mluvíš jako důchodce."
"Pardon," zazubil se Chansung.
Mladší zadumaně srazil obočí. "Um, poslyš… kolik je ti vlastně let? Teda pokud se můžu ptát…?"
"Osmnáct přeci."
"Jasně. Ale jak dlouho už je ti osmnáct?"
"Plus minus tři století."
"Kolik je Junhovi?"
"Ten je starší než Eric."
"Ha?!" zděsil se Aron (jako by snad nebylo možné, aby na světě existoval někdo starší než Eric).
"Vlastně je možná dokonce starší než Erikovi rodiče…"
"HA?!" (Protože tohle už doopravdy zavánělo fantasmagorií!)
"Nezdá se, co?" ušklíbl se tmavovlásek.
"Z toho nebudu týden spát…! OK, zpátky k Junjinovi. Jak jste k sobě přišli?"
"Mojí iniciativou. Chtěl jsem se s ním seznámit."
"Proč?"
"Abych ho něžně popostrčil směrem, ve který už pár stovek let vkládám naděje," povzdechl si Hwang a protáhl se, až mu zapraskaly klouby. "Jevil se pro to nadmíru ideálně. Budoucí Lord, kterého vychovali démoni. Někdo takový prostě musel být mým názorům otevřený."
"Názorům ohledně nutných změn ve fungování daemonské společnosti?"
"Správně," přisvědčil starší překvapeně.
Ron pokrčil rameny. "Hyesung rozvinul jistou teorii…"
"Vzpomněl si, že o někom mého jména se Junjin v prvním ročníku na Akademii zmiňoval?"
"Hm."
Chansung chvíli přemítavě pozoroval přírodní scenérii pod nimi. "Lordovu totožnost znají členové Rady hned od samého počátku," promluvil pak, zdánlivě nesouvisle s původním tématem. "A v den jeho šestnáctých narozenin si pro něj suverénně přijdou a s velkou slávou ho odvedou do paláce, kde ten vyjukaný, nic nechápající kluk oficiálně nastoupí na trůn jako nový daemonský král. Svou rodinu a přátele už do konce života neuvidí."
"To… je kruté."
Starší přitakal. "Mě každopádně šíleně zajímalo, jak se k tomu… rituálu postaví právě Junjin. Však jsem na jeho reakci mínil stavět své konečné rozhodnutí…"
"Počkej, tys u toho byl?"
"Z dálky jsem to celé sledoval, ano. A že to byl velmi výživný zážitek! Lordova rada prostě není zvyklá na odpor, a tu si Junjin způsobně vyslechl jejich podmínky, pokýval hlavou a i s nějakým lordovstvím je srdečně poslal do háje.
Ach, a třešničkou na dortu bylo, když pak T.O.P chlácholivě začal: "Ale, pane Choong Jae - …" a Jin na něj navýsost přezíravě: "Jmenuju se Junjin!" Dodneška lituju, že jsem si ten jeho tupý výraz nevyfotil!"
"No jo vlastně, vždyť to jméno mu dal Hyesung…," uvědomil si Aron užasle. "Když ho tehdy jako malého našel v tom lese, Junjin - Choong Jae si nepamatoval, kdo je."
"A když se rozvzpomněl a dohledal o sobě všechno, co mohl, přijal to jméno formálně za své," podotkl Chansung. "Vysvětloval to tím, že Park Choong Jae umřel při požáru spolu se svými biologickými rodiči, že je to minulost a on… on od té chvíle musel začít znovu. Jinak. A tak se zrodil Park Junjin."
"Ehm, vezmu-li v úvahu, že tuhle… proměnu absolvoval, když mu bylo sedm, je to až děsivě hluboké," zachvěl se rudovlásek. "No nic, zpátky k šestnáctiletému Junjinovi. Co se dělo potom, co odmítl Radu?"
"Pěkně je to nakrklo. Začali plivat na démony a chvástat se stupidními siláckými řečmi a Shinhwa, co tehdy ještě nebyla Shinhwa, se je za to chystala roztrhat na kusy. Na(ne)štěstí se do toho diplomaticky vložili Yuri a Nikolaj a celou situaci uklidnili."
"Niko - á, ten její ruskej Stín."
"Hm. Milý hoch."
"Znáte se?"
"O tom si popovídáme jindy. Kde jsem to… jo, aha. Daemoni se vrátili domů s nepořízenou, Junjin mohl zůstat se svojí milovanou adoptivní rodinou a já si mnul ruce, že jsem konečně našel chlapa, co jednou rozhodně změní historii."
"Takže jsi ho kontaktoval."
"Tak, tak." Hwang zvlnil rty v trpkém úsměvu. "V mé vizi byl Lordem s vlastní hlavou, žádná loutka v područí Rady. A vše se zdálo perfektní…! Jenže minulo sto padesát let a… ukázalo se, jak šeredně jsem se v něm spletl."
"Proč vlastně odešel?" hlesl Aron zmateně. "Bojoval přeci za to, aby s nimi mohl zůstat, tak proč Shinhwu opustil?"
"Žádný Lord se svému údělu nemůže vyhýbat věčně."
"Dříve či později tedy musel odejít?"
"Správně."
"A ty jsi doufal, že až se to stane, chopí se vlády jako ten tvůj zidealizovaný, revoluční superman."
"Když to podáš takhle, zní to to dost lacině," podrbal se Chansung rozpačitě pod uchem.
"Jenomže Junjin žádný superman není," zamumlal Aron a s povzdechem si přitáhl kolena k bradě. "Je jenom člověk." Přimhouřil oči proti slunečním paprskům, vnímaje že jej tmavovlásek nedůvěřivě pozoruje.
"Ty ho máš rád," pochopil Chansung nevěřícně. "Ale to přece… Jak?! Vždyť odsouhlasil tvoji likvidaci!"
"Já vím," ujistil ho mladší bez výrazu. "A co na tom? Sám jsi to řekl. Je jen loutka v područí Rady."
•••
"Jak se to proboha mohlo stát?!" zaúpěl Ren. "Já chápu, že můj démon je nadprůměrně pošahanej jedinec, ale že se zakouká do mýho daemona? No to už je vrchol!"
Minho a Kyuhyun účastně pokývali hlavami.
"Démoni se přece nepárují s daemony svých lidskostí…!"
Minho ukázal na Min Ha, co se o kus dál velmi vehementně snažil obejmout zavile se bránícího Zhoumiho, a věnoval Renovi pohled typu: "Říkals něco?"
"Ah, Min Ho je vůl, toho nemůžeš počítat!"
"To bych netvrdil," opáčil Kyuhyun a zabořil nos do knihy, kterou vytasil zpod svetru. "Tady se píše, že obecně jsou daemoni pro démony tím vůbec nejoblíbenějším zakázaným ovocem. A - cituji - jedná-li se o daemona, kterého s démonem svazuje magické pouto (viz démonova lidskost), bývá pokušení dvojnásobné."
"To s sebou ve volným čase běžně taháš příručky k teorii magie?" vykulil Ren oči.
"Plánuju si vzít Yesunga."
"Pravda, to spoustu věcí vysvětluje…"
"Co tu máme dál… hmm," Cho obrátil stránku a přelétl očima první tři odstavce. "Démonský zájem se úměrně zvyšuje s daemonovou atraktivitou… No tak to může být Aron naprosto v klidu," zašklebil se posměšně, načež zařval, když ho Ren začal nemilosrdně tahat za ucho.
Minho od peroucí se dvojice obezřetně ustoupil, ostřížím zrakem kontroluje druhé válčící duo (které právě doválčilo, protože Zhoumi před hrabětem prudce uhnul stranou a ten se natáhl na zem jak dlouhý, tak široký). Svraštil čelo. Vždycky bral Min Hovu (neopětovanou) náklonnost k Mimu jako projev jakéhosi přátelského dobírání, pouhopouhé legrace, jedinkrát ho nenapadlo zamyslet se nad tím z druhé strany. A přitom… vůbec by nebylo divu, kdyby…
"Minho?"
Tmavovlásek sebou překvapeně trhl a ještě překvapeněji se otočil k Andymu, který se sklopenýma očima rozpačitě přešlapoval za ním. Polkl. Instinktivně, zcela automaticky pozvedl ruku ke krku, na němž by se dnes - nebýt léčivého kouzla - byly vybarvily tmavé modřiny.
Změnu atmosféry evidentně vytušili i Ren s Kyuhyunem, kteří si rázem přestali škubat vlasy a zamotaní v krkolomném spletenci končetin tázavě přelétli zraky z Choie na Leeho.
Protože tohle bylo ale opravdu divné.
"Můžeme… si promluvit?" poprosil Andy. "O samotě?"
"Ovšem," přisvědčil Minho trochu prkenně, omluvil svým mladším kolegům (kteří na něj hleděli čím dál tím nechápavěji) a poklusem vyrazil za démonem.
Beze slova prošli téměř liduprázdným koridorem prvního patra. Na jeho konci se Andy zastavil a pokynul Minhovi ke dveřím prázdné učebny sociologie. Což vlastně byla jen nutná formalita, prakticky totiž ještě ani nepřekročili práh a on už se mladšímu hluboce, pokorně ukláněl.
"Omlouvám se. Omlouvám se za všechno, co jsem včera udělal, a taky za to, co jsem udělat měl, ale neudělal. Nechtěl jsem ti ublížit, přísahám, ale v tu chvíli jsem prostě… nemyslel. Odpusť mi to, prosím…"
"Vždyť není co. Vyprovokoval jsem tě," povzdechl si tmavovlásek. " No tak, Andy, to já jsem ten, kdo by si měl sypat popel na hlavu."
"Oba bychom měli."
"Dobrá, budeme se kát společně."
Staršímu zacukaly koutky. "To byl vždycky můj sen."
"No že? Jsme si prostě souzeni," zakřenil se Minho a roztáhl ruce. "Pojď sem, moje malé!"
"Moje velké a drzé!"
Se smíchem si padli kolem krku.
"Už se to nestane, slibuju," zamumlal Andy a zavrtal hlavu do ohbí Minhova krku. Chlapec jej pomalu, v zamyšlení hladil po zádech.
"Můžeme si teď promluvit o něm?"
"Ne. O něm nikdy mluvit nebudeme."
"Proč?" zamračil se Choi.
"Protože si z jistých důvodu přeju zapomenout, že vůbec kdy existoval," řekl černovlasý bezbarvě. "A velmi bych ocenil, kdybys tohle stanovisko respektoval."
"Ale co je na Kangtovi tak špatného?"
"Všechno."
"Díky za vyčerpávající odpověď," odfrkl mladší ironicky. "On je daemon, že jo?"
"Přestaň…"
"Je naživu?"
"Ne. A díkybohu za to."
"Kdy…?"
"Před šestapadesáti lety."
•••
"Minho," Eric pobledlého, vrávorajícího chlapce podepřel pod paží, "jsi v pořádku?"
Choi nejistě zvedl hlavu a přikývl. "Jen se mi trochu motá hlava… Půjdu chvíli na vzduch, jestli to nevadí."
"Samozřejmě. Zhoumi!" Vévoda mávl na Číňana, který nechal Junha Junhem a přispěchal k nim.
"Nepotřebuju doprovod," namítl tmavovlásek.
Daemon povytáhl obočí.
"K hranicím bariéry se ani nepřiblížím, přísahám."
"Ale - "
"A ty tu máš beztak něco rozdělaného," podotkl Minho a pokynul ke světlovlasému mladíkovi, jenž netrpělivě podupával nohou. "Z boje se neutíká. Ani z toho tréninkového ne."
A tak Mi nakonec ustoupil (po pětiminutovém kázání na téma, jak se má jeho Vyvolený venku chovat) a spolu s Erikem Minha vyprovodil ke dveřím tělocvičny.
Chlapec opustil hlavní budovu a vydal se na klidnou procházku po školních pozemcích. Den byl jako malovaný, bez jediného mráčku a na začátek března hřálo slunce s až překvapivou intenzitou. Minho jeho paprskům spokojeně nastavil tvář. Stačilo párkrát se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu a hned se cítil lépe.
Pár metrů od jezírka na severní straně areálu jím nenadále zacloumal mrazivý záchvěv. Otřásl se a přitáhl si mikinu blíž k tělu. Co to…? Nepohnulo se jediné stéblo trávy, vítr to tedy být nemohl. Zamračeně se rozhlédl. Nebýt toho, že mu ještě teď zimou drkotaly zuby, myslel by si, že se mu to jen zdálo…
Otoč se, zašeptal mu intuitivní hlásek v hlavě.
Poslechl ho. A zajíkl se leknutím.
Stál přímo za ním, ve své nádherné neskutečnosti, neslyšný jako ticho samo.
Eric, co není Eric.


Přečtu si to hned, jak budu mít volnou chvilku!
(já vím, že to víš, ale prostě ti to musím sdělit)