Hezké poledne, děti.
Znáte ten pocit, když si schválně nastavíte dva budíky, abyste o půl osmé prostě vstali (protože jako diabetik holt musíte jíst pravidelně), a najednou zjistíte, že je devět hodin? Nu, lepší než včera, to jsem se probrala v půl jedenácté. Nenasnídaná, samozřejmě... Zítra ráno bude spolubydlící zaúkolována mě probudit v sedm, kdy vstává do školy, i kdyby k tomu musela použít násilí...
Ale zpátky k blogu. Čtrnáct dní MiMiho slávy pominulo a... prostě... jak vidíte, už asi tři měsíce se topím v aronovské vlně, ehm.

Loví mě i ve chvílích, kdy nejsem nalezlá na Googlu či YouTube a statečně se snažím psát. Ať už v podobě drahého stíhaného daemona nebo bezútěšně zamilovaného ducha. Jo, jo, já věděla, proč ho neobsazovat do Behind! xD
Beztak se mi mstí za má půlroční neúmyslná ignorování. A že si dává záležet! Můžu si stýskat sebevíc, že tu až příliš dlouho nebyl můj nejmilovanější Shinhwa muž, stejně mi to k ničemu není. :D Co naplat, Aronniemu se těžko odporuje...

...pac a pusu, Vaše Nagasaki

