
Škola prokletých - 24. díl b.
16. září 2015 v 22:43 | Nagasaki Nicolca | Škola prokletých•Zdravím, přináším Vám druhou, opět o něco kratší část čtyřiadvacáté kapitoly. Protože Miho, Arona a MinSunga není nikdy dost, že?
Děkuji za komentáře a hodnocení! Příjemné počtení přeji. Tedy snad...•

•••
"Říkáš, že tě ještě nekontaktovali?" ověřil si Aron a odemkl dveře. Rozpačitě se omluvil za nepořádek.
"Zatím ne," přisvědčil Zhoumi. S díky vstoupil do pokoje a rozhlédl se. Všudypřítomný chaos působil překvapivě útulným dojmem. Musel se usmát.
"Možná to ani nemají v plánu," podotkl mladší zamyšleně.
"Proč myslíš?"
"Spolupracuješ s Min Hem. Rada očividně pochopila, že tě svými antidémonskými bláboly nezviklá a rovnou to vzdala."
"Spíš se jim perfektně hodí, že takhle mě můžou zrovna připsat na seznam nepřátel…" Mi se zamračil. "Nechápu to. Kdyby byla Minhova existence nějakým zhoubným nedopatřením, nebyl by mu přece přisouzený daemon, ne? Nestojí snad za vším rovnováha světa? Kdyby měl Minho způsobit její zkázu, proč by mu zřizovala ochránce?"
Aron přikývl. "Je to blbost. Neměli by mezi lidskostmi dělat rozdíly. Jednou je povinností daemonů chránit lidskosti a Lordova rada pro ně má být vzorem. Tedy," zarazil se, "vzorem… jak se to vezme."
Černovlásek pozvedl obočí.
"Víš, jak se daemon zaslouží o místo v Lordově radě?"
"Aha, tohle," pochopil Zhoumi Ronovu skepsi. "Pravda, vyznamenávat daemona za to, že zvládne ustát smrt svého Vyvoleného, je hodně zvrácené." Zavrtěl hlavou, načež se na pár chvil váhavě odmlčel. "Taky tě ze začátku tolik skličovalo to hysterické přesvědčení, že nemáš šanci to zvládnout? Že… zklameš?"
Rudovlásek se usmál. "Daemon, který o sobě nepochybuje, není dobrý daemon."
"To je milé, díky. Jen ne moc pozitivní…"
"Zvykneš si."
"To doufám," povzdechl si starší s trochu unaveným smíchem. Pak ale jeho pozornost upoutal drobný předmět zavěšený na klice okna. Zaujatě přistoupil blíž. Prsty se zlehka dotkl hebkých barevných peříček. Svými odstíny připomínaly plameny. "Lapač snů?"
"Hm. Trápí mě noční můry."
"A funguje?"
Aron pokrčil rameny. "Je to s ním lepší, než bez něj." Vypadal v tu chvíli tak ztraceně, že měl Mi sto chutí zahrát si na mamku kvočnu a obejmout ho.
"Noční můry o čem?" zeptal se opatrně.
Chlapec k němu zvedl prázdný pohled. "O Min Kim," šeptl bezbarvě. "Tak zoufale se před ním snažím utéct a když se konečně s křikem pobudím, uvidím ho vedle sebe." Hořce se zasmál. "Vím, že je to Ren, samozřejmě, ale v tu chvíli… Nenávidím se za to. Rena ničí, když vidí, že se ho bojím, a to si nezaslouží." Zavrtěl hlavou. "Jenže já se toho strachu nedokážu zbavit."
Zhoumi nakrčil čelo. "Ale s Min Hovými známostmi… Není snad Eric Mun démon strachu? Proč tě od něj neoprostí?"
"Nemůže. Strach jako magická entita funguje komplexně. Vévoda by mě sice mohl zbavit veškerého strachu, ale to - jak říká - je sebevražda. Žádná bytost nemůže bez strachu existovat."
"Hmm," zabručel Mi a stočil pohled zpátky k lapači snů.
"Dal mi ho Andy," zamumlal Aron.
"Andy Lee?"
Mladší přikývl. "Ren tomu nevěří. Tvrdí, že si jenom namlouvám, že má ten lapač nějaký účinek. Možná. A možná ne. Nefunguje stoprocentně, ale rozhodně mi pomáhá."
"Takže míváš zlé sny jenom občas?"
"Jednou dvakrát do měsíce."
"Uf."
"Nech si ten zhrozený výraz," zasmál se Aron. "Teď už je to fajn, vážně. Dřív jsem hrůzou třeba čtyři dny v kuse nezamhouřil oka."
"Když to podáš takhle…" Zhoumi se s úsměvem posadil na kraj Aronovy postele. "Poslyš, jak jste se vy dva vůbec dostali k Min Hovi?"
"No," mladší se poškrábal na zátylku, "když jsem zabil Min Kiho… on se s Renem spojil krevním poutem, takže když umřel, zemřela s ním Renova lidská podstata. Byl šestnáct dní v bezvědomí. Už jsem se začínal bát, že se vůbec neprobere, vždyť proměna lidskosti v démona trvá v průměru týden, maximálně dva. Ale probral se. Zrovna v momentě, kdy mi Raven na chodbě připomínala, že je mojí povinností ho zabít. Ren ji slyšel, zpanikařil a utekl. Netušil, kam má jít. Nechal se prostě vést Min Kiho instinktem. A tak skončil u jediného přítele, kterého Min Ki kdy měl."
"U Min Ha."
"Přesně tak. Já se tam octl pět dní nato… Nevěřil bys, jak je pro daemona obtížné dostat se do Podsvětí!" zafrkal Aron dotčeně. "No, každopádně, Min Ho byl natolik úžasný, že měl pro naši prakticky bezvýchodnou situaci pochopení a nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. A my zůstali, přirozeně. Vždyť na útěku bychom přežili sotva dva dny a pak, přiznejme si, Min Hovi se odolává jenom stěží." Zazubil se.
Mi obrátil oči v sloup. "Tak ty taky?"
"No jo," pokýval rudovlásek vážně hlavou, "ty tomu nemůžeš rozumět. Ty máš Minha." Načež se upřímně rozesmál, protože nakažlivost Zhoumiho smíchu neměla obdoby. Jenže ani tentokrát mu veselí moc dlouho nevydrželo.
"Víš," mroukl zdráhavě, "Ren Min Ha zbožňuje… tolik, až to Min Ha občas děsí…"
"Připomíná mu Min Kiho?" pochopil starší.
Aron přitakal. "Mám trochu obavy, jak bude Ren reagovat na Yesunga… Min Ki je sice mrtvý, ale část jeho duše v Renovi přežívá… a může se projevit, získat nadvládu… zvlášť pokud ji něco vyburcuje…"
"A Min Hův a Yesungův vztah by mohl být spínač."
"Ano."
Mi si začal rozčileně hryzat spodní ret, pak ale rozhodně potřásl hlavou a vzal mladšího s úsměvem za ruku. "K tomu nedojde. Nedovolíme, aby se to stalo."
"Zhoumi…"
"Když na něj budeme společně dávat pozor, jistě podobné katastrofě předejdeme."
Společně. Stále si nezvykl, jak krásně to slovo zní. Žádné ty sám, protože k nám nepatříš, protože jsi jiný, protože ses nám znelíbil a ubožejšího obětního beránka aby jeden pohledal. S tím je konec. Nadobro. "Děkuju," špitl Ron dojatě.
"Za co?" podivil se černovlásek nechápavě.
Aron neodpověděl, jen se široce usmál.
Zhoumi pohlédl na budík. "Měl bych jít," omluvil se a vstal. "Čeká na mě Kyuhyun."
Mladší kývl a galantně ho doprovodil ke dveřím. Mi s poděkováním vyšel na chodbu.
"Krásné sny," popřál Ronovi na rozloučenou.
•••
Po týdnu bezvýsledného snažení se Min Ho rozhodl změnit taktiku a vyrazil proti Yesungovi strategií zdvořilého ignorování. První den to vůbec nevypadalo, že by měl tento tah na celou stagnující situaci nějaký účinek, hned vzápětí se ale ukázalo, jak brilantní ona myšlenka byla.
Yesung se sice velice statečně pokoušel tvářit, že se ho to nijak netýká a že má Min Hův zájem či nezájem zcela na háku, herecké provedení však pokulhávalo a Sung si toho byl moc dobře vědom.
Toho odpoledne seděl Min Ho ve své nově zařízené pracovně v západní věži a věnoval se administrativě, když Yesung znenadání a bez zaklepání vpadl dovnitř a řádně popuzeně za sebou zabouchl dveře.
Tmavovlasý odsunul papíry stranou a tázavě se na příchozího podíval.
"Doufám, že ty se bavíš, protože já rozhodně ne!"
"Ale to mě mrzí." Min Ho nasadil lítostivý výraz. "Tvářil ses, že tě má otevřená náklonnost irituje, tak jsem předpokládal, že oceníš víc, když se stáhnu…"
Yesungovi zacukalo obočí. "Chceš mě vyprovokovat?"
Démon se s úsměvem zvedl od stolu. "Možná?" odtušil rozpustile.
Černovlasý zaskřípal zuby. Měl odejít. Měl. Místo toho ale udělal tři vzteklé kroky vpřed a skočil Min Hovi kolem krku. "Nenávidím tě," zavrčel a zuřivě ho políbil.
Zaskočilo ho to. Víc, než by sám přiznal. Min Ho vyčkal dvě tři sekundy, to kdyby si Yesung své silně neyesungovské konání snad mínil rozmyslet - což ale, jak vidno, nemínil. Dychtivě si ho tedy přitáhl do náruče, levou rukou se majetnicky usídlil na jeho hýždích a s vervou sobě vlastní se jal staršímu polibky divoce oplácet.
Šedesát let odloučení mělo možná vliv na vše okolo, ale na jejich vzájemné milostné souznění ani v nejmenším. Perfektní souhra, k níž nejsou potřeba slova, přesně jak se Min Ho pamatoval. Jako by žádná propastná doba neutekla. Jako by jeho Yesungie byl znovu tím šťastným a nezklamaným sedmnáctiletým chlapcem.
Padli na pohovku. Yesung mu roztouženě zasténal do úst, když se o sebe jejich rozkroky dráždivě otřely.
Bože, jak moc ten hlas zbožňoval!
Černovlasý spokojeně zavrněl a vklouzl rukama pod látku Min Hova trička. S úsměvem ho políbil hlouběji. Nehty nešetrně přejel po jeho zádech.
Ten dotyk Min Ha probudil z povznesené euforie. Ač nerad, odtáhl se od Yesunga a vyzdvihl se na loktech. "Počkej, Sungie," vydechl chraplavě. Chtěl ho, samozřejmě, ale… "Takhle by to být nemělo…"
"Nech si gentlemanství na pak, prosím," ucedil Sung frustrovaně, přetáhl mu tričko přes hlavu a vrhl se na jeho rty.
Tmavovlasý neprotestoval. Ani v nejmenším.
"Jak si přeješ," zamumlal mazlivě. Vzápětí už letělo Yesungovo černé sako kamsi do kouta.
Zatímco knoflíček po knoflíčku rozepínal jeho košili, jazykem něžně mapoval každý kousek nově odhalené kůže. Slyšel, jak Yesung zrychleně dýchá, cítil, jak mu zběsile buší srdce. Usmál se. Propletl prsty s těmi Sungovými a vtiskl mu něžné políbení na podbřišek. Pak se přes obnažený hrudník vrátil nazpět k jeho tváři, pomalu a beze spěchu, a spojil jejich rty v dalším nedočkavém polibku.
Nemilosrdně krátkém polibku.
Místností se rozlehlo naléhavé zaklepání na dveře a oni oba strnuli zděšením.
Nezvaný pár vteřin vyčkal, a když se nic nedělo, zaklepal podruhé.
"Měls pravdu," hlesl Yesung mdle a vysmekl se z Min Hova objetí. "Asi to tak vážně nemá být." Spěšně si pozapínal košili, sebral ze země sako a bez dalšího slova vystřelil ze dveří.
Heechul za ním zůstal překvapeně hledět, načež zdráhavě nakoukl do pracovny. Min Ho si zrovna zamračeně stahoval tričko přes boky. Krátce na Chula pohlédl. A že milý pohled to opravdu nebyl.
"Co potřebuješ?"
Starší si povzdechl. Tak tohle bylo vážně trapné. Jenže co naplat. Ještě jednou se ohlédl, jako by kontroloval, že Yesung není v doslechu, a zachmuřeně vstoupil dovnitř.
•••
Trvalo hodinu, než ho konečně našel. Běhal po škole jako blázen, ptal se každého, na koho narazil, ale odpověď dostával tutéž. Až jeden drobný hnědovlásek v uniformě vládců vzduchu mu pověděl, že Yesunga viděl odcházet pryč z areálu Akademie.
Stál nehnutě na kraji jezírka zarostlého rákosím a s rukama založenýma na prsou pozoroval poklidnou vodní hladinu.
Min Ho zvolnil tempo. Když k černovlasému přistoupil, ani jeden z nich nijak nezareagoval. Několik chvil společně mlčky sledovali dokonale harmonickou scenérii před sebou.
"Co se stalo? Před šedesáti lety?"
Yesung sebou trhl, skoro jako by ho mladšího slova zabolela. Vyděšeně se na něj podíval.
"Co jsi udělal, když jsem zmizel?" zeptal se Min Ho zmateně. Ustaraně. Provinile…
Jak mu to Heechul mohl udělat? Yesung potlačil bezútěšný vzlyk. Proč mu to proboha říkal?! Měl pocit, že se mu bortí půda pod nohama.
"Yesungie…?"
"To není tvoje věc," vyštěkl starší a odvrátil se.
"Že není?"
"Ne!"
Min Ho Sunga popadl za zápěstí, ale ten se mu zprudka vyškubl.
"NECH MĚ NA POKOJI!" zaječel hystericky a rozběhl se pryč. Věděl, že kdyby se ho Min Ho rozhodl dostihnout, neměl by šanci. Démon byl ale nejspíš příliš v šoku anebo pochopil, že teď nemá smysl cokoli řešit. Ať tak či tak, Yesung mu byl vděčný.
Nitrem školy se prohnal se snažně netečnou tváří. Avšak v momentě, kdy za ním zapadly dveře apartmánu, svezl se podél nich k zemi, kolena si přitáhl k bradě a zoufale se rozvzlykal.
Komentáře
Já.Chci.Pokračování.
sdfgthjukjh MINHO A SUNG!!! asi se z nich zblázním...
Aron a Mi jsou dobrá dvojka a svělí ochránci určitě
Min Ho a Yesung se konečně rozhoupali a pak tohle...no tak...co se stalo před 0 leti...snad to brzy zjistíme
Ahoj chtěla bych se zeptat jestli máš v plánu s touhle povídkou pokračovat, abych věděla jestli má cenu ji číst, nebo se přesune do sekce ZASTAVENO? ![]()


To byl super díl moc se těším na pokračování