•Druhá část šestatřicáté kapitoly, vážení. A pokračujeme přesně tam, kde jsme skončili.
(Je mi jasné, že z Min Hova rozhovoru s Andym toho teď moc nepoberete, ale... tyhle náznaky jsou prostě nutné... celé se to bude postupně vyjasňovat... Kangta přeci jenom patří/bude patřit mezi velice významné postavy...)
pozn. č. 1: "Nichkhun se nabídl, že pomůže s vyšetřováním" → konec třetí pasáže 35. kapitoly
pozn. č. 2: O Kyuhyunově matce nejvíce pojednávala první pasáž 4. kapitoly, zhruba od poloviny. Ve 13. dílu Mimu pověděl, že "pro něj neexistuje nic důležitějšího, než aby ten bizarně tragikomický příběh znal" a že mu ho poví, ale někdy později. A třiadvacet kapitol nato... no, už bylo načase.
Děkuji za Vaše reakce, užijte si čtení.•

•••
Andy zlostně dusal chodbou k západnímu křídlu Akademie. Evidentně vypadal přesně tak nepříčetně, jak nepříčetně se cítil, protože studenti mu zběsile uskakovali z cesty, jako by se báli, že je na místě roztrhne vejpůl.
Ten hodný, milý Andy, co by přece neublížil ani mouše…
Přehnal to. Ovšem. A moc dobře to věděl. A ačkoli jeho svědomí hystericky vřískalo, když Minha, sípavě popadajícího dech, zanechal bez jediného pohledu schouleného na zemi tělocvičny, vztek mu nedovolil svého činu otevřeně zalitovat.
Viděl přece, jak moc se mu příčí vůbec slyšet to proklaté jméno, tak proč…?! Někdo by měl chlapci zatlouct do hlavy, že rozumní lidé démony vědomě nedráždí. Nikdy. Pro dobro svého vlastního, příliš křehkého života…
Koridorem se rozlinuly čisté, sladce tesklivé tóny klavíru. Andy strnul. Cítil, jak se mu hrůzou ježí vlasy na zátylku. Ta melodie… zná ji. Ano, rozhodně ji zná.
Kéž by mohl tvrdit, že ne.
"Tohle je snad zlý sen…!" vykřikl zoufale. Obrátil se na podpatku, divoce se prohnal chodbou a vřítil se do inkriminované učebny zpěvu.
Yesung za pianem překvapeně vzhlédl. "Andy? Co se - ?" Zaječel, když ho démon i se židlí neurvale odstrčil stranou, nato popadl papír s ručně sepsanou partiturou a rozerval ho na kousíčky.
Dočista ohromený Sung jen s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se zažloutlé útržky notového záznamu ladně snášejí k zemi.
"Už toho bylo dost," zašeptal démon. "Prosím."
Mladší mechanicky přikývl, nechápaje na co Andy naráží. Avšak ta beznaděj v jeho hlase… ta byla naprosto výmluvná.
Ještě několik vteřin po jeho odchodu seděl jako zařezaný, neschopen ani mrknout. Rozechvěle se natáhl pro to, co zbylo z partitury.
"Yesungie!" Do třídy bez dechu vpadl Min Ho. Vyplašeně si svého pobledlého přítele prohlédl od hlavy až k patě. "Jsi v pořádku? Křičel jsi… Co se stalo?"
Černovlasý mu skočil do náruče. "Nemám tušení, co se stalo," vyhrkl nešťastně. "Hrál jsem na klavír a najednou sem vtrhl Andy a tu partituru roztrhal." Ukázal Min Hovi, co držel v ruce. "Byl jako šílený a přitom… vyděšený k smrti. Vůbec tomu nerozumím…!"
Hrabě se pozorně zadíval na zničený notový záznam. "Co je to za skladbu?"
"Autorské dílo nějakého studenta. Bez podpisu. Každopádně docela historický kousek. Hrával jsem ji tu ještě za studií."
"Chceš tím říct… že ji napsal někdo, kdo tu studoval před víc než šedesáti lety?"
"Um. Vlastně," Sung přemítavě nakrčil čelo, "když jsem ji našel a hrál úplně poprvé, poznamenal Leeteuk něco v tom smyslu, že byl u toho, když vznikala. Že ji napsal jeho spolužák…? Promiň, je to dávno." S povzdechem se opřel čelem o Min Hovo rameno. "Co to do Andyho vjelo? A jak s tím proboha souvisí tahle anonymní skladba…?"
"Nejspíš nijak," odtušil tmavovlasý chlácholivě. "Sun Ho má dneska prostě jenom… špatný den."
•••
Hrabě si to bez zaklepání, suverénně nakráčel do Andyho apartmánu.
"Uklidni se, ano?" zabručel namísto pozdravu a zavřel za sebou dveře. Starší k němu mlčky zvedl oči, schoulil se hlouběji do měkkého polstrování pohovky a přitáhl si kolena k bradě.
Choi usedl do křesla naproti němu. Přeměřil si sirénu dlouhým pohledem. Zkoumal. Hodnotil. "Vystrašils mi ženu," houkl vyčítavě.
"Jo. A přiškrtil Minha."
"COŽE?!"
Andy si povzdechl. "Nikdy bych mu neublížil… aspoň jsem si to dodneška myslel… Jenže on se vytasil s tou fotkou v ročence a… a začal se na Kangtu vyptávat… a pak řekl, že když nechci odpovídat já, zeptá se Erika…!"
"A kruci," sykl tmavovlasý.
"Tak nějak," přikývl Lee. "A mně prostě přeskočilo. Hrůza z toho, že by to vážně mohl udělat - a že on by to udělal, je umanutej po tobě - mi úplně zatemnila mozek." Bolestně protáhl obličej. "Miluju ho, Min Ho, opravdu, ale pokud si mám vybrat mezi ním a Erikem…"
"Vždycky vyhraje Eric," konstatoval mladší věcně. "Je mi to jasné."
"Takže chápeš, že mě to mrzí… a vlastně nemrzí." Černovlasý ustal v rozpačitém třepení cípu staré deky a ublíženě našpulil rty. "Kangta tu vážně studoval?"
"No evidentně."
"A tys to nevěděl?!"
"Sun Ho, ty vole, já ani nevěděl, že tu studuje moje lidskost, dokud se přede mnou tak dramaticky nezjevila!"
"Seš strašnej ignorant."
"Že?"
Andy potřásl hlavou. "Co jsi Minhovi řekl?"
"Já?" zamračil se hrabě. "Vždyť sám nic nevím, tak co bych mu asi vykládal?"
"Ale on něco tuší."
"Blbost."
"Jenže - !"
"Andy!" Min Ho zvýšil hlas. "Zamysli se, proboha, vždyť není nikdo, od koho by se Minho mohl o té… záležitosti cokoli dozvědět!"
"Jo, máš pravdu," Lee si unaveně promnul kořen nosu. "Než se o tom slůvkem zmínit, to by si Eric radši ukousl jazyk, a všichni ostatní protagonisté jsou mrtví… nebo v Japonsku. Máš pravdu, promiň mi to." K jeho údivu však Min Ha jeho slova neuklidnila - spíš naopak. Jako by si pojednou uvědomil cosi, co ho ani v nejmenším nepotěšilo.
Andy svraštil čelo. "Děje se něco?"
"Hm?" Tmavovlasý se vrátil do reality. "Ale ne, to nic. Jen přemýšlím… Ten Minhův zájem o Kangtu se dá jistě logicky vysvětlit… No ovšem, vždyť při vašem prvním setkání jsi Zhoumimu řekl, že ti někoho připomíná, pamatuješ? A Minho si to nejspíš vybavil, když včera s klukama náhodou narazili na Kangtovu fotku v té ročence. Pouhá zvědavost, nic víc." Jak se však jeho všetečná lidskost dovtípila souvislosti mezi Kangtou a vévodou Munem, o tom zůstal takticky mlčet.
"Hmm," zabručel Andy neurčitě. "Fakt jsou si podobní, co?"
"Vypadají jako bráchové. Až mě to ponouká zjistit, jestli Zhoumi náhodou nemá korejské předky…"
"Tak to ti přeju příjemnou zábavu."
"Díky." Min Ho se váhavě pousmál. "Mám s Minhem promluvit?"
"Je to od tebe milé, ale ne. Tohle si u něj musím vyžehlit sám. A taky se omluvit Yesungovi…"
"Ano, to Yesungie velmi ocení… Hele, oč šlo s tou skladbou?"
"Je to jeho skladba."
"A to víš jak?"
Černovlasý se zatvářil, jako by žvýkal citron. "Jednou, když se Eric vrátil z nemocnice… Víš, jak špatně snáší vlastní strach a upadá do těch depresivních, úzkostných stavů? No, tak v jednom takovém se plácal asi měsíc v kuse. A přitom si bezděčně, pořád dokola broukal tuhle melodii.
Nikomu samozřejmě neřekl, co se stalo, jisté ale je, že to začalo toho dne, kdy byl zase za ním."
"No ale," Choi se přemýšlivě zamračil, "Eric ho přece přímo nenavštěvoval, ne? Toho by se neodvážil, vždyť… cítil se vůči němu provinile. A jak jsi řekl, bál se. A to je - obzvlášť u něj! - příšerná kombinace."
"Dosti sebevražedná."
"A Eric není sebevrah."
"Ne, není. Tak proč tedy do té léčebny každý měsíc chodil?" opáčil Andy trpce. "Proč se o něj proboha staral?!"
"Vina, Sun Ho. Vina."
"Idiot."
"To ti vyvracet nebudu."
Lee si povzdychl. "Ta skladba se k Erikovi každopádně nesmí dostat. Jestli ji tu uslyším ještě jednou, je mi fuk, který miláček bude sedět za klavírem, poletí střemhlav oknem."
"Bez obav, spálím ji."
"Děkuju. A, prosím, o ničem z tohohle rozhovoru se mu nezmiňuj."
"Budu mlčet jako hrob," přislíbil hrabě.
•••
"Co. To. Je?!"
"Ehm," Zhoumi střelil očima od mračícího se Arona k cukrující dvojici u schodiště a nervózně se zasmál. "Nichkhun se nabídl, že pomůže s vyšetřováním, no."
Mladšímu zacukalo levé oko.
"Myslel jsem, že budeš rád!"
"Však skáču štěstím do stropu, nevidíš?!" ucedil Aron ironicky. "Tss, a já vůl těm jeho sladkejm řečičkám málem uvěřil…!"
Zhoumi překvapeně pozvedl obočí. "Až tak?"
"NE! Vypadám snad jako kurva?! Sakra!"
"Nijak se nerozrušuj, tohle je naprosto běžná situace," zabručel za jejich zády suše Junho.
Dvojice nadskočila leknutím.
"Chansung má tendence šukat všechno, co se hýbe. A to docela nekompromisně… Takže," světlovlasý si rudnoucího Arona dlouze přeměřil, "jestli s tebou fakt ještě nespal, ber to jako poctu. Evidentně si tě neuvěřitelně váží."
"Uhm, díky? Asi?" zakoktal Američan.
"Tak?" Mi do něj šťouchl loktem. "Všechno dobrý?"
"Dobrý?" nafoukl se Ron. "Dobrý?! Ne! Ať si ho Nichkhun klidně nechá!" zaječel a s hrdostí vyšší než on sám vztekle odkráčel pryč.
Junho uznale pokýval hlavou. "Jeho přístup se mi líbí…"
"Tos udělal schválně?" zamračil se černovlásek.
"Pokud míníš to, že jsem Aronovi včas a velkoryse osvětlil, jak to v posteli pana Hwanga chodí, tak ano, udělal. Nic nečestného v tom gestu nehledej."
"Chceš říct, že i váš vztah vypadá stejně, jako jsi mu popsal?"
"Dá-li se tomu říkat vztah," zkřivil Junho pohrdavě rty. Nato Mimu náznakem kývl na rozloučenou a pokračoval chodbou dál, směrem ke knihovně.
Číňan za ním pár vteřin zamyšleně hleděl. To, že se k němu blíží Chansung, si tak uvědomil, až už bylo na ústup příliš pozdě.
"Čau," tmavovlásek se rozhlédl, "nebyl tu s tebou Aron?"
"Jó, alé… Vzpomněl si, že má ještě něco důležitého na práci…" Mi usilovně zapátral v paměti, nad čímže se to Minho včera tolik rozčiloval. "Referát do biologie, myslím."
"Aha… Tak dík," zamručel mladík neurčitě a s očima zabodnutýma do podlahy odkvapil na opačnou stranu, než Junho pár vteřin před ním.
Zhoumi se nervózně ošil. Chansungova melancholie, tak kontrastně smísená s jeho brutální fyzickou silou, mu naháněla solidní husí kůži.
Vyběhl z hlavní budovy a vzal to přes nádvoří k protilehlému, severnímu křídlu. Hbitě vystoupal do druhého patra a odtud zamířil ke dveřím Kyuhyunova pokoje.
"Hej, Mi!"
Ohlédl se. Z jednoho z vedlejších pokojů vykukoval jeho šklebící se spolužák se svým spolubydlícím. "Budeme potřebovat špunty do uší?"
"Vole!" prskl černovlásek se smíchem. Krátce zaklepal na dveře, vyplázl na řehnící se dvojici jazyk a vklouzl ke Kyuovi.
"Dneska všem hrabe, doopravdy… A Aron je pěkná citlivka, to bys nevěřil…!" Miho chechot ustal stejně záhy, jako začal. Ustaraně si ztichlého, duchem nepřítomného Kyuhyuna, jenž apaticky upíral zrak na černý displej svého mobilu, prohlédl.
"Kyu?"
Mladší si povzdechl.
"Jsi v pořádku?" svraštil Zhoumi čelo a usedl na kraj postele. Pohladil chlapce po nártu, k němuž měl ze všech částí jeho schouleného těla momentálně nejlepší přístup.
"Popravdě? Ani ne," zamumlal Cho a podal příteli zmačkaný kousek papíru, který až doteď křečovitě svíral v ruce.
Číňan jej tázavě rozložil.
"Je to telefonní číslo k nám domů."
"Hm? Proč ho nemáš uložené?" podivil se daemon upřímně.
"Proč…? Myslím, že přímá demonstrace bude lepší, než zdlouhavé vysvětlování…" Kyuhyun se křivě pousmál a podal Mimu mobil. "Tak prosím."
"Nemůžu jenom tak volat k vám domů!"
"Jasně, že můžeš. Zavolej a ptej se po mně."
"Ale - !"
"Věř mi, kotě, stačí vyslovit mý jméno."
Zhoumi značně neochotně udělal, co po něm Kyuhyun žádal. Vyťukal číslo a přiložil mobil k uchu. Vyčkával. Asi po pátém zazvonění se na druhém konci linky ohlásil vysoký ženský hlas.
"D - dobrý den, tady Zhou. Mohl bych…," nasucho polkl, když se bezděky střetl s mladšího temným pohledem, "mluvit s Kyuhyunem?"
V telefonu nastalo hrobové ticho.
"Haló? Slyšíme se…?"
"Kyuhyunnie je mrtvý."
"Eh? T - to bude omyl. Cho Kyuhyun, první ročník Akademie Černých bratří - …"
"Kyuhyunnie je mrtvý," zopakovala žena bezbarvě.
"Při vší úctě, madam - …"
"Vídáš se s ním?"
"Prosím?"
"Dej si pozor!" zašeptala žena naléhavě. "Nesmíš mu věřit! Kyuhyunnie je mrtvý! Mrtvý, rozumíš?"
Mi se na chlapce znepokojeně zadíval. Z jeho výrazu se však nedalo vyčíst zhola nic.
"To ta stvůra… ta krvežíznivá stvůra ho zabila! Zabila mého syna a vetřela se na jeho místo… Není to Kyuhyun, nesmíš mu věřit…!" Její překotná výpověď nenadále umlkla. Bylo slyšet, jak těžce, zajíkavě oddechuje. Pět vteřin, možná víc. Než se pronikavě rozječela: "ZABIJ HO! ZABIJ HO, PROBOHA! MUSÍŠ HO ZABÍT DŘÍV, NEŽ BUDE POZDĚ…!"
V pozadí se ozval rozčilený mužský hlas a žena začala cosi nesouvisle vřískat. Podle zvuků se u Choů rozhořel lítý souboj o sluchátko.
Zhoumiho však ani v nejmenším nezajímalo, kdo nakonec vyhraje. Roztřeseně ukončil hovor a vrátil mobil Kyuhyunovi.
"Ta milá paní, jak jsi asi pochopil, to byla moje matka," odtušil chlapec s cynickým úsměškem na rtech. "Zjistila, že jsem poloviční démon a pomátla se z toho. Svého syna pohřbila a už víc než rok a půl žije v představě, že se na jeho místo vetřel… no, že jsem se na jeho místo vetřel já. Já a moje krvavá potřeba, haha. Takže jen co mě zmerčí, má tendence chápat se nožů a dalších ostrých předmětů a tak…" Zašklebil se. "Jistě mi tedy odpustíš, že vás pravděpodobně nikdy osobně nepředstavím."
"Kyu…"
"Uvěřils jí? Aspoň na moment?"
"Co je to zas za blbou otázku?" zamračil Zhoumi.
"Náhodou není vůbec blbá. Nemůžeš si být jistý, že nejsem vetřelec…"
"A záleží snad na tom?"
Kyuhyun povytáhl obočí.
"Jsi-li vetřelec, tak jsem tě jako vetřelce už poznal," starší se s úsměvem posunul blíž ke stěně a objal černovláska kolem ramen, "a mohu slavnostně prohlásit, že o žádnou jinou, nemimozemskou formu Cho Kyuhyuna určitě nestojím."
"Do hajzlu, potřebuju kapesník…"
"Budeš brečet?"
"Jo!" zabručel mladší mrzutě a Mi se rozesmál.
"Seženu ti krajkový s monogramem."
"S tvým monogramem."
"Platí."
•••
Dveře nehlučně klaply a Aron se po špičkách proplížil spícím pokojem ke koupelně. Celý interiér se topil ve tmě, jediným slyšitelným zvukem bylo Renovo pravidelné, hluboké oddechování.
Daemon se v rychlosti osprchoval - štěstí, že nechal pyžamo od rána pohozené na stoličce vedle umyvadla - vyčistil si zuby a s širokým zívnutím vyšel z koupelny.
Zarazil se.
Ren seděl na posteli a propaloval ho dlouhým, nic neříkajícím pohledem. Nebýt toho, že ještě před pár minutami rozhodně spal jako dřevo, zdálo by se… že na něj čeká.
Ron vyloudil na tváři omluvné pousmání. "Promiň… Vzbudil jsem tě?"
Světlovlásek zavrtěl hlavou. A pak se taky usmál a v jednoznačném gestu pozvání nadzvedl peřinu.
Starší poslušně přicupital k posteli a lehl si vedle něj. Ren přes ně oba urovnal přikrývku a spokojeně se vedle Arona uvelebil.
Měkce, téměř bázlivě jej políbil na rty.
"Dobrou noc," zašeptal daemon ospale a zavřel oči. Vnímal, jak jej Renovy prsty něžně vískají ve vlasech, nechával se unášet jemným rytmem neznámé písně, kterou mu chlapec tiše zpíval.
Byla to ukolébavka.
A Aronova unavená mysl se ještě na zlomek vteřiny stačila v intuitivním záchvěvu nedůvěry podivit tomu, odkud může Ren tak starobylý text znát.


_Odkud_ může Ren tak starobylý text znát?! Yah! Jestli se Aron probudí jinde než tam, kde usnul, a aniž by měl všechny končetiny/vnitřnosti/mentální... é... přednosti, tak si mě nepřej?!