•Kdo uhodne, co je pan tajemný zač, dostane... nic nedostane, ale potěší mě.xD
PS: Myslím, že pokud jste četli tu šílenou dialogovou QMi jednorázovku Mnohomužství škodí vám i mužům Kyuhyunovi ve vašem okolí, nemělo by pro vás být tak těžké ho odhalit.
PPS: Taeminova "Žabka! Žabička! Žabulinka!" původně patří Barice. Díky za hlášku, drahá.:)•

•••
Vlak s protivným táhlým zakvílením zastavil na nádraží. Zhoumi, kterého ten zvuk dnes už po několikáté probral z lehkého dřímání, zamračeně zamžoural na houf lidí na peróně. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč na každém nástupišti ostražitě kontroluje nové cestující, skoro jako by mezi nimi někoho vyhlížel. Někoho před kým měl chuť utéct a zároveň na něj nadšeně zavolat, pozvat ho sem, promluvit si, nechat se obejmout… Nebo to možná věděl moc dobře, ale odmítal si to připustit.
Zívl a ještě jednou pro jistotu přelétl očima nástupiště. Ne, nikdo okatý, na první pohled nekorejský a neskonale hezký - ba ne, krásný! - se v davu nenacházel. Za doprovodu dlouhého trpitelského povzdechu si unaveně promnul spánky. Tak fajn, je na čase přestat sám sobě lhát. Nichkhun mu leze na mozek. Jo. Začalo to den před Vánoci frontálním útokem od Victorie, celý Štědrý den ho to pomalu a trpělivě nahlodávalo a dnes ráno mu zasadila podpásovku vlastní matka! Zhoumi zoufale praštil hlavou o okno.
"Víš doufám, že tím, že se mu budeš neustále vyhýbat, nic nevyřešíš," pravila znenadání Zhou Ling, zatímco skládala špinavé nádobí do myčky.
Mi upustil pastelku, kterou mu před chvílí vecpala Mei a dožadovala se, aby jí nakreslil poníka, a zůstal na mámu užasle hledět. "Vy jste se na mě snad se Songovou domluvili, nebo co?!"
"Tak i Tori si toho všimla…?" Ling si urovnala své přísně střižené mikádo za uši a s povzdychnutím zavrtěla hlavou. "Poslyš, zlato, já rozhodně netrpím žádnou chorobnou potřebou montovat se do tvého (ex)milostného života, ale nemyslíš, že bys s tímhle měl něco dělat?"
"S čím přesně?" zavrčel Mi, zvedl pastelku a rozčileně pokračoval v rozkresleném poníkovi. Mei, sedící na koberci opřená o křeslo, po bratrovi zvědavě pokukovala.
"S Nichkhunem přece," odtušila žena. "Má tě rád. Pořád. Možná i víc než to. A ty se mu vyhýbáš jako čert kříži. Proč? Je to snad… kvůli Minhovi? Nechce, aby ses s ním vídal?"
"Minho? Ten zrovna," odfrkl Zhoumi. "Před ním kdybych se jen zmínil, že mě Nichkhun pozval na kafe, dotáhne mě za ním klidně i násilím. Zbožňuje ho. Minimálně polovinu minulýho roku provzdychal nad tím, jaká je hrozná škoda, že jsme se s Khunem rozešli."
"Počkej, loni už jsi s Minhem přece chodil, ne?"
"Jo. A on si ve volném čase stýskal, jak krásný jsme museli být s Nichkhunem pár," ušklíbl se černovlásek, zatímco zakrslému fialovému oři na papíře dokresloval majestátní tyrkysovou hřívu.
Ling založila ruce na prsou. "Chápu. V Minhovi problém není. Takže…?"
"Takže co?"
"Takže je nejspíš v tobě."
"Hm… asi."
"Asi?"
"Já nevím, mami!" rozhodil Mi nešťastně rukama. "Nevím…! Je špatné, že Nichkhuna nechci vidět… teda vlastně chci… ale přitom nechci - nemůžu! - , protože… protože se bojím, že mu ublížím? Že ho zraním víc než doteď?"
Ling mlčky přistoupila ke křeslu a konejšivě syna pohladila po vlasech. "Ne, zlatíčko, není to špatné. Právě naopak. Ale myslím, že Nichkhun je i na takovou eventualitu připravený. Musí být. Zvlášť pak, pokud tě stále miluje."
Vlak se dal znovu do pohybu a za pár chvil už šedivé nádražní budovy vystřídala líbezná pohádkově zasněžená krajina.
Zakaboněný Zhoumi se pohodlněji uvelebil na sedačce. Ačkoli bylo nástupiště plné lidí, do vozu, v němž seděl on, nepřistoupil nikdo. Taky dobře, pomyslel si a zavřel oči. Pokojné ticho, doprovázené pouze kulisou rytmického dusotu vlaku uhánějícího po kolejích, si dosytosti užíval.
Zpočátku se mu dařilo mít hlavu naprosto prázdnou, vůbec nad ničím nepřemítat, prostě jen relaxovat. Po několika málo minutách už ale své lelkující myšlenky přistihl, jak se opět nenápadně pokoušejí ubírat jistým thajsko-čínsko-americkým směrem, a tak oči radši zase rychle otevřel. Kochat se ubíhající sterilně bílou jednotvárnou zimní plání za oknem bude přece jen bezpečnější, usoudil.
Napočítal zrovna dvanáctý holý strom a na něm osm vran, když se vlak vkodrcal do tunelu. Pohled na vlastní mrtvolně bledou tvář, nasvícenou umělým bílým světlem elektrické zářivky, v odrazu okenní tabule mu způsobil nepříjemné zamrazení v zádech. Ihned se od okna odvrátil.
Světlo za stropě náhle zablikalo, pak ještě jednou a nakonec zhaslo úplně. Vagón se ponořil do absolutní tmy. Zhoumi sebou vyděšeně trhl. Ne, že by mu tma snad naháněla hrůzu, ale být jí najednou zavalený od hlavy až k patě nebyl zrovna milý pocit. Tichý hlásek v hlavě mu úpěnlivě našeptával, ať k sobě přivolá oheň, ať rozžehne vlastní světlo, ať zažene alespoň trochu té studené černočerné temnoty. Mladík ho však neposlouchal a dál trpělivě vyčkával. Tunel přece musí každou chvílí skončit, musí - !
Kdesi před ním se něco pohnulo. Mi leknutím nadskočil. Prsty křečovitě sevřel hranu sedadla. Podlaha vozu zavrzala pod dalším krokem. Roztřeseně se nadechl, zraky marně zatěkal v nepostupitelné černi kolem sebe. Další krok. A další…
Zářivka zamrkala a vlak se vyřítil z tunelu ven. Ostré denní světlo Zhoumiho na pár vteřin doslova oslepilo. Mhouřil oči na siluetu před sebou, snažil se zaostřit na její tvář - a vzápětí vyjekl šokovaným ohromením, když ji konečně rozpoznal. Byl to ten tajemný muž z kavárny.
Neznámý zvlnil rty - ty plné, smyslně vykrojené rty - v širokém odzbrojujícím úsměvu. "Je tu volno?" otázal se zdvořile a výmluvně pokynul hlavou k sedadlu naproti Mimu.
Ten jen mechanicky přikývl, v momentálním stavu naprosté konsternace ho ani nenapadlo poukázat, že vagón je přece úplně prázdný a skutečnost, že si chce muž (který se tu zjevil kdovíjak a kdovíodkud) sednout právě k němu je… nanejméně trochu podezřelá.
Brunet si svlékl krátký tmavě šedý kabát a posadil se, svršek nedbale odložil na sedadlo vedle sebe. Poté se lenivě opřel o vysoké kožené opěradlo, složil ruce do klína a zavřel oči.
Mi se nervózně zavrtěl a začal si nejistě hryzat spodní ret. Celá tahle situace byla vážně podivná. Proč si k němu ten chlápek přisedl? A kde se tu vůbec vzal, tak najednou uprostřed cesty? Je to jen náhoda, že se setkávají už podruhé během tří dnů? A co ten náhlý výpadek elektřiny před chvílí - neměl v něm třeba náhodou prsty? Jeho čelo zbrázdila zádumčivá vráska. Pokradmu se na svého záhadného spolucestujícího zadíval.
Zná ho. Věděl, že jeho obličej odněkud zná. Tak atraktivní charakterický obličej si lze jen těžko splést s jiným. Ten chlap je určitě slavný, přemítal černovlásek, ale ne slavný tím povrchním a pomíjím stylem současných hereckých či pěveckých celebrit. Ne. On patří k nim.
Zhoumi si byl velmi dobře vědom toho, že pro drtivou většinu jeho vrstevníků sláva těch, k nimž nyní zabloudily jeho myšlenky, nic neznamená. Nezajímají se o ně nebo je vůbec neznají. A když už o nich třeba něco zaslechnou ve škole, rozhodně je nepovažují za tak důležité, aby s jejich podrobnějším studiem ztráceli svůj drahocenný čas. Jenže Miho třídním učitelem a zároveň patronem je jeden z nejnadšenějších démonologů na celé východní polokouli. To člověka musí chtě nechtě ovlivnit. (pozn. autorky: On vlastně Yesung nemusí být ani váš třídní učitel, ani váš patron, aby vás nakazil svým nadšení pro démony. Nichkhun Buck Horvejkul je toho zářným příkladem. Jeho třídním byl Kibum, jeho patronem Kangin, ale jeho stejně ze všech nejvíc inspiroval a ovlivnil Yesung. Proto taky momentálně studuje démonologii a daemonologii na univerzitě. / pozn. č. 2: Není divu, že se Zhoumi zajímá o démony, když jsou jimi posedlí jak jeho patron, tak i jeho expřítel!)
Mi samozřejmě nebyl v oblasti vyšší a nejvyšší démonologie tak entuziastickým badatelem jako Yesung, jeho znalosti povětšinou sesbírané ze starých svazků uložených v zapadlém oddělení školní knihovny zahrnovaly především ty opravdu nejslavnější démony. (Zhoumiho pozn.: Připomeňte mi, prosím, někdo, ať se Sunga při nejbližší možné příležitosti zeptám, jak se mu zatraceně povedlo ze všech dostupných školních knih vymazat existenci Choie Min Ha. Něco tak neuvěřitelného mohl totiž spáchat jedině on.) Nepamatoval si sice jména (kdo by taky udržel v paměti tolik Korejců?!), zato si pamatoval tváře. A tohohle muže, ano, tohohle muže rozhodně znal v souvislosti s těmi nejproslulejšími démony. O tom nepochyboval. Něco mu ale říkalo, že… on sám démon není.
Co je to za pitomost?! Potlačil nutkavou potřebu obrátil oči v sloup a plesknout se do čela. Že není démon a přitom je známý v souvislosti s démony? Doopravdy, Zhoumi, ta nadměrná konzumace vánočního cukroví nejspíš masově vyvraždila většinu tvých mozkových buněk…!
"Žádná pitomost," ozvalo se z protějšího sedadla. "Má démonská éra mě skutečně proslavila."
Mimu z obličeje vymizela veškerá barva. "Vy - vy umíte číst myšlenky?!" vypískl zděšeně. Cítil, jak rudne.
Muž po něm blýskl dalším ze svých uchvacujících úsměvů. "No jo. Už jsem skoro zapomněl, jaká je to psina," zazubil se, ale hned nato se nespokojeně zamračil. "Téměř každý v mém okolí má proti telepatii vybudovanou imunitu," postěžoval si mrzutě, načež se mladíkovi upřeně zahleděl do očí. "Nevěřil bys," zrentgenoval ho pronikavým pohledem od hlavy až k patě; koutky jeho úst se znovu pozvedly v půvabném, nečitelném usmání, "jak strašně je to frustrující."
Černovláskovi naskočila husí kůže. Měl pocit, jako by ho mužův pohled svlékal do naha. "Kdo jste?" otázal se bez obalu a v instinktivním obranném gestu zkřížil ruce na hrudi.
Neznámý si ukazováčkem přemýšlivě poklepal o bradu. "Víš, docela rád bych zůstal ještě chvíli inkognito," odtušil pak a okázale pohodil svou šikmě střiženou kaštanovou ofinou. "Navíc," pousmál se, "šel jsi na to dobře. Znáš mě v souvislosti s démony, přestože nejsem démon. Takových moc není. Nebude těžké mou totožnost odhalit. Vsadím se, že až se setkáme příště, budeš o mně vědět víc, než já sám."
"Příště?" zopakoval ostražitě Mi. "Jak to myslíte příště? Vy mě sledujete nebo co?"
"Nó," muž trochu rozpačitě pokrčil rameny, "jak se to vezme…"
"Co jste sakra zač?! Stalker?!"
"Uhm… možná… trochu?" připustil neochotně. Být nazýván stalkerem nejspíš nebyla zrovna jeho vysněná meta. Potom se ale upřímně rozesmál. "A není to fajn? No považ, svého vlastního stalkera přece jen tak každý nemá…!"
I Zhoumi vyprskl smíchy. Nedalo se jinak. Ten chlap byl prostě nelíčeně okouzlující. A krásný. A podmanivý. Netřeba dodávat, že sexappeal z něj sršel na kilometry daleko. Vskutku vražedná kombinace…
"Nevidím ale jediný důvod, proč bych zrovna já měl mít svého vlastního stalkera."
"Ne? Já jich vidím hned několik."
Další dokonalý úsměv, další hluboký žádostivý pohled. Mi cítil, jak mu tváře opět polévá ruměnec.
"Proč mě sledujete?"
Brunet se s lišáckým výrazem ve tváři opřel lokty o kolena a naklonil se blíže k Mimu. "Protože mě zajímáš," broukl sametově. "Velmi mě zajímáš, MiMi."
Mladíkovy oči se v němém úžasu rozšířily. "Jak jste mi to řekl?"
"Ach, promiň. To bylo nepatřičné. Tou rozkošnou přezdívkou ti říkají jen tví nejbližší, že? Minho, Siwon, Nichkhun, Junsu, Kyuhyun…"
Zhoumi zalapal po dechu. Co všechno o mně ví?! Nebo spíš… co o mně neví?
"Proč vás tak zajímám?"
Neznámý však místo odpovědi zavrtěl hlavou. "Na to je příliš brzy. Nejdříve ze všeho," znenadání stál přímo před ním, skloněný tak, že se rty téměř dotýkal Zhoumiho ucha, "se musíš probudit."
A najednou byl vagón zase prázdný. Muž zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem.
•••
"Žabko! Žabičko! Žabulinkooo!" zaječel hystericky Taemin. Odhodil cestovní tašku, roztáhl ruce, za rozběhu skočil Minhovi kolem krku a začal ho olíbávat všude, kam jen dosáhl.
Tmavovlásek měl opravdu co dělat, aby bezprostředně po útoku svého náruživého, přítulně zavěšeného přítele neskončil na zadku, přičemž se otřásal smíchy a úpěl, ať Taemin přestane, že to hrozně lechtá.
"Tomu teda říkám romantický přivítání," zafrkal sarkasticky Kyuhyun.
Siwon ho pleskl po zátylku. "Každý přivítání je romantičtejší než to, cos předvedl ty."
Min přestal pusinkovat Minhův nos a zvědavě se obrátil ke klukům. "Jaký přivítání?"
"Ále," mávl Won ledabyle rukou, "když se nám před třemi dny vrátil Mi, první, co tohohle vola napadlo říct, bylo: "Nejsi ostříhanej?"."
Celá skupina propukla v hurónský řehot. Jen Kyuhyun s uraženým "Hmpf!" našpulil pusu a založil ruce na prsou.
"Podle mě to náhodou romantický bylo," zastal se mladšího černovláska Zhoumi. Kyu v tu ránu namísto bouřkového mraku připomínal letní sluníčko na steroidech. "Jako jediný si té změny všiml. Na rozdíl od někoho tady," vrhl vyčítavý pohled na Minha.
"Víš, s tvým jazykem v mojí puse se vlasy chválej docela těžko, miláčku," odtušil mladík suše, čímž rozpoutal další hromadnou explozi smíchu.
"Dík. Teď už mám dokonale autentickou představu toho, jak to tu pětadvacátýho muselo vypadat," zašklebil se Key a chopil se rukojeti svého černorůžového cestovního kufru. "No nic, jdu se ubytovat. Onewe, Taemine, jdete taky?"
Oba přikývli.
"Fajn. Vybalte si, my na vás počkáme v jídelně," usmál se Siwon. Odstrčil Taemina, který se stále jaksi neměl k tomu, aby přestal okupovat Minhův osobní prostor, a sám chňapl bratrance majetnicky pod paží.
Zhoumi zpozoroval, jak se Minho celý napjal a prudce se od staršího odtáhl. Zamračil se. Už co se vrátil si všiml, že se atmosféra mezi Choii změnila. Udělali si něco? Nevěděl. Kyuhyun neměl o žádném problému mezi nimi ani ponětí a oni dva cokoli popírali. Zvláštní. Tázavě se rozhlédl, ale jak vidno, nikdo další Minhovu rozechvělou nepřátelskost vůči Siwonovi nezaznamenal.
Key staršímu Choiovi usmání široce oplatil. "Je skvělý vidět tě zas zpátky mezi žijícíma živýma, Wone."
"Nebudu přece dál držet smutek, když už Heechul není mrtvý… Teda je, ale ve skutečnosti vlastně není… nebo tak něco," černovlasý nakrčil obočí. "No, momentálně se nacházím ve stádiu, kdy si dlouhé chvíle krátím vymýšlením toho nejbolestivějšího způsobu smrti, kterým ho - tentokrát natrvalo! - sprovodím ze světa, jen co se tu ukáže." Zakřenil se. "Ne, teď vážně. Moje rozpoložení je už v relativně úplně normálním stavu. Za což vděčím hlavně svému nejdražšímu Minhovi," zavrkal a znovu bratrance popadl za pas a nekompromisně si ho přitiskl k boku. Minho zrudl jako rak. "Bez něj bych to nezvládl. Zachránil mě. Bez legrace."
"Nepřeháněj," zahučel mladší Choi, pohled zatvrzele upřený do podlahy, až by jeden čekal, že do ní každým okamžikem vypálí díru.
"Nepřeháním. Staral ses o mě, vytáhl mě z toho nejhoršího srabu a pomohl mi… přijít na jiný myšlenky."
"Donghae se o tebe přece taky staral."
"Jo, abych neumřel hlady," ušklíbl se Won. "Že strádám psychicky ho vůbec nezajímalo. Záviset to na něm, depkařím ve svým emokoutku ještě teď." Zavrtěl hlavou a sevřel tmavovláskův pas pevněji. "To jen díky tobě jsem na tom tak dobře. Dal jsi mi nový impuls do života."
Zhoumi zřetelně cítil, jak nervózní a vyděšený Minho je. S divným pocitem okolo žaludku přelétl očima z jednoho na druhého. Proč se nemůže zbavit dojmu, že v Siwonově hlase slyší jakýsi chlípný podtón?
"Jenom se nedělej, Minho," zachechtal se Kyuhyun a drcl staršího pěstí do ramene. "Všichni přece víme, že máš spasitelský ambice. Tak proč to tajit?"
Chodba se otřásla novou vlnou klukovského řehotu. I Minho se smál, ačkoli nutno podotknout, že u toho působil značně křečovitě. Jen Zhoumi se jako jediný smát nedokázal. Probodávaje Siwona nevraživým - vlastně o dost nevraživějším pohledem než původně zamýšlel, přistoupil ke svému příteli a vzal ho za ruku. Won pochopil a velmi neochotně Minha pustil ze svého sevření. S Zhoumim není radno si zahrávat. A zvlášť když jde o Minha. Věnoval vyššímu černovláskovi kyselý úsměšek.
Key, Onew a Taemin se vypravili uložit svá zavazadla do pokojů a zbylá čtveřice zamířila do jídelny. Zrovna vcházeli jejími dokořán otevřenými dvoukřídlými dveřmi dovnitř, když se za nimi ozvalo zavolání.
"Zhoumi! Počkej, prosím!"
Obrátili se za hlasem. Spěchal k nim Tao.
"No ten nám tu chyběl," zavrčel Kyuhyun. "Můžu ho praštit? Chápej, čistě z principu."
"Přestaň být pořád tak násilnický," napomenul ho přísně Mi.
Mladší zaskřípal zuby. "Nazval tě děvkou! Zasloužil by pořádnou ťafku do nosu!"
"Po tý tvojí minulý ťafce má chudák ještě pořád žlutý oko," zamračil se Minho.
"Což znamená, že ten moncl už za pár dní zmizí, ne? Takže," Kyuhyun si začal prokřupávat prsty, "přichází ideální čas pro přeražení nosu!"
"Opovaž se," zasyčel na něj Zhoumi, načež se zářivě usmál na Taa.
"Ahoj," spolužák mu úsměv opětoval, "můžu s tebou na chviličku mluvit?"
"Ovšem," přikývl Mi a mávl na ostatní. "Jděte. Hned jsem u vás. Zlato, mohl bys mi, prosím, vzít - ?"
"Kuřecí salát a opečené bagetky. Já vím." Minho jemu i Taovi věnoval jedno speciálně čarokrásné pousmání, než se Siwonem a brblajícím Kyuhyunem v patách zmizel v jídelním sále.
Tao zůstal za vzdalujícím se tmavovláskem hledět jako omámený. A Zhoumi se musel hryznout do rtu, aby se nerozesmál. Mladíkova nesmělá a zcela nevinná zaláskovanost do Minha byla prostě rozkošná.
Mi si decentně odkašlal. "Tak co jsi mi chtěl říct…?"
"Eh?" Tao sebou vylekaně trhnul. "Jo, jasně, promiň…" A vrazil staršímu do rukou malou dárkovou tašku. "Na. To ti posílá Victoria."
"Počkej, ty se znáš s Victorií?"
"Victoria se přece zná s každým Číňanem tady v Koreji," opáčil mladší černovlásek se smíchem.
"Hm, to je asi fakt…" uznal Zhoumi, načež se překvapeně zadíval na lesklou tmavě modrou taštičku ve svých rukách. "Ale proč by mi Vic posílala dárek? Viděli jsme se spolu den před Vánoci."
"No, on to vlastně není tak úplně dárek od Victorie…"
"He?" Mi na něj zmateně zamrkal. "Tak od koho teda?"
"Zkus hádat," ušklíbl se Tao tajemně. Poplácal absolutně nechápajícího Zhoumiho po rameni a bezelstně odkráčel do jídelny na večeři.


JÁ CHCI BÝT NA NICHKHUNOVĚ MÍSTĚ!!! (ale jen co se SuJu tria týče
)
v tom "Best couple" či jak se to jmenovalo byli ouplně <3)
)

ha! my ale doteďka nevěděli, že je Khun taky čarodejka! cože to má za sílu? a Junsu! a Vic je tam taky? (nemohla by čistě náhodou nabalit profesora Yesunga?
je Ti jasný, že od první chvíle vim, kdo je Mimiho nová fanynka? a zřejmě začínám tušit, proč má o něj, šmírák jeden, takovej zájem (být Mimim, sbalim kočku, rodinu a jednoho ze svýho harému a zdrhám do pryč
a ty Čojci! (na Heechulovu obranu - on určitě neposkakoval před Min Hem s třásněma a roztleskávačskou sukní a nevykřikoval nadšeně "oživ mě!" O.o)
Minho má novou ctitelku... začnu dělat čárky