close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Škola prokletých - 12. díl a.

16. dubna 2013 v 19:38 | Nagasaki Nicolca |  Škola prokletých
•A je to tu. Nevyhnutelné se stalo skutečností. Škola prokletých oficiálně počtem stran, slov i "kilobajtů" převýšila Hru s ohněm. 90 stran totálně o ho*ně. Jo, to fakt můžu sesmolit jen já.*padla* Mimochodem, tenhle díl má 14 stran ve Wordu. Ale jinak jsem úplně normální.
Doufám, že si všichni uvědomujete, že ŠP je totálně nereálná konina, co nikdy reálná nebyla a nikdy ani nebude. A to především co se vztahů a charakterů týče, jasno?xD
Nu, vzpomínáte, jak skončila minulá kapitola? Minhovou vizí o Heechulově zmrtvýchvstání. A tam teď taky začínáme. Takže přeji hezké počtení.:)•



"Minho…"
Něžný dotyk něčích dlaní na lících.
"Minho, slyšíš mě?"
Mdlé světlo svící a Heechulova ohromená tvář začaly mlhavě splývat v jednu nejasnou rozmazanou šmouhu.
"Podívej se na mě."
Temná místnost zmizela. Tmavovlásek dezorientovaně zamrkal. Trvalo pár vteřin, než si uvědomil, že sedí v tíživě ztichlé třídě a nad ním se ustaraně sklání bledý Yesung, s choulostivou opatrností svíraje v rukou jeho obličej.
"Díkybohu," vydechl profesor úlevou, když viděl, že jeho svěřenec konečně přichází k sobě. "Tohle mi už, prosím tě, nikdy nedělej," zamumlal tiše a s letmým úsměvem na rtech chlapce pohladil po tváři. "Jak je ti?"
"Fajn," zachraptěl vyčerpaně Minho, ačkoli měl ústa vyprahlá na trout a v hlavě mu tepalo jako těsně před migrénou. "Nic… nic mi není."
"Kecá!" vyjekl hystericky až doposud zděšením zamlklý Key. "Vždyť vypadá naprosto příšerně! Ehm, bez urážky, Minho."
Yesung se bedlivě zadíval do tmavovláskovy sinavé tváře. Poté uvážlivě přikývl. "Key má pravdu. Měl by sis jít odpočinout," rozhodl tónem nepřipouštějícím námitky. "Ze zbytku vyučování tě omluvím."
Minho sice po učiteli vrhl poněkud dotčeným pohledem, avšak svoje věci začal balit do tašky bez odmlouvání.
"Nemám tě doprovodit?" nabídl se s možná až přílišně horlivou ochotou Key, za což si od Yesunga vysloužil jedno uražené a značně nevraživé odfrknutí.
"Díky, ale to není třeba," potřásl mladší hlavou a unaveně vstal. "Do pokoje zvládnu dojít sám," pousmál se chabě, načež zdvořile kývl na Yesunga. "Nashledanou."
Cestou k severnímu křídlu hradu se Minho ještě na skok zastavil ve školní kantýně pro láhev Coca-Coly a tři tobleronky. Jak totiž včera s hrůzou zjistil, jeho železné zásoby čokolády pro akutní potřeby začínaly opět jaksi podezřele rychle docházet (tenhle měsíc už podruhé)… Tmavovlásek si odevzdaně povzdechl. Asi by měl tu svoji závislost na konzumaci švýcarské čokolády vážně trochu krotit.
"Mňáu!"
Minho překvapeně sklonil zrak. "Nayllie, co ty tady?" oslovil vesele kočku, jež si to suverénně a s nenucenou elegancí neslyšně ťapkala po jeho boku. "Rozhodla ses poctít jednoho vyšinutého vyděděnce trpícího na hlavu padlými vizemi svou drahocennou společností?"
Nayla s jakousi teatrální přezíravostí zvedla svoje pronikavě modré oči a souhlasně zamňoukala.
"Víš, Nay," zabručel Minho zadumaně, "jsem čím dál tím zmatenější. Až dodneška jsem v těch vidinách vždycky vídal jen vzpomínky, ale tohle… tohle bylo jiné. Tohle byla přítomnost. Ten "někdo" před pár minutami oživil profesora Heechula. A Heechul ho oslovil mým jménem," přemítal mladík nahlas, přičemž se zuřivě hryzal do spodního rtu. "Skoro jako by… Je možné, že bychom si byli tak moc podobní?"
"Mňau," odvětila stručně tázaná kočka.
Severní křídlo hradu, vyhrazené pokojům a společenským místnostem studentů, je ve své momentální liduprázdnosti přivítalo pochmurným skličujícím tichem. Minho se bojácně zastavil ve dveřích. Očima obezřetně přelétl šerý prostor před sebou. Proč jen má ze všech těch stinných koutů tak neblahý pocit…? Nayla však jeho neopodstatněné obavy evidentně nesdílela. Zamračeně nakrčila čumák, s vyzývavým mňaufnutím typu "přestaň být paranoidní, blbče" mrskla ocasem a směle vykročila ke schodišti. A tmavovlasý ji za hlubokého povzdechu nad vlastní nesmyslnou bázlivostí poslušně následoval.
Odemkl dveře svého pokoje a pustil Naylu dál. Ta s děkovným mňouknutím vcapkala dovnitř, naprosto automaticky vyskočila na Minhovu postel a v jejím čele se spokojeně stočila do klubíčka. Mladík zatím odložil školní tašku na zem vedle psacího stolu, vyskládal sešity a učebnice a schoval nové zásoby sladkého do šuplete svého nočního stolku, načež se znaveně složil na lůžko vedle Nayly.
"Řekni, holka, co mám dělat? Proč jen se mi to děje? Jo, proč…? Ta nevědomost je z toho všeho totiž to úplně nejhorší. Kdybych tak měl nějaké… vodítko. Nějakou stopu. Nebo ještě líp někoho, kdo ví, oč vlastně jde…"
Nayla chápavě pokývala hlavou. A pak zasvěceně zvedla oči vzhůru.
Minho střelil zmateným pohledem od kočky ke stropu a zase zpátky. Na mysli mu znenadání vyvstala Kyuhyunova nejzásadnější a dosud nezodpovězená otázka týkající se Heechulovy dobrovolné smrti: 'Proč se rozhodl zabít zrovna ve vašem pokoji?' Tmavovlasému přeběhl mráz po zádech. "Nay, ty myslíš…?"
Kočka kývla a seskočila z postele. Minho se ještě naposledy zadíval na zcela nevinně vyhlížející bílý strop. Kéž jen by se z něj dalo vyčíst tajemství, které skrývá pokoj nad ním…
"Mňau?"
"Jdeme," přisvědčil Minho a s Naylou v patách spěšně vykročil ze dveří. Dřív než si to moje racionální uvažování rozmyslí.

•••

"Tak?" Tmavovlásek se rozpačitě rozhlédl po pokoji. "Co teď?"
Nayla ostražitě přimhouřila svoje veliké pronikavé oči, načež pomalu a rozvážně přeťapkala do středu místnosti. "Mňáu?"
"Jo, tam někde ležel Heechul," vzdychl Minho a opřel se o stěnu. "Zajímalo by mě, jak dlouho jim trvalo to tu vyčistit…"
Kočka zaprskala jako rozčilený kárající profesor.
Choi chlácholivě zvedl ruce. "Jasně, už žádné přemýšlení nad blbostmi, slibuju. Takže k věci. Z téhle místnosti mi běhal mráz po zádech už ve chvíli, kdy jsem sem poprvé vešel. Z jejích stěn dýchá něco temného, něco nenávistného…" Minho v náhlém osvícení vytřeštil oči hrůzou. "Dýchá z nich smrt," zašeptal otřeseně. "Něco se tu v minulosti stalo, Nay. A nebylo to nic hezkého."
Nayla triumfálně zasyčela. A její rentgenový pohled se ve zvědavém očekávání zabodl do mladíkovy zděšeně ohromené tváře.
Ona to ví, pochopil Minho, zíraje na Zhoumiho kočku jako na zjevení. "A chceš, abych i já viděl, co se tady odehrálo, je to tak? Proto jsi mě sem dovedla."
Nayla přikývla.
"Je to další z jeho vzpomínek, že ano? Jenže… já nevím, jak se k ní dostat," pokrčil tmavovlásek bezradně rameny. "Neumím to nijak ovládat, ty vzpomínky ke mně přicházejí svévolně, prostě samy od sebe…"
Smrt. To slovo se mu rozeznělo v uších jako děsivá neutichající ozvěna. Bolest tepající v hlavě zesílila. Před očima se mu zatmělo, kolena podlomila. Minhovo tělo se bezvládně zhroutilo k zemi.
Stál v tom samém pokoji, avšak o několik století dříve. Stěny se skvěly tmavou královskou modří, těžké závěsy dovnitř i skrze vysoká okna pouštěly jen poskrovnu slunečního svitu. Veškerý nábytek byl kontrastně proveden ve světlém dřevě a celému interiéru nejpůsobivěji dominovala obrovská honosná postel s nebesy, zabírající téměř polovinu prostoru místnosti. Minha nepříjemně zamrazilo. Nebyl svědkem podobné vzpomínky již dříve?
Tuto nejasnou obavu však vzápětí vystřídal daleko větší a děsivější šok - fakt, že osoba stojící jen pár stop před ním a třeštící na něj v čiré hrůze své temně hnědé oči, je profesor Jonghyun.
"Jonghyunnie," promluvil něžně, v jeho hlubokém hlase však zaznívala zcela zřetelná příměs bolesti. "Nedívej se na mě takhle. Pořád jsem to přeci já. Vůbec nic se nezměnilo. Prosím tě…" zašeptal téměř zoufale a udělal směrem k oslovenému muži jeden opatrný krok.
Jonghyun zděšeně vyjekl. "Nepřibližuj se ke mně!" zaječel hystericky a prudce ucouvl. "Nepřibližuj se, ty… ty ZRŮDO!"
Slyšet to bylo jako dostat tvrdou ránu do břicha. Minho cítil, jak se bolestná sklíčenost v jeho nitru mění ve zlostnou uraženou ješitnost. Jak se ten krvežíznivý pokrytec vůbec opovažuje…!
"Zrůda? Takžejsem zrůda?" zasyčel mrazivě, pohrdavě ohrnuje horní ret. "Trochu paradox, nemyslíš? Mám ti snad připomínat, kolikrát a s jakým potěšením ses touhle zrůdou po svém boku chlubil ve společnosti? Kolikrát jsi škemral, jen abys s touhle zrůdou mohl sdílet lože? Kolikrát jsi opakoval, jak tuhle zrůdu zbožně a bezmezně miluješ…?"
"A - ale…" hlesl Jonghyun přiškrceně, "ty… ty jsi mi lhal!"
"Lhal?" rozesmál se nevesele. "To ty jsi nechtěl znát pravdu. Tvrdil jsi, že nepotřebuješ znát mou minulost, nemusíš vědět, co jsem zač. Jelikož "beze mě nemůžeš žít a miluješ mě víc než cokoliv na světě"," odcitoval s hořkým úšklebkem na rtech Jonghyunova slova. "A já ti věřil. Ale protože mi na tobě záleží, nechtěl jsem k tobě být neupřímný… jenže teď vidím, jak velká to byla chyba."
Ublížený výraz v Jonghyunově tváři rázem vystřídala krutá kamenná maska. "Démoni jsou nelidské stvůry. Odporná stvoření, monstra vraždící druhé pro svůj vlastní zvrácený požitek," zopakoval mechanicky nemilosrdnou frázi naučenou duchovním. "A ty jsi mě celou tu dobu klamal tímhle… tímhle nádherným lidským tělem… To snad nebyla lež?!"
"Přestaň mě laskavě urážet těmihle přízemními náboženskými žvásty," zavrčel vztekle a hrdě vzepjal hruď. "Neklamal jsem tě. Nikdy a ničím. Tohle je skutečná podoba," odtušil bezbarvě, trpkým pohledem hypnotizuje hnědovláskův ohromený obličej. "Svět není jen černý a bílý, víš? Tak jako nejsou stejní všichni lidé, nejsou stejní ani démoni. Řekni, byl jsem příliš naivní, když jsem doufal, že to pochopíš?"
Jonghyun zavrtěl hlavou, načež zdrceně svěsil ramena a rozpačitě sklopil zrak k podlaze.
Minho pocítil mučivě ostré bodnutí u srdce - střepy zničené důvěry a lásky jeho neznámého k profesoru Jonghyunovi trhaly jeho nitro na kousíčky. "Chápu," špitl s téměř hmatatelným zklamáním v hlase a obrátil se ke dveřím. "Sbohem, Jonghyune."
"'Sbohem'?" Starší se syčivě nadechl. "Kam si myslíš, že jdeš?!"
S upřímnou nechápavostí v očích se otočil zpět. "Odpusť, Hyune, ale já mám svou hrdost. Nehodlám setrvávat vedle někoho, kdo ve mně vidí zrůdu a štítí se mě pro to, co jsem…"
"NE!" vyštěkl Jonghyun sípavě. "Ty mě neopustíš, Min Ho."
"Změnil jsi snad svůj názor na démony?" povytáhl skepticky obočí.
Hnědovlasý zavrčel jako rozlícená šelma. " Ty…! Nemáš absolutně žádné právo dávat mi jakákoli směšná ultimáta…!"
S unaveným povzdechem odvrátil zrak. "Odcházím," oznámil a natáhl ruku ke klice. Než se jí však stačil byť jen dotknout, popadl jej Jonghyun surově za zápěstí, smýkl s ním ode dveří k posteli a vrazil mu takovou facku, až Minho vrávoravě klopýtl o několik kroků vzad.
Zděšeně se chytil za pálící tvář, nevěřícný pohled upíraje do bestiální zuřivostí zkřivené tváře muže před sebou. Hlavou mu prolétla ozvěna Erikových varovných slov. Po páteři mu přeběhl mrazivý, paralyzující záchvěv strachu. 'Ty si vůbec neuvědomuješ, jak moc ti může ublížit, Min Ho… Měj se před ním na pozoru, moc tě prosím. Věz, že rozlítíš-li "míšence", nemá v porovnání s tou jeho tvá fyzická síla pražádnou šanci.'
Z Jonghyunova hrdla se vydralo hrubé zvířecí zavrčení. Mrknutím oka překonal vyvstalou vzdálenost mezi nimi, sevřel jeho paže v bolestivě mocném stisku a mrštil s ním na baldachýnovou postel.
Překvapením zalapal po dechu, načež se vyděšeně zajíkl, když jej starší muž nekompromisně uvěznil pod sebou a zápěstí mu tvrdě přirazil k hlavě. " Ty ode mě neodejdeš, neopustíš mě…!" procedil Jonghyun temně. "Jsi můj, rozumíš…?! Jenom můj…!"
Zvířeckost. Surovost. Majetnickost. Přesně to se odráželo v Jonghyunově pohledu. Zuřivost divokého hladového zvířete. Hrdelně zavrčel a bez jakékoli rozvahy se zahryzl hluboko do Minhova krku.
Jeho bolestný pronikavý výkřik se zoufale odrazil ode stěn. Do očí mu vhrkly slzy. Již tolikrát mu přeci poskytl svou krev, tak proč…? Žádná slast, žádná opojná rozkoš - jen palčivá nesnesitelná bolest ochromující celé jeho tělo. Veškerá síla jej až výsměšně rychle opustila. Cítil, jak se Jonghyunova ramena otřásají trhavým pláčem, jak se železný stisk okolo obou jeho zápěstí mění v něžné, téměř mazlivé laskání. V zuřivém chlemtání jeho krve však neustával. A ta životodárná tekutina prýštila z poraněné krční tepny až příliš rychle… Z úst mu unikl vyděšený hysterický vzlyk. Já nechci umřít!
Minhovy útroby sevřel chlad. Nebylo pochyb. Znovu se ocitl v té samé vzpomínce, jejíž útržek se mu odhalil toho večera, kdy Taeminovi poprvé nabídl svoji krev.
Toho budeš litovat, Jonghyune.
Po tváři mu stekla poslední slza. Zavřel oči a s tichým výdechem se smířeně odevzdal do ospalé náruče smrti. Vnímal už jen okrajově, že se Jonghyun zajíká nelíčenou hrůzou, že jej zoufale objímá a vine ke své hrudi, že za bezútěšného vzlykotu marně opakuje: "Ne, ne, tohle jsem nechtěl, ne, ne…! Lásko, podívej se na mě, prosím…! Proboha, co jsem to provedl?! Min Ho, miláčku, neopouštěj mě, zůstaň se mnou, prosím…! Ach bože, tohle jsem nechtěl, tohle ne…!"
Nezbylo nic.
Jen tma.
A ticho.
 


Komentáře

1 Barica Barica | E-mail | Web | 17. dubna 2013 v 14:27 | Reagovat

Mňaufnutí je naprosto dokonalý slovo! Ale fakt! (možná by mohlo překonat i moje "packodržení"...) (nééé, to zas ne.)
*nedýchá* *s vykulenýma očima hltá každou řádku* *z otevřený pusy jí právě vypadla skittleska* Ženská!! Ty mě chceš asi vážně zabít, co?! *rychlostí žirafy na tryskoletu zdrhá na další části*
Btw: Hele... ty si jako VÁŽNĚ myslíš, že nám ta délka VADÍ?! A led na hlavu nechceš?!

2 Nagasaki Nicolca Nagasaki Nicolca | Web | 17. dubna 2013 v 16:09 | Reagovat

[1]: Souhlasím. "Packodržení" jednoznačně vede. :-D
Uhm, ne? Ten led by se ale šiknul... :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
https://66.media.tumblr.com/18208d4cca68d18d735b395a1a7f90cb/046414a4c585ed31-cf/s500x750/102276c4849f89abef386357338535ea2f15f5cf.gifv

Obsah tohoto blogu je veskrze autorský.

Kdo chce kopírovat, nechť bezpodmínečně uvede zdroj!

아론곽

Animace a obrázky, jež nepatří k výtvorům mé maličkosti, pocházejí ze serverů DeviantART
a tumblr.